Kuchyňa

Uvítací řeč ředitelky podle všechno nesla úspěch už jenom podle těch tvářích nových studentů, kteří si mysleli, že tu zažijí snad nejlepší léta na celém světě. Poprvé takové nadšení měla i Elle ale věci se změnili, ona se změnila potom co pro ní školní rok je jenom další rok bojování se svým bratrem. Myslela si, že jej to přestane rychle bavil ale zmýlila se, očividně to bral jako svůj hlavní předmět. Nemohla se tak soustředit na věci kvůli, kterým tu opravdu je. Kontrolovat svou magii, nebýt tak hrubá se svým chováním. Její magie si ohledně nekromancie stále žije lehce svým světem a tomu je i dnes. Postávala na chodbě a přemýšlela, že snad zmizí do svého pokoje ale místo toho uviděla jednu dívku, která na ní mávala ať jde za ní. Kdo ví, jestli je to trochu naivitou a nebo zvědavostí šla za ní. Pronásledovala jí tak dlouho než se ocitla v kuchyni. Zvláštní. Vypadám snad, že mám hlad? Zamračila se nad tím faktem. Rozhlédla se po kuchyni, protože najednou dívka nebyla nikde. Zmizela. Než jí tedy promluvila za zády. „Sakra. Nikdo ti nic neřekl o osobním prostoru?" Rychle se otočila a setkala se tak pohledem s dívkou. Zatím jí ani v nejmenším nedocházelo to, že je jediná kdo tu dívku mluví, protože si vyžádala společnost ze záhrobí. Poměrně vtipné, že se jí tohle stalo. Nehledě na to, že když někoho uživila měla ho jako svou loutku, které se nedokázala dlouho zbavit ale nakonec se povedlo. „Nechápu, proč jsem za tebou šla." Povzdechne si, protože to teď vidí jako stupidní nápad ale lákalo jí to. Rozhodí přitom ruce a projede tak paží dívky a v tu chvíli jí to všechno dojde. 
„No jasně. Nejsi tady skutečně." Prohrábne si rozpuštěné blonďaté vlasy a následně je nechá zase zpátky spadnout na svá záda. Vydá se k jedné z ledniček, kterou otevře a začne si prohlížet její obsah. „Jak dlouho se hodláš zdržet? Nebo nechceš mi říct jak se tě mám zbavit? Na návštěvy teď nemám náladu." Netušila jak má zastavit takovéhle příchody, ne skutečné, je to jenom v její hlavě, že tu dívka s ní je a mluví na ní. Elle se propojila se záhrobím a teď přijímá prapodivné schůzky. Skvěle. Potřebovala se soustředit na její zmizení, nechtěla aby někdo zjistil, že s touhle magii má problém a nebo, že jí praktikuje vlastně, protože na škole byla zakázaná. Nechtěla si ale přiznávat to, že pomoc by se jí hodila, neměla úplně čas si to zatím přiznat. „Vypadá to, že nic silnějšího jak džus tu není. Nabídla bych ti ale však víš." Uchechtne se nad tím a až do téhle chvíle měla zabořenou hlavu v lednici. Být tu její matka určitě jí napomene, že to není televize a ať si vezme co chce a zavře jí. Pokud by se někdo nacházel v kuchyni tak musela vypadat trochu jako šílená, že si to povídá kdo ví s kým ale to nebyl zatím její problém a doufala, že ani nebude. Vyndá tak džus ve sklenici a konečně tak zavře ledničku. Otočí se k pultu, který se nachází uprostřed místnosti s tím, že se jí opět zjeví obraz dívky, což také ano ale zároveň tak pohlédla na kluka, který se v místnosti také objevil. Je skutečný nebo ne? 

Jeho vnútro tlelo nenávisťou. Plameňom ohňa, ktorý pálil na popol všetko, čo z neho ešte zostalo. Cítil jeho ničivé paprsky na končekoch prstov, cítil jeho horkú chuť na špičke jazyka a tiež cítil tú drtivú explóziu mágie, ktorej stačilo posledné zrnko v presýpacích hodinách... Aby vybuchla. Unikla z jeho tela do priestoru a zasiahla všetko živé na sto metrov. Čo však bolo zo všetkého najsilnejšie, cítil zlosť. Hnev, ktorý ho splavoval k tým dobre známym brehom, z ktorých sa nie je možné nikdy vrátiť späť domov. Pretože ten je dávno stratený za spálenými mostami. Nebol to ale on, kto ich zapálil. Nebol to on, kvôli ktorému sa v jednej sekunde zrútili do mora a uväznili ho na mieste, kde láska, odpustenie, city... nemajú už žiadnu rolu. Nebol to on! To všetko... ich rodinu, ich puto, ich život, sa premenilo na žeravé uhlíky len kvôli nej. Zničila ich a on sa zaprisahal, že jej to jedného dňa vráti. Pani riaditeľka. Zlovestný úškrn na jeho perách mohol napovedať nepeknému mentálnemu stavu, v ktorom sa práve nachádzal. Už po hlavnom predslove jeho sestry cítil potrebu uniknúť. Stratiť sa v davoch beštií, ktoré nepoznal a nechcel poznať. Boli to jej hračky, všetci pod touto strechou. Dokonca i on sám, pretože ho väznila, pretože mu neustále dávala najavo, že sa oňho stará a ešte nejaký ten čas bude starať. Lenže on ju nepotreboval. Mŕtva bola rovnako tak dobrá ako pijavica. 
