Lesy

Na hrudi cítila bolest, která ji tlačila tak silně, že se nemohla nadechnout. Hluboké pokusy o nádech byly marné v panickém záchvatu, který sužoval každou buňku v těle. Čerstvý vzduch nepomáhal a přeplněné školní pozemky taky ne. Musela vypadnout na místo, kde bude sama, aby uklidnila tep srdce, jež zuřivě uháněl kupředu. Bylo toho zkrátka moc. A nejhorší na tom všem je fakt, že ani nemohla vinit za přehnanou snahu novou spolubydlící. Jedinou osobu, kterou vinila byla ona sama. Kdyby...to slovo kdyby ji pronásledovalo každý den. Kdyby neudělala to, nebyla by na útěku a kdyby se vůbec v místě, co mělo být domovem neukázala, tak by nebyla vyděšená z každého „dobrého“ úmyslu. Ani si nepamatuje, jak se na místě objevila. Vůbec si nemůže vybavit cestu přes zahrady až k okraji lesů. Nezáleželo na tom, byla tady. Předkloní se v hlubokém nádechu, načež následuje výdech. Tohle opakuje až do chvíli, dokud necítí, že se tělo uvolňuje postupně a začíná se cítit lépe. Takové záchvaty ji přepadaly poslední dobou velmi často. V noci to byly noční můry, které ji připomínaly něco na co by nejradši zapomněla a přesto ne. Tvořilo to osobu, kterou se stala. Přes den to byl strach z neznámých stínů a hlasů lidí, kteří byli pouhými cizinci. Dnes to byla blonďatá slečna, co se snažila o nic jiného, než jenom vřelé, avšak velmi špatné uvítání. Měla by, ne, ona musí ji dát šanci. Především musí dát šanci sama sobě. Musí dát šanci Rosie Evans. Démoni, kteří ji nedávají klidu začaly převládat a to znamená jediné, její konec. Změna identity to nenapraví a neustálý útěk taktéž ne. Dokáže to, zvládne to. Ať už se ji to zamlouvá, tak musí začít právě s ní, s tou, která ji svou přeslazeností tak děsí. Koneckonců, jediné, co ji opravdu zbylo je čas. A toho bude mít mnoho.
K uším dolehne zapraskání větvičky, jako kdyby někdo byl ve vaší blízkosti. A ono tomu tak je. Narovná se v zádech, aby nevypadala jako někdo, komu se udělalo nevolno a bude každou chvíli zvracet. Proč má vyšší síla potřebu neustále trestat? Chce být sama, jenomže to žádá asi od života moc. Při tom pocitu se jí vybaví slova, která se k ní donesla od osoby, které může vděčit za fakt, že tady může stát. „We sometimes think we want to disappear, but all we really want is to be found.“ Jsou to jenom kecy, které pronesl nějaký vychytralý spisovatel a nebo popíraná pravda? Zaměří se na vysokého chlapce, jež stojí nedaleko od ní. Nevěnuje mu příliš pozornosti, prakticky žádnou. Je to jenom nějaký další student, nic víc. Rozejde se jeho směrem s úmyslem se vrátit na pozemky. „Neboj se, nemusíš běžet za říďou, aby sis vylepšil známky práskáním, že neposlušná studentka chtěla jít do zakázaného lesa.“ Prskne k němu jedovatě a jakmile se ocitne v jeho blízkosti, tak teprve až v tu chvíli zaměří na neznámého pohled. Díky jeho výšce se cítí vedle něj jako trpaslík. Zornice se zúží v přímém pohledu do jeho tváře, kterou na sekundu prozkoumá, než se dá opět do pohybu. Počkat, tuhle tvář už někde viděla. Zná ho, protože...prudce se otočí s laškovním úsměvem ve tváři. Založí si ruce do kapes kožené bundy a přehoupne váhu na pravou nohu. „Nejsi ty náhodou Fitzgerald?“ Pronese drze a bez váhání. Strávila v ředitelně více času, než ostatní studenti, tím si je jistá. Jeho tvář byla vystavená na stole. Ty oči a ostře řezané rysy by poznala. Měla mnoho času na to prohlédnout si všechny vystavené fotografie. „Tvá reputace tě předchází.“ Odpoví na vysvětlenou, jako kdyby bylo naprosto normální, že ho zná. Zábavný fakt je, že on nemá sebemenší ponětí, kdo je ona.

