Stará fontána

Fontána sa nachádza neďaleko za záhradami, obklopená krukom stromov. 

Stojí na pozemku už desaťročia a legenda hovorí, že bola vybudovaná dávno pred samotnou univerzitou a je priechodom do podzemia so stovkami chodieb a bludísk, v ktorých zahynuli stovky čarodejníc po tom, čo väčšina z podzemia zostala zasypaná. Ich najväčšie tajomstvá, začarované predmety a grimoáre s temnou mágiou zostali pochované s nimi.

V noci měla noční můru. Naštěstí se nevzbudila s křikem a nezahrála tak Tamaře divadlo. Neví, co by její spolubydlící říkala na to, že by jí hned první noc ztropila její kolegyně hysterickou scénu. Byla tedy ráda, že se to tentokrát obešlo bez křiku a neutuchajícího pláče, který ji mnohdy až dusil. Těchto stavů se nedokázala zbavit již několik měsíců. Nezažívala je každou noc, to ne, ale o to horší to pro ni bylo, když tyto stavy uprostřed noci přišly. Úzkost, strach, pochybnosti. Rozhodně nebyla v pořádku, po psychické stránce rozhodně ne. Dnes se to ale obešlo bez scén, prostě se jen prudce probrala, upocená, ale nekřičela. Vlastně ji docela uklidnil pohled na Tamaru, která spala, alespoň se jí to zdálo, tvrdě. I když jí nebyl právě příjemný její vlastní pach, nechtěla Tamaru budit, a tak se rozhodla, že se sprchou počká až do rána. Ona sama už ale nezamhouřila oka a jen civěla do stropu. Div, že tam nevykoukala důlek. Za pár hodin uslyšela zpěv prvních ptáků a věděla, že pomalu svítá. I když bylo ještě dost časně, přeci jen vstala z postele a zamířila do koupelny. Snad se na ni Tamara nebude zlobit, když ji přeci jen vzbudí. Spala ve spodním prádle, protože se jí zdálo dost nepraktické, že by skoro každou noc musela měnit noční košili či pyžamo, protože by je propotila. Kdyby se však Tamara náhodou probrala, nechtěla jí tu dělat módní přehlídku, takže přes sebe přehodila modrý saténový župan a pečlivě ho zavázala. Jedna věc byla, že tu Tamaru nechtěla pohoršovat, ta druhá byla její jizva, která jí zdobila pravý bok a část břicha. Věděla, že jako čarodějka by si tu jizvu jistě mohla nějakým kouzlem či lektvarem zakrýt tak, aby nebyla nikomu viditelná, ovšem ona nebyla typ, který by se jakkoliv chtěl a měl vylepšovat a něco na svém těle zakrývat. Ovšem to neznamenalo, že se zase hodlá všude vystavovat a svoje bolístky předvádět. Ačkoliv bolístku měla pouze jedinou, pokud nepočítala tu malou jizvičku na koleni, když si jako malá rozsekla koleno. Tehdy řvala jako tur a otec ji vůbec nemohl utišit. Jo, kdybys jen tehdy věděla, že rozbitý koleno je úplná prkotina oproti tomu, co se ti stalo v patnácti. A tos měla ještě z prdele kliku. Mohlo to skončit mnohem hůř. Došla až do koupelny, kde si župan rozvázala a chvíli si své ošklivé rozsáhlé jizvy v břišních partiích prohlížela. Na první pohled bylo jasné, co jsou ty jizvy zač. Jasné otisky zubů a drápů nějakého zvířete… vlka, aby byla přesná, vlkodlaka, aby byla ještě přesnější. Byla to nehoda a ona se z ní velmi poučila. Ne všichni vlkodlaci ve smečce byli zvyklí na její přítomnost, ne všichni byli klidní. Jednou na to doplatila, ale přežila to a dokázala se z toho velmi dobře poučit. Dokonce začala přemýšlet nad tím, jak by se mohla co nejlépe ochránit před takovými dalšími nehodami. Neměla sice tak velké zkušenosti se svou magií, ale o to více intuitivní záležitost to pro ni byla, proto se naučila, jak vlkodlaky ve své přítomnosti uklidnit pomocí své magie. Nebylo v tom žádné zaklínadlo, byla to čistě intuitivní a velmi senzitivní záležitost. Z jejího zamyšlení ji vytrhl její vlastní zápach. Ne, opravdu nevoněla a musela to rychle napravit. Proto si vlezla do sprchy a když z ní vylezla, cítila se alespoň trochu osvěžena, i když její černé kruhy pod očima si myslely své. Udělala veškerou ranní hygienu, učesala si vlasy, které si svázala do vysokého ohonu a vyšla opět z koupelny, aby si vybrala něco na sebe. Zvolila černé slim jeany a pruhované černobílé triko s dlouhým rukávem. Na nohy si vzala černé kotníkové conversky, popadla svoji koženou brašnu a vyrazila ven.