Doteraz si však pamätal na týždne, kedy ho ako malého chlapca matka posielala ku starému otcovi do toho obrovského zámku. Škola v tie roky ešte stále pretrvávala otvorená a starší študenti si hyperaktívne dieťa, akým bol, v momente obľúbili. Často ho so sebou brali k mnohým zákutiam, škáram, do lesov na miesta, o ktorých školský dozor nemal ani poňatia. Už teraz vedel, že ak práve nebude robiť Olívií zo života peklo, bude sa strácať za hranicami pozemku. V tomto momente však jediným miestom, kde sa chcel strácať, bola práve kuchyňa. Dúfajúc v pokojnú prípravu večere, ktorú si aj tak odnesie do izby, kde sa zavrie a strávi zvyšok dňa, dlhé haly ho zavedú priamo pred vysoký oblúkový vchod. Ten prepájal chodby s ostatnými miestnosťami, keďže architekti tejto školy ešte nevynaliezli dvere. Neznámy hlas sa ozýval priestorom. Obmýval steny, búchal do nich a stláčal ich dovnútra. Akoby škola sama k nemu prehovárala. Odtrhujúc zrak z vysokého stropu, jeho zreničky sa zúžia a obočie zvraští. Nechcel žiadnu spoločnosť a nakoľko toto miesto stále patrilo aj jemu, nehodlal sa obmedzovať. Pred očami sa mu začína rysovať plavo-vlasá postava dievčaťa, ktoré s určitosťou k niekomu prehováralo. Čož by bolo kompletne v poriadku, keby v miestnosti nestála sama. Keby sa jej pozornosť nezameriavala do prázdneho priestoru. Do ničoty a vzduchu, z ktorého sa človek bohužiaľ nesformuje. Nepotreboval sa nadýchnuť, nepotreboval preglgnúť, cítil to vo svojich štrbinách, ktoré pomaly začínali škrabať. Nekromancia. Však nezatracoval ani mentálnu poruchu. Veľmi dobre vedel, akých jednotlivcov si tu jeho sestra živí. Sprvoti mlčí, než sa mladá čarodejnica obráti jeho smerom, snáď počujúc jeho kroky. Neskrýval sa, nečakal v tichosti, prosto ju sledoval. Sledoval ju ako jastrab, sledoval ju, akoby sa chystal vytrhnúť každú jej končatinu od tej druhej. Pery sa pootvoria, pomalé kroky si to smerujú priamo k jej útlej postave. Celá jeho osoba pôsobila temno, čierno. Od oblečenia až po auru, ktorá ho obklopovala. Nebol práve človekom, s ktorým by sa ktokoľvek dobrovoľne dával do reči. Napokon sa zastaví len niekoľko centimetrov od nej, podvihujúc tvárou nadradene dohora. Zabodávajúc ostré nože do jej sfarbených dúhoviek, potichu oddýchol. "Vieš, že nekromancia je tu zakázaná?" Prehovorí poprvýkrát. Však na jeho perách nehralo nič, lež prazvláštny poloúsmev. "Alebo sa snažíš vyletieť už v prvý deň školy?" Prekríži si ruky na hrudi a nakloní hlavou do strany. Študoval ju, premýšľal. Možno by mohol Olívií zavariť v jej pravidlách ešte skorej, než predpokladal.

Nekromancie její hlavní problém, když nepočítala svého bratra, který jí skoro nikdy nehodlal dát pokoj a obtěžoval jí takovým způsobem, že kolikrát už měla co dělat, aby ho snad nezabila ona. Přemýšlela nad tím jak znělo kouzlo, které jí mohlo zbavit té dívky, toho jejího otravného hlasu, protože neměla v plánu zjišťovat co po ní chce, proč se jí tu zjevuje a mluví na ní ale zároveň si nedokázala vzpomenout na kouzlo a tak se s ní zapletla do řeči. Sama si tak kolikrát připadala jako naprostý blázen, když se jí to dělo před lidmi na ulici. Vyšinutá holka. Takhle jí nazval jednou její lidský kamarád, který o jejím světě nemá ani nejmenší ponětí. Neměla ani šanci mu to vysvětlit.
Stačilo, že si před dvěma roky hrála s nekromancii a už se jí nedokázala zbavit a ještě nedokázala tolik svou magii ovládat, protože převyšovala to co uměla a znala. Skvělá kombinace a co je na tom nejhorší, že se do tohoto stavu dovedla zcela sama a možná, že i trochu úmyslně. Netušila jak z toho ven, protože z toho už ven asi ani nešlo a když to ovládala, tak jí to vlastně i dost bavilo, ale k opravdovému ovládání teď měla skutečně daleko. Zírala do lednice a hledala něco silnějšího. Měla tak chuť do sebe kopnout pár panáku vodky nebo čehokoliv co obsahovalo větší množství alkoholu ale jak tušila, nic takového v ledničce není. Furt jsi ve škole. Tady nic nikdy nebude. Upozorňovala si tak sama a zároveň poslouchala jak jí zrovna dívka vypráví příběh o tom, že i ona někoho zabila. Nevnímala nic jiného než její hlas, takže všechny kroky, které mohla slyšet,že jsou okolo kuchyně a nebo přímo v kuchyni vypustila. Otočila se od ledničky, v ruce skleněná láhev s džusem a spatřila nejenom tak dívku, které se opírala o druhou stranu linky ale i kluka, který stál na začátku místnosti. Svraštila obočí, protože jí hlavou hned začalo lítat jestli je tu opravdu a nebo si s ní chce jenom někdo další povídat z mrtvých. Nebyla si vůbec ničím jistá ale nic neříkala, jenom na něj prozatím zkoumavě zírala. Položila džus opatrně na stůl. Nepohnula se ani trochu z místa, když došel přímo před ní. Pozvedla jenom hlavu a podívala se mu tak do tváře. Je skutečný. Cítila totiž hned jeho energii, to jak dýchá. Většinou jenom zblízka tak dokázala rozeznat skutečnost. ,,Jsem potěšena, že si myslíš, že provozuji nekromancii než aby sis myslel, že jsem prostě jenom trochu narušená." Ušklíbne se na něj a projede ho svým pohledem, když už stál tak před ní, nemohla si ujít prohlédnout si ho, než se zase vrátila k jeho obličeji. Neměla z něho nejlepší pocit ale to z mnoho lidí. ,,Záleží na tom?" Nadzvedne zvědavě obočí. Upřímně, nesnažila se nechat vyhodit ze školy, protože tak by její problémy ještě více mohly narůst, protože její rodiče jí nezvládali toho tolik naučit svými rady. ,,Nevypadáš jako ten co poběží za ředitelkou  říct jí, že tu možná někdo porušuje pravidla." Nebyla si tím vlastně úplně tak jistá, ale působil na ní, že tenhle typ to není ale zase jí ani nepřišlo, že je to ten typ co to prostě nechá být. Založila si stejně jako on ruce na prsou a nespouštěla z něho své modré oči, kterými si ho ještě zaměřovala.