Melódia, ktorá mu v hrala v ušiach bola rovnako temná a pomalá, ako jeho myšlienky. Dôvod na život sa zdal nekonečný a predsa tak krátky. Jeho podlá krv bola už dávno prekliata a osud predurčený. Osud všetkých, ktorých miloval aj nenávidel. Osud jeho deštruktívnej, zničenej rodiny, ktorá sa potopila rovnako ako telá ich obetí niekde hlboko v lese. Niekde hlboko pod hladinou rieky, ktorá obmývala okolité krajiny. Priviedla na jeho plecia kliatbu, ktorá nešla striasť, nešla stiahnuť a on sa s ňou musel naučiť žiť. Všetci sa museli, keď podpísali papiere, ktoré ich viazali s jeho rodom. S krvavým rodom Chamberlain. Mohol predať všetko, čo zostávalo z jeho duše i samotnému diablovi, mohol mu ponúknuť svoje večné zatratenie, no i tak by to nebolo dosť. Boli predurčení k záhube... jeho rodičia, jeho sestra, on sám. Bol vyvrheľom vo vlastnej koži, bol len ovcou pred zlými vlkmi, ktorá posledná zostala stáť, čakajúc na svoj spád. A pri každej okácií... Bol pripravený na svoj vlastný pohreb.
Chladný septembrový vzduch sa zmýjal s tým teplým, ktorý mu prechádzal pomedzi pery. Čierna kožená bunda perfektne padala na jeho stavaných ramenách, tie však boli útle, zničené, zlomené. Na tvári sa mu nemihla ani tá najmenšia emócia, najmenší pocit, leč všetko bolo uzatvorené kľúčom niekde hlboko vnútri. Kľúčom, ktorý už roky nevidel, nevedel ho nájsť. A možno ho len niekam položil a ktosi ho zobral, ukradol. Ukradol mu všetko, čo kedy vlastnil. Hlava mu ovísala na krku, hľadiac na suché vetvy stromov a bahno, ktoré sa pomaly začínalo tvoriť pri úpätiach lesa. Pár dní dozadu sa práve nočné putovanie stalo jeho malou tradíciou, malým únikom od reality, ktorú tak strašne nenávidel. Nechcel počuť nič, lež hudbu vychádzajúcu zo slúchadiel pevne nasadených v ušiach. Tlačila sa mu do bubienkov a obmývala mozog, tlačila sa mu do mysle a vytvárala chaos s pokojom zároveň. Alex bol už dlhú dobu mixom mnohých zmiešaných pocitov. A tie dokázali byť tou najhoršou vecou vlastníka... pretože ich mal, napriek tomu, že ich často nevyplavoval na povrch. Tiché kroky napredovali k hraniciam záhrad, berúc sa hlbšie a hlbšie do radov stromov a temnoty. Mohlo to byť tou tmou, mohlo to byť jeho roztržitou neprítomnosťou, no sprvoti si ju nevšimol. Dievča s hnedými vlasmi. Prižmúri oči do diaľky a z nejakých zvláštnych dôvodov nemá chuť sa jej vyhnúť. Práve naopak, jeho stopy nasledovali vyložene jej smerom. Jeho pozornosť bola opretá na drobnej postave, ktorá sa vytrhla zo svojho spánku skôr, než by stihol akokoľvek zareagovať. Pery sa spoja do úzkej línie, hlava poputuje nahor v obrannom a snáď i arogantnom postoji. Nezaujímalo ho, čo robila či nerobila. Nezaujímalo ho, kam smeruje a či vôbec niekam. Bola len ďalším študentom, ničím iným. Ďalším upísancom na listine jeho sestry. Chcel prejsť okolo nej, nechcel sa zastavovať a už vôbec prerušovať svoj nočný pochod. Len v letmosti sa k nemu dostali jej prvé slová, leč slúchadlá stále nezvesil. No bol by tým posledným človekom, ktorý by utekal za riaditeľkou. Bol tiež tým posledným, kto by ju vôbec vyhľadával pred tým, než ona nájde jeho. „Mohol by som povedať to isté,“ prenesie cynicky, „ak by mi to nebolo úplne ukradnuté.