Bylo ještě opravdu brzy, nepodávala se ani snídaně, o to uvolněněji se cítila, neboť na chodbách kolejí a ani venku na pozemcích školy moc studentů nebylo, i když sem tam se přeci jen nějaký objevil, přecpáno rozhodně nebylo. Byla to skvělá příležitost k tomu, aby se tu trochu porozhlédla a možná našla nějaké své budoucí oblíbené místo, kam se bude uchylovat. Univerzitní dvorek byl až moc otevřeným místem, takže zamířila do místních zahrad, kde přeci jen doufala, že najde pro ni útulný koutek. Nakonec narazila na prastarou fontánu skrývající se za zahradami, která byla obklopena stromy. To místo jí učarovalo, bylo prostě kouzelné. Rozhodla se, že se tu uvelebí. Sedla si na lavičku naproti fontáně a ze své brašny si vyndala skicář a hnědou rudku. Pokud se něčím dokázala dokonale rozptýlit a někdy i ztratit pojem o čase, bylo to právě kreslení. Skicář měla plný kreseb, některé byly jen nahrubo načmárané, jiné byly propracovanější. Skicák samozřejmě nesloužil k uměleckým dílům, ty patřily na zcela jiný podklad, než byl papír používaný ve skicářích, ale svůj skicář mohla mít po ruce kdekoliv. Chvíli přemýšlela nad tím, co by mohla kreslit. Zamyšleně sledovala fontánu, která se jí tak zalíbila a našla svůj objekt zájmu i pro kresbu. Bylo to vlastně snadné, proč by nemohla načrtnout onu fontánu obklopenou stromy, Mohla by to mít dokonce hotové do podávání snídaně. Nasadila si svá bezdrátová sluchátka. Sice tu byl absolutní klid, ale to neznamenalo, že se tu za chvíli nezačnou potulovat další studenti. A navíc, hudba ji inspirovala. Byla spíše umělecká duše než vědátor. Zapnula si na mobilu Spotify a dala si tam náhodný výběr písní. Pomalu začala prvními tahy rudkou po papíru. Za chvíli byla pouze ve svém světe a ani si neuvědomila, že si vlastně polohlasně zpívá. „I know the whispers they hurt sometimes. They swell and fracture my vital light. But can't you see the sanity in my epiphany. Let me cure these blackened hearts…“ Její hlas rozhodně nebyl nepříjemný, vlastně zpívala celkem dobře, a to i na to, že se ani tak moc nesnažila, protože to tam na lavičce rozhodně nemínila rozbalit naplno a taky proto, že byla v jakémsi tvůrčím tranzu a ani si neuvědomovala, že ze sebe loudí nějaké tóny.