Jeho myšlienky boli temné. Premávajúc sa chodbami starej usadlosti, ktorú pokropila už toľká krv, rozzúrení duchovia vstupovali do jeho tela a neustále sa hádali o nadvládu. Nadvládu nad každým jeho činom, každým pokynom, každým slovom. No predtým taký nebol, predtým sa dokázal ovládať, predtým dokázať vnímať radosť. Bolo tu však niečo, prečo by mal byť šťastný? Jeho sestra si plnila svoje nové životné poslanie a on prechádzajúce a nikdy nezastavujúce sa roky stál priamo za jej chrbtom. Sledujúc. Sledujúc kúsky popola spadúvajúc na všetko, čo preňho bolo dôležité, na všetko, na čom záležalo. Jeho život nikam neviedol, on nikam neviedol. Nemal smer, nemal poslanie, nemal východisko z tej prekliatej situácie, ktorá ho sužovala každý boží deň. Bol paralyzovaný. Zaseknutý na mieste vrieskajúc z okna, no nik ho nepočul.
Jeho hlava vysiela vysoko nad stavanými ramenami. Nad plecami širokými ako celý jeho svet. Ostatní študenti prechádzali okolo neho, dávajúc mu tie otázne zaujaté pohľady. Ani ich nevidel, nezaregistroval. Už teraz totiž vedel, že noc tu tráviť nebude, už teraz vedel, že ho ich kliatba zožerie zaživa, rovnako ako celú jeho prekliatu rodinu. Jeho kroky smerovali do kuchyne, kde si sprvoti plánoval urobiť jedlo na večer, teraz však bolo jasné, že si nahádže nejaké veci do ruksaku a zmizne pri východe Mesiaca. Zmizne v čierňave, ktorá sa už pomaly začínala rozliehať pozemkami školy, utápajúc ho v hmle a neistote. Chcel byť sám... nie, on si želal zostať po zvyšok večera osamote, no jednému želania dopriate nikdy neboli. Musel naraziť na to zvláštne dievča, ktoré predtým nepoznal, ako sa rozpráva sama so sebou pri otvorenej chladničke. V jeho očiach bola parazitom, zároveň však dokonalou výzvou voči jeho sestre. Už pár hodín od príhovoru niekto porušoval jedno z hlavných pravidiel. Už pár hodín po tom, čo Olivia zasadla na svoj pomyselný trón, sa študenti prestali starať, zaujímať. A to ho vyslovene bavilo. Pokrivený úškrn kraľuje rysom jeho tváre, ako sa zastaví pri vchode do miestnosti, na chvíľu mladú čarodejnicu len potichu sledujúc. A ona robila presne to isté. Dívali sa na seba. Jeden v letmom pobavení a druhý v zmätení, nevedomí. Pomaly zhrnie všetku vzdialenosť, ktorá ich od seba delila, prechádzajúc pohľadom po jej ruke s džúsom, ktorý už stál na stole, až späť k jej tvári. Jazykom si prejde po suchých perách, snáď aby ich trochu oživil a zľahka si do spodnej zahryzne. „Skúsený čarodej to dokáže cítiť.“ Odvetí k jej slovám, narážajúc práve na seba. Alexander strávil celý svoj život praktizovaním mágie. Od rokov v ich covene až po dobu, keď bol jeho učiteľom starý otec. Poznal a sám vykonal množstvo vecí. „Vibrácie mágie, energiu, zvláštnu silu... nazvi to ako chceš.“ Nakloní hlavou do strany a laškovne na ňu mrkne. „Čož samozrejme nevylučuje ani to, že si narušená.“ Dokončí bez akéhokoľvek vtipu, čo pobavenia v hlase. Akoby len menoval fakty a ostatné mu bolo ukradnuté. Prehliadala si ho, to ešte dokázal rozpoznať. Niežeby sa jej divil, tiež sa na ňu díval. Však väčšmi z interestu. Ich pohľady sa stretli a jeho modré oči sa na moment vpíjali do tých jej. Záleží na tom? Ak jej ani nezáleží na jej poste tu, čo tu potom robí? Aký je význam stráviť tu jeden deň? „Mne určite nie, ale tebe by mohlo.“ Nadhodí nonšalantne a zľahka k nej pokročí ešte bližšie. „Nie?“ Vydýchne jej takmer do tváre s veškerou aroganciou, ktorú v sebe dokázal nazbierať. Zlovestný úsmev na jeho perách nenasvedčoval ničomu dobrému. Nie, určite by za riaditeľkou nepobežal, to by si radšej hodil slučku. No to neznamenalo, že sa s prítomnou nemôže trochu pohrať, ak ho nechá. „A ako teda vyzerám?“ Hľadel na ňu zhora, týčil sa nad ňou, akoby mala jeden meter a potom prestala rásť. Bolo patrné, že čakal na jej odpoveď. Provokoval ju a chcel vidieť nakoľko mu to dovolí. Od seba ich delilo len niekoľko miniatúrnych centimetrov, no ustúpiť mohla v akejkoľvek chvíli.