“ Donášať naňho mohol hocikto, vždycky odíde bez trestu. Čo mohla Olivia spraviť? Vyhodiť ho z vlastného domu? Chcela ho obísť, chcela sa vrátiť naspäť do školy, lenže akonáhle sa pohľady stretli a tma vynorila rysi ich tváre, niečo mu hovorilo, že to nie je koniec. S nekonečnou iritáciou sa ohliadne za tou malou, na pohľad neškodnou bytosťou, potichu vydychujúc všetok vzduch z pľúc. Fitzgerald. Ako on miloval to meno. Pretočí dúhovkami a zastaví sa v šľapajach, pomaly si vysadzujúc jedno zo slúchadiel, ktoré voľne nechá visieť pozdĺž svojej tváre. „A čo je teba do toho?“ Zreničky sa mu zúžia, skúmajúc jej dievčenské črty. Nepoznal ju. Nemohol povedať, žeby ju niekde videl, či ju stretol na školských chodbách. I keď... on okoliu väčšinou pozornosť ani nevenuje. Natočí hlavou do strany a zmetie aj tých pár krokov, ktoré ich od seba delili. Stál nad ňou, týčil sa pri svojej dĺžke. Modré oči uprene hľadeli do tých zelených, akoby sa z nich snažili vyčítať všetko a zároveň o nič nešlo. Musel sa uškrnúť. „Takže si videla nejaké moje fotky po stenách a teraz na mňa nemôžeš zabudnúť.“ Zahryzne si do spodnej pery a prakticky sa jej vysmeje do ksichtu. „Skvelé.“ Dokončí ironicky, načož vytiahne mobil z vrecka nohavíc a celkom utlmí akúkoľvek hudbu. V jeho hlave sa rozliahne len ticho a to mohlo byť niekedy ohlucujúcejšie než čokoľvek iné. „A ty si lesný trpaslík?“ Podvihne uštipačne obočím, však jeho výraz zostáva pobavený. Jeho pozornosť si ukradla, no pravdepodobne nie na dlhú dobu. Alexander sa s ľuďmi totiž začal nudiť veľmi rýchlo.

Asi to bylo tím rozhodnutím nebo jednoduše nějakou neznámou sílou, že se odhodlala promluvit. Upřímně jí na něm nezáleželo, vlastně na nikom odtud. Na nikom v celém mizerném životě. Jednou to zkusila, vlastně dvakrát. Poprvé, když byla ještě dítě, ale osobu, které dokázala projevit nějaké city vytrhli z jejich světa. Podruhé, ne, takhle hluboko cestovat nebude. Ne znovu, ne teď. Příliš bolestivé, příliš dramatické a především naprosto zbytečné. Co by z toho měla? Opravdový panický záchvat, který by nedokázala zastavit. Při nejhorším by skončila u psychologického poradce, kterému by se vysmála do tváře. V konečném závěru si je velmi vědomá, že je potřeba nabídnout si pomocnou ruku sama pro sebe.
V další vteřině litovala, že se snažila být někým, kdo v těle, jež obývá neexistuje. Štěstí, které se táhne jejím životem přivádí psychopaty, narcisty, egoisty a jakkoliv psychicky narušené lidi. Je tady vůbec někdo normální? Ne. Jak by mohl být? Vždyť jsou směsicí všeho, čeho se lidé bojí. A mají k tomu důvod. Sama je vyděšená v útrobách k smrti. Smrt, ano, to je něco, čemu nikdo nemůže uniknout. Ani ti, kteří se považují za nesmrtelné. Odfrkne dostatečně hlasitě, aby to mohl zaregistrovat. Že by mu věřila? Ani náhodou. Důvěra je něco, co si musíte vybudovat a bohužel Rosie je natolik zničená, že nebude moct věřit nikdy. Ne plně, ne mužskému pohlaví. Ach ano, i ona byla tou figurkou ve výstavní skříni, tou malou cetkou v osvětlené galerii. Tím, kdo je zničený vším, co ji „Bůh“ dopsal do příběhu. Chtěla utéct a mít to za sebou, ale jediný pohled do těch zelených očí zničí všechny plány, které si v rychlosti vytvořila. Proč nemohla mlčet? Proč nemohla od něj odejít a jejich setkání by