I když neměla hudbu puštěnou nahlas a mohla tak slyšet, pokud by kolem ní někdo prošel a povídal si s někým dalším, byla doslova pohlcená tahy rudkou po papíře. Věnovala svému objektu zájmu, tedy fontáně, velkou pozornost, kreslila do detailu, i když ne zas až do takového, jako by mohla třeba tužkou. Co ale rozhodně nečekala, že někdo vybafne přímo na ni. Kdyby viděla toho kluka přicházet, jistě by si ho všimla alespoň periferním viděním a rozhodně by si ho všimla, kdyby stál přímo před ní. Ovšem on k ní přišel zezadu a zcela nečekán. Samozřejmě, že se lekla, až nadskočila. Jak se otřáslo celé její tělo, samozřejmě, že to odnesla i její ruka. Podívala se na svůj výkres, na kterém se teď přes fontánu objevila jedna dlouhá tlustá čára, kterou díky svému úleku na papíře udělala. No co, dneska se jí prostě nezadařilo, svět se nehroutí, ona taky ne. Rozhodně to nebylo něco, kvůli čemu by se na toho kluka hystericky obořila a seřvala ho na dvě doby, jak si vůbec dovoluje ji takhle vylekat, zničit jí výkres, tím pádem jeden papír přišel nazmar a díky tomu jistě zemřela jedna opička v pralese, z jejíhož stromu byl tento papír vyroben a jejíž ztracený život je teď úplně k ničemu. Vlastně ji samotná ta myšlenka vnitřně pobavila, i když fanynka mrtvých opiček samozřejmě není. Zhluboka se nadechla a zase vydechla, vytrhla papír ze skicáku a zmuchlala ho do kuličky, až odsud půjde, tak ho má v plánu vyhodit do koše v zahradách. „Prosím tě, už mi nikdy nechoď takhle do zad, zvlášť, když mám sluchátka a úplně nevnímám okolí,“ požádala ho důrazně, i když ne nijak drze nebo neomaleně. Prostě se jen vylekala a teď to musela vydýchat. Konečně si taky vyndala sluchátka z uší a obrátila hlavu k němu, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Byl dobře stavěný a podle toho, jak byl oblečen, odhadovala, že měl buď po lehkém tréninku, nebo se k němu chystal. Sama ráda sportovala. Ve smečce si vždycky dávali závody ve všech možných sportovních disciplínách a ona se jich účastnila, ač vždy bez sebemenší šance na výhru, měla ráda tyhle výzvy a byla díky tomu v dobré kondici, i když kulturistka z ní rozhodně nebyla a nikdy nebude. „Ale abych se vrátila k tvému dotazu, vlastně ano. Já totiž úplně denní dobu nerozlišuji, když mám chuť, prostě vytáhnu náčiní a kreslím. Navíc takhle po ránu tu skoro nikdo není a já tak mohu najít i velice zajímavá místa k pozorování a kreslení, aniž by mi někdo zacláněl.“ Tím teď samozřejmě nenarážela na něho, on jí nezacláněl, on ji prostě jen vyrušil. „A co se počasí týče, jsem na zimu zvyklá. Pocházím z Montany a žila jsem uprostřed lesů, takže mi dnešní chladnější ráno problém moc nedělá,“ mírně se pousmála. Neměla na sobě make-up a i když její kruhy pod očima už nebyly tak strašné, jako když vstávala, stále nevypadala úplně nejsvěžeji. Když nad tím tak přemýšlela, holka jako ona by těžko mohla zaujmout kluka jako byl on, nebo si to aspoň myslela. Ne, že by snad hned druhý den ve škole myslela na to, jak tu někoho sbalit, ale byla si jistá, že tenhle kluk měl na každém prstu obmotané minimálně dvě ne-li víc děvčat. Vlastně by se ani tak nedivila, kdyby mu padaly samy k nohám, protože byl pohledný sportovec. Ona byla obyčejná, na nic si nehrála, byla přirozená, neuměla se chovat afektovaně a už vůbec se neuměla chovat sexy svůdně. A to bez ohledu na to, jakým si teď procházela obdobím. Obyčejná holka byla i předtím. Vycítila z něj, že je čaroděj. Bylo to zajímavé. Zatím tady potkala jen samé čaroděje, a to si myslela, že se tu bude družit spíše s vlkodlaky, protože jim rozuměla nejvíc, i když, tohle byl teprve druhý den a ona společnost úplně nevyhledávala, takže by se neměla divit tomu, že druhá osoba, kterou zde poznala, je znovu čaroděj. „A odkud jsi ty, že ti chladno moc nevoní? Z nějakého teplejšího kraje?“ povytáhla obočí a uvědomila si, že by se na lavičce možná nemusela tak roztahovat, proto se posunula více ke svojí brašně a dala tak prostor mladíkovi k sezení. Pokud se tedy bude chtít posadit a neusoudí, že mi ona za to vlastně nestojí. „Mimochodem, já jsem Wilhelmina,“ sdělila mu svoje jméno, protože úplně nechtěla, aby se opakoval scénář s Tamarou, když si již nějakou dobu povídaly, a nakonec se musela představit Tamara, aby jí vůbec došlo, že by mohla taky prozradit svoje jméno. Takže tímhle chtěla stejné situaci předejít. Představila se sice svým celým jménem, ale málokdo jí opravdu říkal Wilhelmino, všem to přišlo jako poněkud zvláštní jméno, takže si zvykla na různé zkráceniny jako Mina, Wil, Wila, dokonce i další méně pravděpodobné jako Hel nebo Helmi. I když Helmi neměla úplně ráda. „Byl jsi trénovat?“ změřila si ho pohledem od hlavy až k patě. Chtěla s ním nějak konverzaci udržet, i když věděla, že v konverzování není zrovna extra třída, zvlášť poslední dobou. Dřív jí to problémy nedělalo vůbec. Vlastně se dost ráda bavila s lidmi a poznávala nové tváře. To ale bylo.