Naivita to občas byla její velká slabá stránka, když se u ní ukázala. Teď se tak její stránka ukázala, protože jí ani na vteřinu nenapadlo, že nemusí být jediná, která zavítá do kuchyně. Vybavovala se tedy se svou novou nabitou kamarádkou, která je mrtvá a to, že jí někdo mohl poslouchat, vidět a následně jít za ředitelkou zazdila někde hodně hlouboko, zapomněla na to, že je vlastně na škole a, že nekromancie je tu zakázaná. Sama ani nevěděla jak by to všechno vysvětlila a asi by jí pravděpodobně vyhodili ze školy, což rozhodně nechtěla, protože jedině tady se mohla naučit ovládat své schopnosti, i ty nejhorší temné schopnosti a pak mohla v klidu jít za rodiči a převzít tak coven.
Připadala si naprosto marně. Stála u ledničky a pozorovala kluka na druhé straně. Hlavou jí problesklo hned několik myšlenek a to nejenom o tom, zda tu je nebo není ale také, že teď může být naprosto v háji, ztracená a poslána pryč, i když z jedné strany s tím problém nemusela mít, její bratr by byl pryč, protože jak ho znala a jak znala svou rodinu. Ten, se k ní jenom tak nepřiblíží nebude mít možnosti se k ní už dále přibližovat. Svým způsobem ale na to ještě nebyla připravená. Její výraz ale vůbec nedal jakoukoliv obavu z toho, že jí mladík vidí, že jí tak nachytal. Místo toho se stále tvářila neutrálně, jakoby se vůbec nic nedělo. Nechala ho dojít až ke své osobě. „Možná se semnou spojují předci, protože se jim něco nelíbí nebo je o něco žádám a ty tak očividně nejsi zkušený, když tě to nenapadlo.“ Pokrčí ledabyle rameny, i když tohle zrovna nebylo ono, ale nechtěla se nechat jenom tak zmást a nebo mu snad rovnou vyklopit, že přesně uhádlo o co tu šlo, jakou magii používala. „Však víš čarodějové jsou občas hodně narušený, s poškozenou psychikou z toho, že se zapletli do magie, která není zrovna nejčistější. “ Poukazovala tak, že i tohle může být její případ, možná tak případ i ostatních čarodějů a nebo jenom její coven je trochu divný, protože se v něm našlo spoustu takových způsobů a kdo ví jestli tohle nezdědila i Elle, i když to zatím tak nevypadalo, ale co není může být, může to nastat. Co slyšela z vyprávění stalo se to její babičce, měla poškozenou psychiku a málem zabila svou rodinu z toho všeho. Nechala se ovládat magii, místo toho aby ona ovládala jí. „Ale do toho ti nic není. Nic, co by tě mělo zajímat, ne?“ Tvářila se, že jí je to opravdu jedno, zda jí vyhodí nebo ne ale uvnitř byla celá napjatá a doufala, že to nechá být, protože se jí nezdál jako někdo kdo poběží za ředitelkou, aby jí vyhodil, protože dělá něco zakázaného ale zase z jeho výrazu toho moc nešlo vyčíst, i když se snažila.
Ve chvíli, kdy se k ní více přiblíží stiskne k sobě zuby a svraští k sobě obočí, zaostří se tak na něj více, protože se jí to moc nelíbilo. Připadala si jako v další přetahované, hře ale místo s jejím bratrem tu byl někdo nový, kterého nemohla tak jasně přečíst a nebo zjistit co po ní vlastně chce, proč se tu s ní vybavuje. Musela k němu ještě více zvednout hlavu, musela jí zaklánět, protože byla oproti němu tak malá ale rozhodně nehodlala ustoupit, protože měla tak pocit, že se vzdává a to není její styl. „Už ti někdo řekl, že přibližovat se takhle k malým lidem není dobré. Mohla bych si zablokovat krk.“ Vypustí ze sebe jako první místo odpovědi. Nelíbilo se jí to postavení, že může tak vypadat před ním slabá, trochu si tak přišla, když se na ní díval zvysoka. „Přijdeš mi jako někdo, kterému porušování pravidel není cizí ale, když je porušuje někdo jiný chceš mít z toho prospěch. Takže, chceš něco?“ Nadzvedne tázavě obočí a snaží si držet svůj vážný výraz. Nevěděla jestli ho odhadla dobře, jenom takový z něho měla pocit, když se k ní tak přiblížil. Jestli by někdy černá magie měla zhmotnění, tak by to byl rozhodně on, už jenom kvůli výrazu, jeho havraních vlasů, postoju a auře.

Porušovanie pravidiel mohlo byť pokojne jeho druhým menom. Vyžíval sa v tom, miloval to, no ešte väčšmi rád sledoval to, keď ich porušoval niekto iný. Ak šlo o predom stanovené hranice jeho drahej sestry, veľmi rád by pozoroval, ako ich jej drahí študenti rúcajú od základov. Ako obrovské steny, ktoré okolo školy vybudovala, steny, aby ich nikto nenašiel, nevidel. A tí, ktorých vnútri uväznila, museli skákať podľa jej pokynov. Čo je pre ňu úplne typické. Olívia sa ho snažila ovládať celý život a po smrti ich rodičov sa prevzatie jeho slobody, kontroly, dokonca i myšlienok stalo jediným jej zámerom. Ak neprišlo na problémy, ktoré jej znovu spôsobil, v podstate sa o ničom inom ani nedokázali rozprávať. Bola zatrpknutá, sklamaná, mŕtva vo vnútri, ktoré už bolo prehnité až do morku kostí. A vidieť to svetlo, tú poslednú iskru v jej zelených, hlbokých očiach, pomaly vyhasínať, bolo pre Alexa obrovským zadosťučinením. Možno tu však bolo omnoho viacej ciest, ktoré viedli k jeho cieľom, a to bez akejkoľvek potreby ušpiniť si vlastné ruky.