skončilo stejně tak rychle jako začalo? Musela do se do toho ponořit ještě víc. Zahrabat ruce do blátivé země a tlačit dolů a dolů, dokud nebude cesty nazpět. Ústa otevře poloviny díky slovům, které tančí na špičce jazyka, ale hlas se vytratil s dalším přívalem větru. Tvář v její tváři značí, že mu dává druhý pokus na to s ní mluvit na úrovni. V očích plápolá oheň, který se rozvíří v další sekundě, jako kdyby Fitzgerald do něj hodil benzínovou bombu. Chce promluvit, chce na něj zakřičet a říct mu, aby si okamžitě hodil zpátečku, ale nedokáže nic z toho. Jenom stát s teď už zaťatými zuby o sebe a pozorovat tvář, která se nad ní povyšuje. Nebezpečně přihmouří oči, snad varující ho, aby si velmi dobře rozmyslel, jak bude s ní jednat. Pokud si o ni myslí, že je jedna z normálních holek do kterých si může kopnout a ona se rozpadne jako domeček z karet, pak si vybral velmi špatně. Ani jednou neuhne pohledem, natož aby zamrkala. Zasměje se krátce, opovrhovaně. „Oh, jistě, jak originální. Protože máš tak nezapomenutelnou tvář...“ Položí si hereckým stylem ruku na srdce a předstírá, jak moc je z něj vedle. Opak je pravdou, nemůže se na něj v tento moment skoro ani podívat. „...nezapomenutelnou na to, aby tě někdo do ní pořádně praštil.“ Zasyčí poslední slova a vypne hruď, aby byla k jeho tváři o něco blíže. Prakticky může cítit její dech někde v oblasti čelisti. Musela by se postavit na špičky, aby měla vůbec možnost být blízko tak, jak původně zamýšlela. Ovšem démoni, kteří v hlavě neutichali nedokázali jít blíže, nechtěli. Reputace ho předchází, ale ne kvůli chování. Pitomé jméno ho dělá lepším, než ostatní? Pche, to sotva.
Obě obočí vystřelí vzhůru a stáhne se do sebe u jeho otázky. Ono se může znát, že ji momentálně urazil, jenomže v tu chvíli se začne od srdce smát. Pravou ruku si předloží před rty, přičemž konečky prstů svírá příliš dlouhý rukáv šedé mikiny, kterou má pod rozepnutou bundou. Ještě před pár vteřinami jeho osobě chtěla rozbít nos a teď bojuje s tím, aby zastavila zvonivý smích, který se rozléhá v jejich okolí. „Těsně vedle. Jsem ztracená sestra Dobbyho.“ Pokud nezná Harryho Pottera, pak ho vážně praští. Každé dítě na světě je posednuté touhle ságou. Zapomene na všechno, když pozvolna spustí ruku nazpět k tělu. „Nejsem stalker a ani se nestarám o fotografie na stěnách. V ředitelně ovšem máš jisté místo na stole, které nelze přehlédnout. Jinak by si mě absolutně nezajímal.“ Ukončí s lehkým úsměvem na rtech. Všechno je risk nebo zisk, že ano? Rozhodne se pro risk. „Jsem Rosie, mimochodem.“ Pronese polohlasně. Stále je pro ni nezvyklé používat falešné jméno, ačkoliv je pravda, že jako Hannah už nikdy víc být nechtěla. Ta byla mrtvá. Teď zrodí někoho lepšího, silnějšího...možná jednoho dne otevřenějšího. Tohle je poprvé po velmi dlouhé době, kdy se odhodlala neutéct, ale jít cestou naprostého neznáma, pokud nepočítá nástup do školy. Představila se někomu, komu vůbec nemusela. Teď už i on ví její jméno, takže si nemůže stěžovat. Otočí se za sebe, jako kdyby ale podvědomě hledala únikovou cestu. Nehledě na to, že přicházející tma začínala odhánět stíny a přinášela temnotu. Znovu se zaměří na tvář, která z jednoho pohledu na fotografii o pár dní před ní ožila.