Jenom mávla nedbale rukou nad jeho omluvou na důkaz, že je to vlastně jedno, že díky vylekání zničila výkres. Nebylo to žádné mistrovské dílo, jenom obyčejná skica, kterou si může udělat kdykoliv jindy, takže se opravdu neměla proč na něj zlobit, i když si byla jistá, že ne všichni by to brali s takovým klidem jako ona, ale přišlo jí to příliš malicherné. Ona neměla na malichernosti náladu ani čas. Její spolužák vypadal celkem jako poděs, ale sympatický poděs. Její nálada se tak změnila z vylekané na mírně pobavenou. Možná, že dnešní ráno nebude zase tak chmurné a chladné, a nemyslela tím zrovna počasí. Chtěla zapomenout na noční můry, kvůli kterým skoro celou noc probděla. Kreslení k tomu byla skvělá činnost, protože vždy zapomene na tu svízel, která ji spaluje zevnitř, ale možná, že konverzace s někým, koho ještě nezná, by mohla být ještě lepším rozptýlením. I proto nechtěla být tak zamlklá jako bývá obvykle, potřebovala rozptýlit a tenhle kluk jí ho teď mohl poskytnout.

Pobaveně vydechla, když se zmínil o tom, že její rodina asi musela mít hodně blízký vztah k přírodě. Byla to pravda, to se nedalo zpochybnit, akorát, že její rodinu tvořila banda vlkodlaků a ne čarodějů. „Jo, jo, uprostřed lesů.“ A pak na něj vybalila něco, co rozhodně nebylo úplně obvyklé, ale určitě si nemyslela, že by byla sama čarodějka na světě, která byla vychována ve smečce, ale je pravda, že nikoho dalšího jako ona nezná. „Já jsem byla vlastně vychována smečkou vlkodlaků. Takže to je vlastně celkem logické. Jsem taková divoženka se smečkou vlků za zády. Jediná čarodějka mezi vlkodlaky. O úplňku to někdy sice bylo o hubu, ale žiju,“ zazubila se na něj. O hubu to někdy opravdu bylo, zvlášť, když stálých členů smečky bylo jen pár a každý měsíc přibylo pár nových členů, kteří za pár měsíců šli zas o dům dál. Zvykat si na nové přírůstky někdy nebylo lehké ani pro ni, ale hlavně ne pro cizí vlkodlaky. Avšak po jejím úraze, kdy se jí jeden z přeměněných vlků zakousl do boku a zasekl své drápy do jejího břicha, se toho změnilo hodně, a to jak z její iniciativy, tak samozřejmě z iniciativy jejího otce jako alfy smečky. Řekla by, že slovo divoženka na ni vlastně celkem i sedlo. Že ji to nenapadlo dřív. Bez make-upu, přirozená, s divokými zvířaty za zády. Paní lesa. Jo, to bude její další obraz, akorát jistě nepoužije sebe jako předlohu, nerada kreslila autoportréty. Mohla by použít suchý pastel a opravdu se na tom vyřádit. Bude se muset zajímat, jestli tady na škole je nějaké zázemí pro uměleckou tvorbu. Jistě tu bude i nějaká hudební a výtvarná místnost, alespoň v to tedy doufala, protože by tam byla pečená vařená.