Už aj tak sa drhol na vlastnej hrdosti, ktorá sršala z každej jeho bunky. Rád sa povyšoval nad väčšinou, rád im ukazoval, že ten jediný, s ktorým môžu skutočne zápasiť, boli na konci dna oni samotní. Chytená, nechytená... hral sa na mačku a myš, ktorá už ležala ukliesnená v pasci. „Predci sú moja vec...“ Venuje jej slabý, pokrivený úsmev a podvihne hlavou nahor, zatiaľ čo na nakoľko dlhých sekúnd zavrie oči a hlboko vtiahne vzduch cez nos. „Tvoja energia je celkom iná.“ Modré dúhovky sa znovu objavia v celej svojej kráse, ako jeho tvár klesne a on sa jej pobavene zahľadí do očí. Jeho rodina už od nepamäti oplývala mágiou predkov. Boli naviazaní na ich duše a pri mnohých rituáloch k nim mohli hovoriť cez mnohé, neurčité správy. Väčšinou ich varovali, či sa im snažili pomôcť... ťažko povedať, kde presne boli v deň, keď ich coven zanikol.
Mágia čarodejnice len pár centimetrov od neho, bola temnejšia. Bola zo sveta už dávno pochovaného na druhej strane, bola zo sveta, z ktorého by nemalo nič uniknúť. Duše predkov stále žili okolo nich, tieto duše však ich čas a poslanie už odvial. Vedel, o čom hovorí, no nechystal sa jej odpovedať. On sám bol narušený, skazený... no to oči neznámeho hneď nepoznajú. Na moment odvráti zrakom do strany a potichu si odfrkne. Áno, čarodeji mohli byť veľmi podivné stvorenia, často obyčajní pankharti, ktorým nešlo o nič iné, lež moc a nadvládu. Už od prírody boli zvláštni, prekliati. Nechajú sa ovládať svojimi najhoršími túžbami, namiesto toho, aby videli realitu, žijú v skutočnosti, ktorú si sami vytvorili. Venuje jej slabé pousmiatie, než mu ruka vystrelí dole ku stolu, do ktorého jeho päsť sprudka narazí. Bolo to nečakané, z časti agresívne a z časti sa s ňou len hral. Nerád počúval výhovorky a klamstvá. Táto škola patrila aj jemu a ak by ju tu nechcel, veľmi ľahko by sa dala aj so svojou nekromanciou odstrániť. Jeho telo sa tak ešte väčšmi nahne nad tým jej a akýsi psychopatický, maniacky pohľad zachváti všetky jeho rysi. „Ale ty nevieš... že mňa zaujíma vždy každá špatnosť.“ Prenesie potichu, snáď aby neprilákal niečiu pozornosť, snáď aby ho nikto iný nepočul. Zastrašoval ju a potom sledoval jej automatický obranný mechanizmus. Jeho blízkosť jej príjemná nebola, a to bolo dobre, pretože ani nemala byť. Pery sa mu skrivia v pobavenom úškrnku. „Vlastne ani nie...budeš musieť byť prvá.“ Možno jej ho raz zablokuje on sám. Zablokuje ho všetkým študentom tejto školy a napokon svojej sestre. A vo večnom pokoji si tu bude nažívať sám. Sny ale zostanú iba snami. S polosmiechom, ktorý sa zrazu rozliahol po priestoroch kuchyne, v ktorej stáli, sa od nej pomaly odtiahne. „Takže aj hračky mojej sestry majú nejaké mozgy.“ Dal jej najavo, že podstatu vlastne odhalila a tiež, že to od nej neočakával. „Vždycky niečo chcem.“ Prenesie zrazu už bez žartu. „A vždycky niečo budem chcieť.“ Jeho mlčanie má svoju cenu a tá väčšinou stále narastá. V tesnosti ju obíde ku chladničke, ktorú otvorí a začne si vyberať nejaké sušienky a prevažne sladkosti. „A pokiaľ ty chceš, aby som nepobežal za riaditeľkou a nevysvetlil jej... tento tvoj malý skrat v omnoho horšom svetle, než sa skutočne stal,“ prehovára k nej počas celého času, než sa na chvíľu odmlčí a napchá si vrecká koženej bundy nejakou tou večerou na cestu. Neplánoval totiž dnešnú noc stráviť tu. „Povieš tým svojím duchom, aby boli pripravení na nový školský rok.“ Obráti sa k nej znovu, no pre zmenu sa moc nepribližuje. „Bude plný nečakanej zábavy.“ Pousmeje sa, snáď akoby sa bavili o počasí. V podstate na ňu požíval to svoje: „Ja som Fitzgerald a môžem ťa zničiť skorej, než budeš schopná mrknúť.“ Za oknami sa už pomaly stmievalo a on musel vyraziť, ak chcel stihnúť zmiznúť ešte predtým, než by ho náhodou prichytila jeho otravná sestra. "Rád by som sa tu s tebou ešte vybavoval, ale nemám na teba čas." S poslednými slovami sa jej otočí chrbtom a podvihne ledabolo ruku, snáď sledujúc svoje hrubé prsty. "Však vieš... Fitzgerald záležitosti." Úškrn na jeho perách neznačil ničomu dobrému, on sám ničomu neznačil. Bez akéhokoľvek ďalšieho slova vyjde z kuchyne a rozíde sa chodbami školy až do chladnej jesennej noci.

Do relativně tiché kuchyně začal doléhat zvuk klapání podpatků. Nejprve téměř neslyšně, ale pomalu se přibližoval. Některým lidem možná připadal nepříjemný, pro Zaru se ale stal zcela normální součástí každodenního života. Vlastně si jen těžko vybavuje den, kdy naposledy měla boty bez podpatku. Kdysi dávno jí ono klapání dodávalo sebevědomí, v posledních letech bylo spíše ozdobou. Ačkoliv, zrovna dnes by se trocha psychické podpory hodila. Z nějakého důvodu se dnes téměř polovina studentů rozhodla její výklad úplně ignorovat a Zara si připadala… Vlastně nevěděla, jak si připadala. Částečně oslavovala, protože teď měla volno. Částečně měla také chuť někoho prohodit oknem, ale ze všech sil se tyto choutky snažila zahnat. Z dlouholeté životní zkušenosti ví, že to jen málokdy opravdu pomůže. Po chvíli debatování sama se sebou se rozhodla, že ze všeho nejvíc převládá pocit vyčerpání. Jakoby se všechna její energie, kterou ještě několik minut zpátky měla, rozplynula v prach. Hlavně tedy ta pozitivní – tu negativní by, právě naopak, mohla rozdávat. Ovšem, nepřestávala doufat, že se její nálada ještě zlepší.