Bola plná ohňa a hnevu. Plná hrdosti a tvrdohlavá ako tá najhrubšia oceľ, železo, ktoré sa nedalo skuť ani najväčšími plameňmi. Presne tak ako on. Nemal v pláne ju urážať, ale slová z jeho úst vychádzali prakticky samé. Mohlo to byť jeho povahou, či prostým obranným mechanizmom proti hocikomu, kto sa mu čo i len prihovoril, kto sa naňho čo i len pozrel. Dúhovky sa vlievali jedna do druhej, postupne, pomaly... v tône temnoty žiarili pod mesiacom, ktorý už spieval nad ich hlavami uspávanky hladným líškam. Nemal sa zastavovať, nemal jej venovať čo i len najmenšiu pozornosť, no nech to bolo už hocičo, jeho telo myslelo zaňho. Reagovalo proti mysli, ktorá si v okamžiku stavala obrovské múry bez okien, cez ktoré nepresvitalo žiadne svetlo. Stojac pred sebou, obaja v nedôvere, arogancií a nepoddajnosti. Videl to na nej, videl to v tej zelenej, ktorá sa miestami krížila s farbami lesa... neuhla by sa, neustúpila by mu, nech by ju akokoľvek ponížil, či zatlačil do kúta. Pretože preňho nebola ničím výnimočná, lež ďalší nováčik, správal sa k nej ako ku každému, koho stretol. Akoby jej chcel dať vyžrať fakt, že ho vôbec oslovila. Že ho vyrušila z bdelého spánku a nenechala uzavretého vo vlastnom svete. Vo vlastných myšlienkach, ktoré sa teraz rútili jedna po druhej z vysokého útesu na ostré kamenie. Iritovala ho a zároveň sa nedokázal otočiť a pokračovať v ceste. Rozpory prehýnali jeho kosti a nechty sa zarývali do dlaní, akoby netušil, čo má sám so sebou urobiť. Na pohľad však pôsobil pokojne, vyrovnane. Možno až príliš... sebaisto.
Výraz na jej tvári vypovedal všetkému. Už v prvý deň si tu dokázal urobiť ďalšieho nepriateľa, ktorý naňho po chodbách bude tak maximálne vrhať nevraživé pohľady. Bola vcelku smiešna, patetická. Len slová neznámeho ju dokázali tak veľmi rozčúliť, nechcel ani vedieť, akoby sa naňho pozerala, ak by sa jej náhodou dotkol. Namiesto toho sa nad ňou len týčil, namiesto toho sa priblížil tak blízko, ako to len šlo... tlačiac ju do kúta a ukazujúc jej, kde presne môže stáť. Kde je jej miesto. I keď bola o niečo silnejšia ako väčšina dievčat, ktoré tu stretol. Ani ona nad ním nemohla zvíťaziť. Kde vkročil, tam panovala smrť a chaos, a akoby s ním niekto mohol vyhrať? Nepatrne nakrčí nosom, zatiaľ čo jeho tvár zdobí pokrivený úškrn. Nič dobré z neho však nevychádzalo. „Nechaj ma hádať.“ Nakloní hlavou do strany a sleduje ju ako havran, čo mesiac nežral. „Ten niekto si ty.“ Konštatuje pri jej slovách s akýmsi výsmešným podtónom v hlase. Vyhrážala sa mu snáď? Kto si vôbec myslela, že je? Nezmohla by nič. Ako ju teraz videl, ako ju stretol... bola slabá, zmätená a snáď nevedela, čo je dnes ani za deň. Navyše, pri jej výške mu vyhrážky z jej úst prišli značne ironické. Pochyboval, žeby jej ruku na svojom líci čo i len cítil... ako keď sa ti pokúša ublížiť vínová muška. „Roztomilé.“ Prevráti očami a má v pláne si ju ďalej nevšímať. Na čo vôbec? Aby ho rozčuľovala? Iritovala až do smrti? Vypínala naproti nemu hruď, snáď sa stavala na špičky. Nemohol si pomôcť, jeho tvár ho sklamala a ústa sa prehli v čírej pobavenosti. Čo sa snažila mu dokázať? Pokrúti pomaly hlavou, no neustupuje od nej ani na krok. Namiesto toho si stále väčšmi začína všímať jej rysi, jej oči, spôsob akým lícne kosti perfektne lemovali plné pery.