Chladné počasí jí tedy nevadilo, ale musela se přiznat, že by se někdy ráda podívala do teplejších krajů, někam k moři, na slunnou písečnou pláž. Lákalo ji to, ale díky tomu, kde a jak vyrůstala, to pro ni nebylo moc představitelné, ale teď… pokud nebude ve škole i přes letní prázdniny, protože byla odhodlaná, že se ke smečce už nevrátí, a pokud, tak rozhodně ne s těmi nejlepšími úmysly, mohla by se prostě někam vydat. Plán to byl skvělý, ale jistojistě věděla, že realizace bude pokulhávat. Peněz rozhodně neměla nazbyt. Její otec nebyl bohatý, žili skromně, i když nemohla říct, že byli nuzáci, to ne, ale uprostřed lesů toho prostě moc nepotřebujete. Možná ale, kdyby si našla někde poblíž brigádu a šetřila by, jednou by se někam podívala. Nechá si to jako záložní plán. Teď ani neví, co bude zítra, natož aby přemýšlela nad tím, co bude skoro až za rok. Od studenta se dozvěděla, že je místní, takže by to tady mohl dost dobře znát. „Takže místní. Ne, to opravdu ne. Není to pro tebe trochu zvláštní? Bydlet tady ve škole, když pocházíš z města pár kilometrů odtud?“ tázavě na něj pohlédla. Věděla o tom, že podmínkou studia tady je, že studenti budou bydlet přímo na škole, ale zdálo se jí, že je to možná trochu zbytečné u lidí z okolí. „Ale na druhou stranu, musíš to tady dobře znát. Nevíš o nějakém místě, kde by se dalo dobře zašít a nechodí tam moc lidí?“ Ihned své otázky zalitovala, proto zkrabatila čelo, na kterém se jí objevily vrásky. Mohlo to totiž vyznít docela jinak, než to myslela. Chtěla se od něj dozvědět, zda by se tu našlo nějaké místo, kde by se ona mohla zašít a třeba jen tak kreslit nebo číst knihu. Obávala se ale, že by si mladík mohl domyslet, že snad pomýšlí nad něčím intimnějším s ním, že se s ním snad snaží flirtovat nebo ho sbalit, ale doufala, že její tón hlasu, který nenapovídal tomu, že by snad svou otázku myslela jakkoliv vyzývavě a nemravně, mu naznačil, že její úmysly jsou naprosto čisté. Nejdřív přemýšlela nad tím, že by k tomu ještě něco dodala, že by ho ujistila o tom, že její otázka byla mířena zcela nevinně, pak by si ale mohla ještě víc přitížit, protože by vlastně připustila, že o této druhé variantě přemýšlela. Nechala tedy svou otázku bez jakýchkoliv dalších poznámek.

Alespoň již tedy přešly k představování se. Možná ho mrzelo, že to nestihl první, alespoň to na ni tak působilo. Vřele se na něj usmála, jako by mu chtěla dodat jistoty, že jí vážně nevadí, když se mu představila jako první a že se rozhodně nemusí cítit provinile, že by snad jeho chování brala za nezdvořilost. Vlastně byla jeho chováním celkem překvapená. Mile. Většina sportovců bývala až nezdravě namachrovaná a honila si svoje ego, on se zdál být skromný a pokorný. Nemohla si být samozřejmě jistá, že by se nevybarvil někdy později, ale jeho přítomnost jí rozhodně nebyla nepříjemná. „Jo, to je, vlastně doteď nevím, proč si rodiče vybrali zrovna tohle jméno,“ pokrčila rameny. Vlastně se to už nikdy nedozví. Mohla si tak jen domýšlet, proč zrovna tohle jméno. Třeba jen měli její rodiče smysl pro humor a zvolili si pro ni toto jméno, protože se tak jmenovala postava z románu Brama Stokera, která učarovala samotnému Drákulovi. Vlkodlak, čarodějka, proč do toho ještě nezakomponovat upíry. Vlastně by se jí tahle historka docela líbila, ale absolutně neměla ponětí, jestli se zakládala na pravdě. „Jo, můžeš si moje jméno upravit dle libosti, zkratek má opravdu hodně. Will je v pohodě, ale pokud bys mě chtěl někdy naštvat, říkej mi Helmi, to zaručeně zabere,“ ušklíbla se a kousla se do rtu. Vlastně mu dala takový malý návod k tomu, že pokud by někdy stál o to ji naštvat, není to zase tak složité. Sice by mu za to oslovení nevrazila tužku do oka, ale asi by na něj nezahlížela nijak přátelsky. „Těší mě, jenom Ethane,“ zasmála se. Její smích byl jako pohlazení, jemný a příjemný, i když pro ni tak vzácný. Zřejmě ale usoudila, že si ho Ethan za společnost, kterou jí teď dělal, zasloužil. Potřásla mu pravicí. Její stisk byl silný, možná ho mohl trochu překvapit, ale rozhodně ne tak silný, aby ho to bolelo. Nemohl o ní ale říct, že má stisk jako leklá ryba. Prostě jejich seznámení myslela upřímně.