Pohlcena ve vlastních myšlenkách naprosto nezaregistrovala přítomnost jakékoliv jiné bytosti v kuchyni a místo zdvořilého pozdravu se tak vrhla přímo k mrazáku s lidskou krví. Za normálních okolností byla v krvi vcelku vybíravá, dokonce i přes její nynější učitelské postavení stále preferovala krev čerstvou. Alespoň párkrát do týdne si ji také zaopatřila, ale dnes se jí vážně nechtělo hledat obětního beránka. Prostě se musela spokojit s tím, co bylo. Odtrhla víčko transfúzního sáčku a se spokojeným povzdechem se dala do pití – krev jí vždycky zvládla spravit náladu. Jednou nohou zakopla dveře mrazáku a otočila se na patě. V plánu sice bylo odejít, ale její zrak se zastavil na cizinci, který stál opodál.
Stál tam celou dobu a ona si ho nevšimla? Určitě musela zanechat skvělý první dojem, pomyslela si sarkasticky. Jen tak dál Zaro. Po chvilce zírání jí došlo, že takhle to asi taky není ideální. Odsunula proto sáček s krví od úst a v koutcích se jí objevil menší úsměv. Ten vždycky pomáhá, ne? „Zdravím,“ pronesla ve snaze působit civilizovaně. Tedy, alespoň tak civilizovaně, jak se dá, poté co před někým upíjíte krev. Nemohla si ale nepovšimnout, že onen cizinec u sebe měl také sáček s krví. Alespoň v tom nebyla sama. Její pohled se nakonec zastavil na mlýnku na kávu. Sama už kávu neměla dlouhou dobu, obvykle ji nahrazovala krví. To ale neznamenalo, že ji nedokázala ocenit, naopak se jí vytříbený vkus cizince líbil. Její úsměv se tak stal více uvolněným a opět se odhodlala zvednout svůj zrak. „Pardon za ten příchod,“ dodala. Třeba se jí to ještě podaří vyžehlit.

Při nabídce kávy se jí na obličeji objevil široký úsměv. Narazit na někoho, kde se s ní podělí o očividně prvotřídní kávu? Její den se pomalu, ale jistě zlepšoval. „Prosím.“ kývla hlavou. Pár kroky se přesunula o něco blíže a na okraj linky si odložila svůj sáček z krví. Nad jeho popisem studentů jí nezbylo, než se uchechtnout. Ačkoliv jí těch dětí bylo líto, protože věděla, jak těžké je ze začátku své upírství kontrolovat, musela uznat, že jeho komentář se trefil do černého. „Už to tak bude.“ přitakala. Ani se nedivila, že tohoto upíra ještě nepotkala. Na škole byla teprve pár týdnů, což se sice může zdát jako dlouhá doba, ale na seznámení se všemi vyučujícími to rozhodně nestačí. Vlastně si byla docela jistá, že jich nepotkala minimálně půlku. Její zrak se opět přesunul na kávovar, nebo alespoň na tu část, kterou viděla. Už otvírala ústa, když se onen upír otočil zpět. Její obočí se lehce poposunulo nahoru a s lehce zaskočeným výrazem zvedla svůj pohled, který se střetl s tím jeho.
Bartholomew Hathaway? Tady? Za svá léta v Anglii o něm nemálo slyšela, přeci jenom to není až tak velká země. Sama Zara nikdy nebyla svatá a na svém účtu měla také nemálo obětí, ale jméno Bartholomew Hathaway s sebou za jejího času v Anglii neslo nebývalou pověst. Neznal ho každý pouliční upír, ale lidé jako ona, kteří se pohybovali v tmavých vodách, s tímto jménem byli dobře obeznámeni. Její jméno také nebylo žádným tajemstvím, spolu s Nickem a jejich skupinou si ale dávali na své pověsti záležet. Většině lidí se do paměti zapsali jako ti, kteří z rozmaru nezabijí, ale zkřížit jim cestu není radno. Jméno Bartholomew Hathaway s sebou však neslo něco jiného. Možná to bylo také důvodem, proč nikdy nezkřížili cesty, Zara se takovým snažila vyhýbat. Ani ne tak proto, že by jí takové činy přišly ohavné, nebo by se bála o své zdraví. Její jedinou obavou bylo, aby neskončila stejně. Život, ve kterém šlo pouze o prolévání krve, jí přišel... Dalo by se říci, že bez chuti. Avšak, věděla jak snadné je nechat se na tuto cestu zlákat, nemálo upírů po ní kráčelo a nepochybně ještě kráčet bude. Teď to ale vypadá, že Bartholomew se z tohoto koloběhu dokázal vymanit. Nebo přišel vyvraždit celou školu, ale Zara raději vsázela na první variantu.
Muž před ní na první pohled nevypadal, že by chtěl ublížit mouše, natož lovit lidi pro zábavu. Zdání však klame a sama Zara si musela připomenout, že muž před ní není ani zdaleka tak bezbranný, ani nevinný jak vypadá. Musela také uznat, že tahle škola je poslední místo, kde by takového člověka čekala, navíc ještě jako učitele. Po letech vyhýbání v Anglii jsou z nich teď kolegové... A pak že osud není vtipný. Po pár vteřinách mlčení se konečně zorientovala a také k němu natáhla svou pravici. „Zara Borgatti, těší mě.“ pronesla sebevědomě. V koutcích jí už opět hrál menší úsměv. Tohle bude ještě zábava, pomyslela si. Možná ho předchází pověst, ale musel by v tom být čert, aby se Zara Adrianne Borgatti někoho bála. Měla silné tušení, že její jméno mu bude také známo, ovšem ruku do ohně by za to nedala. Třeba její jméno slyšel, ale nevybaví si jej... To by sice škráblo její ego, ale jeden škrábanec navíc už přeci nic neznamená. Rozhodla se tedy otestovat, na čem stojí. „Hathaway, hezké příjmení... Něco mi to říká, možná slavná rodina?“ zeptala se pomalu. Pravda, knihy nejsou úplně její šálek kávy, čas se dá přeci využít i produktivněji, ale zase není tak mimo, aby jí jméno Anne Hathaway bylo cizí.