Ona jeho meno poznala, no on nemal ani páru, kto pred ním stojí. Možno jeho otázka bola akýmsi zvláštnym spôsobom, ako ju k tomu vyzvať. A možno sa chcel celý čas správať ako úplný idiot. Odpoveď sa pravdepodobne nedozvie nik. Každopádne, jej reakcia si na seba nenechala čakať dlho. Čo malo znieť ako urážka sa vykľulo v zvonivý smiech dievčaťa, s ktorým už zahodil až príliš času. Obočie na jeho čele sa skoro prepojí, ako ju na moment neveriacky pozoruje. Nedôvera však veľmi skoro prejde v rovnaké pobavenie, akoby to snáď bolo nákazlivé. Akoby si nedokázal dlhšie pomôcť. Nahlas si odfrkne a mihne hlavou zo strany na stranu. „To si ma zastavila, pretože chceš moje ponožky?“ Podvihne laškovne obočím, ďalej pokračujúc v predtým načatom vtipe. Síce nebol fanúšikom žiadneho Happyho Plontera, ale ľudia to obmývali neustále a dookola, takže sa naňho za tie roky úspešne nalepili niektoré nepotrebné detaily. A tiež bol väčšmi fanúšikom filmov, než kníh. Ak sa nejednalo o grimoáre, nedokázal im venovať pozornosť.
Všetok vzduch mu unikne cez nos, ako ústa zostávali zatvorené na zámok. Netušil, čo z jej slov je pravda, ale v konečnom dôsledku... v tomto prípade mu mohla klamať bez akýchkoľvek problémov. Pretože ju nepoznal, pretože preňho nič neznamenala. „Takže ťa zaujímam kvôli nejakým sprostým fotkám na stole riaditeľky?“ Podvihne zľahka obočím a našpúli perami, akoby bolo celkom jasné, čo si o tom myslí. „Blbosť.“ Nepatrne sa pousmeje a kývne hlavou jej smerom. Možno ju len vyzýval k reálnejšej odpovedi. Možno sa ich konverzácia už skončila a žiadnu ďalšiu nepotreboval. Prižmúri očami a na moment to vyzerá, že zostane mlčať. Rosie. Tak jednoduché a prosté. Až príliš. Nehodilo sa k nej, to však zmieňovať nepotreboval. „Alex.“ Prenesie jedným nádychom, než sa medzi nimi už skutočne rozľahne naprosté ticho. Videl, že sa chcela vrátiť späť, akoby sa bála tmy. Videl, že sa toto ich malé stretnutie na rohu lesa blíži k záveru. „Mal by som pokračovať.“ Jeho hlas zarezonuje v černote pár sekúnd predtým, než sa k nemu Rosie znovu obráti. Ústa sa mu otvoria, snáď by chcel ešte niečo povedať, no nič z nich nevyjde. Namiesto toho od nej ustúpi o pár krokov a venuje jej akýsi neurčitý poloúsmev. Posledný pohľad, než sa zvrtne na nohe a tentokrát bezmyšlienkovite pokračuje sám do útrob stromov. A to presne by sa stalo, ak by sa nezastavil. Ak by zrazu nezastal v šľapajach a nesledoval tú pokojnú temnotu, ktorá mu visela nad nosom. „Chcela by si niečo vidieť?“ Vydýchne a z ničoho nič k nej opäť otočí tvár. „Alebo sa ponáhľaš naspäť do školy, než nejaký z učiteľov zistí, že o ôsmej ešte nie si zalezená v posteli?“ Chcel vedieť, čo urobí. Chcel vedieť, či sa na toto malé dobrodružstvo odhodlá, alebo zostane zaťatá pri pravidlách. Pretože ak to bola skutočnosť, ktorú si vyberie, s určitosťou sa rozprávali naposledy.

Kdyby ten hlupák měl jenom malé ponětí o tom, kdo před ním stojí. Jak moc se mýlil ve svých myšlenkách a ani nepotřebovala do jeho temné mysli nahlédnout. Věděla to, cítila to z něj. Pravda sálala z každého kousku jeho těla, cítila tu energii. Myslel si o ní, že je jenom jedna z těch malých holek, které hrají na tvrdé, ale na pokoji se složí na podlahu v neutichajícím pláči. Myslel si, že mu nemůže ublížit, že není nebezpečná. Možná ne Rosie, ale Hannah ano. Ta část v ní stále žije a bude žít, jelikož minulost je něco, co tvoří charakter. Nikdo z nás se nenarodí dobrý nebo špatný. Jediné, co se s námi rodí je naše svobodná vůle, dle které se rozhodneme, zda si vybereme mezi dobrem nebo zlem. Evil isn’t born, it’s made. Dokázala by to. Zvednout ruku a zaměřit se na tvář, jež se jediným pohledem snažila spálit tu její. Ty oči, kdyby alespoň nebylo těch očí, které ji zastaví v čemkoliv, co se rodilo v hlavě. Byly jako blankytně modrý oceán, který šílí bouří a naráží do kamenných útesů, avšak jemný vánek, jež vál v dálce se snažil uklidnit všechno, co s bouří přicházelo. Nedokáže si to vysvětlit, proč. Je zvláštní, že hlava se snaží vysílat opačné signály, než srdce. Byla tím typem, který se rozhodoval právě srdcem. Co ji to stálo? O tom nemá nikdo, kromě jediné osoby na škole sebemenší ponětí. Pravda ovšem zůstane pohřbená hluboko pod zemí, navždy. To poslední, co ji chybí je slabost. Neznala ji a to slovo samotné se zadrhlo v hrdle. Kdyby taková byla, tak by už ležela v příkopu mrtvá před několika lety, ale to se nestalo, že ano? Ne, stojí pevně na nohou se zaťatými dlaněmi, které jsou už teď zahalené krví. Pokud je na něco kdy pyšná, co se týče své osobnosti pak je to fakt, že je jen velmi málo způsobů, jak ji lze ublížit. On nebyl jeden z nich. Ani ty ostře řezané rysy, které se nad ní povyšovali, ani ty rty, které se snažily urazit její maličkost nemohli s ní pohnout ani o milimetr. Mohli jen rozvířit další příval ohně.
Bylo by snadnější, kdyby tomu tak bylo. Kdyby ji nerozesmál, kdyby neřekl ty pouhé slova, jež změní všechno. Smích se rozplýval lesem. Listy stromů hrály orchestru a zpěv ptáků zpívá společní s ní. Nedokázala to zastavit. Chtěla, opravdu se snažila, ale přes rty stále zvonivý hlas neutichal, nýbrž naopak. Slova, které pronesl smích ještě prodloužila. Necítila se takhle pobavená velmi dlouho a zvláštním způsobem mu byla za to vděčná. Potřebovala to, prakticky její tělo o to žádalo, jako když žebrák prosí o kus chleba a vody. Přesně tak se někdy cítila. Vyprahlá s nataženou rukou k normálním pocitům jako smích, radost, laskavost, přátelství a láska. Bohužel neměla ponětí o tom, jak to přijmout ani, když to měla přímo na talíři pod nosem. „Ne, já jsem spíše na košilový typ. Prakticky to může být jakýkoliv kus oblečení.“ Pokrčí u rameny, aniž by si uvědomila, jak to může vyznít. Vlastně ano, probleskne jí to hlavou, jelikož mírně nakrčí obočím. „To znělo divně.“ Podotkne. Ne k němu, ale spíše k sobě. Není právě ta, který by oplývala důvtipem a nezapomenutelnými hláškami. Kdy taky mohla něco takového pochytit? V parcích s veverkami? V dětském domově, ale bez smíchu? Jak trpký život to byl. Převrátí oči směrem k nebesům, jenom proto, že se cítí iritovaně. Opravdu? Znovu to narcistické já? Povzdychne si, jako kdyby ani netušila, co přesně má odpovědět, jako kdyby byla totálně done with his shit. „Už jsem ti to říkala. Nezajímáš mě, jenom jsem tvůj obličej měla skoro na špičce nosu.“ Koutky úst zvedne nahoru provokativně. Ať už se snažil o jakékoliv přiznání, tak nebylo v plánu mu dát jediné. Nezáleželo na tom, zda mluví pravdu nebo ne. To poslední, co by udělala je uspokojit ho. Jeho ego to možná vyžadovalo, ale nechtěla ho ani v nejmenším pohladit, natož nějak rozhýčkat. Na to měl jisté nány, kterých škola měla jistě dost. Jméno, které vlastní nepatří k těm, co si nemůžete zapamatovat. Typické a přesto k němu perfektně sedělo. Přikývne na náznak, že bere na vědomí, ale tam taky skončila. Ticho pohltilo jejich těla, stejně jako stíny lesa. Něco se ukládalo ke spánku, ale něco tady a teď právě ožívalo. Pro ni to bylo děsivé, tak moc, že jednoduše chtěla odejít. Odejít dřív, než nohy zdřevění a nebude schopná je rozhýbat. Pro ni to znamenalo nejistotu, ruky sápající se ke krku, aby navždy umlčely Rosiin hlas. „To je dobrý nápad. Já taky, musím...“ Ani se neobtěžuje větu dokončit. Máchnutím ruky ukáže směrem, který ji dovede až k bezpečné a teplé posteli. Slova byla vyřčená, ale činy mluvily o něčem jiném. Stála na místě jako přikovaná. V ústech cítila trpkost a srdce zvýšilo rychlost tepu. Vždyť to není tak těžké, zatraceně. Jenom se otočit a jít. Nic to neznamenalo, on nic neznamenal. Trvá to jenom dvě vteřiny, co sleduje jeho záda, než se otočí a rozejde se naprosto opačným směrem. Nezastavila by se, neohlédla, kdyby nezaslechla jeho hlas.