Když zaslechla své celé jméno, v očích se jí na pár vteřin mihla jakási jiskra. Málokdo by si této drobnosti všiml, Bartholomew ale přeci jen nebyl řadový člověk. Zara si tak nebyla jistá, jestli její reakci pochytil, ale i přesto se uvnitř pokárala. Její reakci na jméno Adrianne už se několik let snaží minimalizovat, avšak stále neúspěšně. V životě jí tak totiž říkal pouze jeden člověk - Victor, její dvojče. Její druhé jméno se tak stalo jakýmsi odkazem na minulost, o které nemluví. Stovky let už se tímto jménem nikomu nepředstavila a teď rozhodně nehodlala začínat. Navíc, oslovovat ji konstantně Adrianne je téměř zaručená cesta do kategorie lidí, které nemá ráda... A v této kategorii většinou nebyl úplně příjemný pobyt. Ta skutečnost, že její jméno znal nebyla až takovým překvapením, ale než se stihla zamyslet nad tím, odkud přesně, konverzace se posunula a myšlenky Zary spolu s ní.
Jeho intenzivní pohled mu opětovala s téměř nepatrným kývnutím hlavy. Znala spousty upírů, kteří na své činy nebyli úplně pyšní, nebo zkrátka chtěli svoji minulost nechat za sebou. Sama by se dala považovat za jednoho z nich, ačkoliv se jednalo o minulost starší než většina upírů, které potkala. „To nikdy nebylo v plánu...“ odvětila na jeho požadavek, ve snaze naznačit, že jeho tajemství je s ní v bezpečí.  Přeci jen, každý by měl vyprávět svůj vlastní příběh, ne ty druhých. Při zmínce Nicka mírně pozvedla jedno obočí... Pravda, obchodních partnerů měl spousty, ale Bartholomew Hathaway byl novinka. Na druhou stranu, Nick měl prsty téměř všude a vlastně by ji ani nepřekvapilo, kdyby obchodoval s královnou Anglie - přeci jen, je to pouze pár století, co mu pomáhala přesvědčit jednoho z princů, že stáhnout zatykač vydaný na člena jejich klanu je skvělý nápad... Několik dekád poté trvalo, než stáhli ten vydaný na ni, ale ten chlap si na Zařiny poměry prostě moc dovoloval. Navíc, vidět nafoukané princátko třást se strachy je příležitost, která se neodmítá.
„Prý se brzo unudí k smrti.“ odpověděla s nenápadným úšklebkem. „Poslední dobou si stěžuje, že se z Anglie vytratila všechna zábava,“ dodala pro osvětlení.  I přesto, že se nacházeli v jiných státech, si spolu často psali. V dnešní době je to přeci jen otázka pár kliknutí a jejich vztah, který si za několik století vybudovali, tak nemusel zaniknout. Nick jí také pomáhal udržovat si přehled o tom, co se v Anglii a v jejím, teď už bývalém, klanu děje. Díky tomu věděla, že spousta známých a starých hráčů z Anglie odešla, někteří prý dokonce zemřeli. Objevovala se tak spousta nových upírů, kteří podle Nicka nic neuměli a nebyla s nimi žádná zábava. Zara se obvykle zasmála a popřála mu šťastné zaučování nováčků, na což se jí povětšinou dostávalo jen otráveného vrčení.
S vděčným úsměvem a zamumlaným poděkováním si vzala svou kávu a pomalu usrkla. Na obličeji se jí objevil spokojený výraz - musela uznat, že tenhle člověk věděl, jak udělat prvotřídní kávu. Na trénink měl několik století, takže by to nemělo být až takové překvapení, ale Zara potkala tolik starých upírů, kteří pořádně neuměli vůbec nic, že už raději nic neočekávala. Pod klidným povrchem se jí však hlavou proháněly desítky otázek. „Proč zrovna tady? Učení dětí není zrovna relaxační pobyt.“ Přeci jen, po odchodu z Anglie se mu jistě, stejně jako jí, nabízelo téměř nekonečné množství možností. Ona sama tehdy hledala klid, ostatně proto se jako první vypravila do Francie. Na této škole skončila pouhou shodou náhod, o to více ji ale zajímalo, jak se sem dostal právě Bartholomew. Přeci jen, z krvelačného upíra v Anglii na milého učitele v USA je dlouhá cesta. Její pohled zabloudil někam do neurčita, po pár vteřinách se však opět střetl s tím jeho a tentokrát už tam zůstal, i přesto že zrovna upíjela kávu.

Znatelně se mu ulevilo, když Zara přislíbila, že rozhodně nebude nikde po škole šířit, kým v minulosti byl. On sám toto téma nerad načínal a v současné době o jeho krvavé historii na škole věděli pouze on, Olivia, no a teď Zara. Netoužil po tom, aby se to dozvěděl někdo další. A pokud, tak to tomu dotyčnému chtěl sdělit sám, nepotřeboval, aby o něm kolovaly drby, protože ty jsou to nejhorší a mnohdy upravují fakta. I když v jeho případě si úplně nedokáže představit, že by někdo něco potřeboval upravovat. Nedovedl si představit, jakou paseku by to zjištění udělalo s chodem této školy. Takže bude opravdu nejlepší, když tahle historie zůstane pod pokličkou. Na znamení díků se na Zaru usmál.