S rukou zdviženou vzhůru, která si dala neposedný pramen vlasů za ucho se otočí, aby ještě jednou pohlédla do známé školní tváře. No, možná ne jen jednou. Znejistí, znervózní a nedůvěřivě přešlápne. Žaludek se stáhne a jedenkrát udělá kotrmelec, když jenom pomyslí na to, že by se měla vypravit to tajemna lesů. Proč o tom vůbec přemýšlí? Samozřejmě, že ne. Ne, zatraceně ne a tisíckrát ne. S hlasitým zahoukáním sovy vzhlédne nad sebe. Milióny hvězd nad očima tančí a milióny snů právě prožívá. Tohle si přeci přála. Jednoho chladného večera chtěla být volná, chtěla být někdo jiný a chtěla riskovat beze strachu. Musí to udělat, aby zničila démony, kteří jsou hlasitější, než by si to přála. Upře pohled opět na něj. „Tu o Červené Karkůlce znám. Spoiler alert, nakopu ti zadek, , jestli jenom špatně zvedneš ruku.“ Rozejde se jeho směrem, ale stále si držící odstup. Není to o tom, že by snad pohrdala jeho přítomností, což by ani nedávalo smysl. Ne v něčem ji vyzýval, oponoval a díky tomu měl tu možnost strávit s ní ještě o chvíli déle. Dobře, on jí dal tu možnost, ale to už byl vedlejší detail. Prvotní plán zahrnoval zběsilý útěk. Následuje jeho kroky a nechává se vést. Vystoupila z komfortní zóny a její společnost nemá sebemenší ponětí o tom, jak moc pro jeho osobu udělala. Složí ruce na hrudi, které lehce obejme Těžko říct, zda je to přicházejícím nočním chladem nebo strachem, co v ní panuje. Ani k jednomu z výše uvedených by se nepřiznala. „Děláš to často? Takhle večer se vypařit a jít kdekoliv.“ Snaží se zachytit jeho pohled, avšak stíny to nedovolí. Jediný měsíční svit sem tam odhalí onu tvář. Nechtěla a nebylo v její povaze klást typické otázky. Tak nějak podvědomě tuší, že se nechce bavit o tom, kým je a kdo vlastně je, ani ne o historii, co ho spojuje se školou. Sama by to nechtěla. „Mimochodem jestli mi chceš ukázat nějaký starý artefakt a doufat, že na mě zapůsobíš, pak tě zklamu.“ Obdaruje ho lehkým úsměvem. Není v tom nic víc, než pouhá ironie a popichování. Jednoduše si ho nedokáže odpustit, stejně tak jako on sám. „Ovšem, kdyby to byl roj světlušek, tak za to bych ti mohla dát jisté body.“ Kráčí po jeho boku a teď víc, než kdykoliv předtím si připadá opravdu malá a zcela zanedbatelná. Bylo zvláštní, jak moc ji nutil posouvat hranice, které pevně vybudovala. Najednou necítila strach, ani nervozitu. Naplňovalo ji jenom dobrodružství. Nevěděla, co očekávat a nechtěla se ptát. Chtěla to jenom cítit.