Docela ho zajímalo, co se stalo s Nickem. Je fakt, že svou minulost chtěl hodit za hlavu a nerad vzpomínal na to, co se tehdy událo, ale stejně se tomu sem tam nevyhnul, a to hlavně při hodinách, když vyprávěl o díle Williama Shakespeara a dalších z divadelního spolku. Tehdy se nevyhnul vzpomínkám na svůj minulý život. Nemohl zapomenout, mohl ale nevzpomínat, o což se primárně snažil. Na Nicka si tedy pamatoval velmi dobře, ačkoliv se nikdy nesnažil ho zkontaktovat poté, co odešel z Anglie. Vlastně se odstřihl úplně od všech, i od své rodiny. Ta ale jistě jeho nečinnost v kontaktování uvítala. Zasmál se, když mu sdělila, že se Nick nejspíš unudí k smrti. A vlastně se ani nedivil. Žít tolik století v Anglii, znát tam každý kout a pořádně se nepodívat někam jinam, vlastně on sám nemohl uvěřit, že vydržel v Anglii žít do poloviny 19. století a nikam se pořádně nepodívat. Vlastně byl vděčný svojí rodině, která se rozhodla ho vyhnat. Díky tomu se vydal do světa a od té doby střídal svoje působiště a nemohl být vlastně spokojenější. „Tak to by měl rozhodně vycestovat. Anglie je malá pro někoho, kdo už žije několik století. Klidně mu předám nějaké tipy. Jsem si celkem jistý, že znám pár destinací, kde by se zrovna Nickovi mohlo opravdu líbit.“ Napil se ze svého šálku, jakmile podal jeden jí. Byl docela sám zvědav, kam se takhle konverzace bude ubírat. O Zaře toho až tolik nevěděl, ale věděl dost na to, aby si dokázal udělat obrázek o tom, jak žila před několika stoletími. Vlastně na tom v tomhle ohledu byli oba stejně. Ona si taky dost dobře dokázala představit, jaký byl v minulosti. Ale mnoho vody uplynulo a oba dva jsou tady.
Proč zrovna tady. Tu otázku si sám pokládal nesčetněkrát a nemohl říct, že by na ni dokázal najít dostatečně uspokojivou odpověď. Bylo dost možné, že si za pár let, tedy spíše desítek let, zase sbalí svých pár švestek a odjede někam jinam, protože ho tato činnost už nebude naplňovat tolik. Druhou možností bylo, že tu zůstane o něco déle. Na svých cestách samozřejmě potkal dost zajímavých lidí, ale jen málokdo mu přirostl k srdci tak, aby se s nimi stýkal pravidelně i nadále. Ale tady se taková osoba našla a byla jí Olivia. Pokud ho tu dokáže někdo zdržet déle, než by původně zamýšlel, bude to ona. Oni dva si opravdu padli do noty a troufal si říct, že se z nich stali opravdoví přátelé, a to i přes skutečnost, že se znají teprve pár let. Ale teď by se měl hlavně věnovat Zaře a její otázce. „Ne, učení dětí opravdu není relaxační pobyt, ale myslím, že se dokážu ovládat natolik, abych tady celou školu nevyvraždil,“ zazubil se na ni. Vlastně celá jeho věta zněla dost pobaveně. Zara dokázala pochopit jeho interní vtípek, protože on by toho byl jistě schopný, jen opravdu neměl potřebu tady vraždit studenty, protože tím by si rozhodně nepomohl. Nebyl vždy tím klidným tvorem, jak se před studenty snažil tvářit. Dokonce i teď někdy cítil, že by nejraději něco, nebo spíše někoho nejraději rozcupoval na malé kousíčky, ale jeho sebedisciplína a sebekázeň mu to nedovolily. Stal se z něho tvor, ve kterém i když se vařila všechna krev a byl vnitřně velmi, velmi neklidný, nedal to na své tělesné schránce absolutně znát. „Abych byl upřímný, asi jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Hodně jsem cestoval poté, co jsem opustil Anglii. Vlastně to bylo celkem osvobozující. Mohl jsem začít znovu a taky jsem to udělal. Nikde jsem ale nevydržel příliš dlouho. Myslím tím, že jsem chtěl poznat co nejvíc míst. Tady jsem se ocitl opravdu náhodou, ale nelituju toho.“ zakroutil hlavou a znovu se napil kávy. Stál opřený o linku a sledoval Zaru. Vlastně to bylo docela příjemné. Vždycky se bál toho, aby se někde neobjevil někdo, kdo ví, co je zač a kdo mu to bude předhazovat na talíři, nedej bože to rozhlásí do éteru a jeho to přiměje posunout se zase o dům dál. Nehodil svou minulost jen tak za hlavu, nešlo to, samozřejmě, že ho v jistém slova smyslu stále pronásledovala. I když na ni nemyslel, zapomenout nemohl a ani nechtěl. Pokud by totiž zapomněl, mohlo se nakrásno stát, že by se vrátil do starých kolejí. Jeho minulost a snaha vyvarovat se toho, aby se stal znovu tím, kým byl, pro něj byla každodenním hnacím motorem. „Přijel jsem sem, abych se tu na chvíli usadil. Měl jsem v plánu projet okolí, pořádně si to tu prohlédnout, co vše zde krásy přírody, ale i výtvorů člověka nabízejí, narazil jsem tady ale na další nadpřirozené bytosti, čaroděje. Dozvěděl jsem se o této škole i o jejích potřebách a nějak se mi ta myšlenka zalíbila natolik, že jsem se tu rozhodl zůstat a pomoci s chodem téhle školy,“ dovysvětlil potom. „Vlastně je to docela nudná story,“ neopouštěl svůj britský přízvuk. Pokud byl na něco pyšný, pak samozřejmě na to, kde se narodil, to ale neznamenalo, že se své vlasti na nějaký čas rád nevzdal. Nebyl tam již hodně dlouho. Možná to někdy napraví. Třeba se nakonec přeci jen podívá za Nickem a zavzpomínají na svoji spolupráci. „Co sem vedlo Vás?“ Prozatím se držel vykání, protože byl samozřejmě v jistém slova smyslu gentleman a tykání by přeci měla nabídnout dáma.