„Tak to se omlouvám, jestli jsem ti překazila plány,“ pozastaví se nad tím, když jí nabídne, že by se vlastně mohla klidně přidat. A rozhodně ji pobaví to, když jí sdělí, že by mu jistě raději zapíchla tužku do oka, než by šla běhat. Tentokrát se zasmála docela nahlas. Vlastně to vzala jako výzvu. Ze smečky byla zvyklá na výzvy, ještě před pár měsíci by snědla klidně i švába, kdyby ji k tomu někdo vyhecoval. Pro tu legraci a pro pocit, že to prostě dokáže a není žádné ořezávátko. S tím, jak se ale uzavřela sama do sebe, všechno tohle vymizelo, ale nikde nebylo psáno, že se její soutěživost nemůže vrátit zpět do hry. „Moje tužka je pro mě drahocenný nástroj, škoda ho plýtvat na něčí oči,“ zvedla levý koutek úst do pobaveného úšklebku a podívala se mu do jeho zelených očí, chvíli na něj svůj pohled upírala, pak se najednou prudce zvedla, popadla svou brašnu a schovala ji do křoví. Pro to, co se teď chystala udělat, byla její brašna přítěž, ale zase nechtěla, kdyby ji tu nechala jen tak na lavičce, aby ji někdo ukradl. Místní studenty neznala a člověk nikdy neví. „Tak pojď, jdeme běhat,“ kývla hlavou směrem k cestě, která se rozprostírala před nimi. "Ale musíš mě trochu šetřit, přeci jen nemám zrovna oblečení ani boty na to, abych uběhla maraton,“ naklonila hlavu mírně na stranu a čekala, jestli se Ethan zvedne a půjdou si zaběhat, nebo to odpíská, protože její oblečení opravdu nebylo určené na vrcholový sport. „A kreslila jsem tu fontánu před námi, zaujala mě, nakreslím ji ale jindy. Opravdu jsem docela dostala chuť si zaběhat.“ Při své mluvě jemně vyklusávala, protože se chtěla zahřát předtím, než by se opravdu pustila do nějakého výraznějšího běhu. Ethan mohl být možná dost překvapený, ale ona to myslela vážně. Na důkaz toho se prostě otočila k Ethanovi zády a rozeběhla se. Během toho pootočila hlavu směrem k lavičce. „Tak kde to vázne? Já myslela, že chceš trénovat?“ Nepoznávala se. A možná to bylo dobře. Měla by zase začít prostě žít, měla by se bavit, měla by se posunout dál. Ale to nebude tak snadné, ne po tom, co má za sebou, co nosí v sobě, dokud se toho nezbaví, dokud někdy neřekne někomu nahlas, co ji tak užírá, nezbaví se té úzkosti. Nikdy.

Tušila, co asi přijde. Jakmile se zmínila o tom, že byl vychována ve smečce vlkodlaků. V ten okamžik, jako by se sama uzavřela do výkladní skříně, aby ji mohli očumovat. Normálně to nedělala, neměla zapotřebí, aby si o ní ostatní vyprávěli, ukazovali na ni a šuškali si, jakmile kolem ní procházeli, ale u Ethana to nějak samo vyplynulo. Nějak prostě věřila tomu, že on hned nepoběží a nebude to všude rozhlašovat. Nerada byla středem pozornosti a sama ji na sebe nechtěla nijak poutat. Ovšem nezdálo se jí fér, kdyby tu jen tak seděla a odmítala odpovědět. „Neomlouvej se. Já vím, je to neobvyklé. Ale lásce někdy neporučíš. Minimálně lásce mé matky – čarodějky a mého otce – vlkodlaka.“ Víc to nerozmazávala, nebyla moc připravená hovořit o svých rodičích. Tedy o matce ještě snad, protože byla zvyklá na to, že ji neměla celý svůj život, ale rána, která jí byla zasazena, když ztratila svého otce, byla ještě příliš čerstvá, než aby byla zcela připravená o něm mluvit víc do hloubky. Navíc si s sebou sem přinesla nejedno tajemství, které ji tížily jako balvany a ona cítila, jak se pomalu ale jistě potápí pod jejich tíhou ke dnu. Ale ani zdaleka nebyla připravena k tomu, aby se někomu svěřila. „Ale nejsem míšenec, nebo tak něco,“ zakroutí zamítavě hlavou a snaží se tím tak předejít jeho další možné otázce. Ačkoliv tedy měla rodiče každého jiné rasy, zdědila nadpřirozené geny pouze po matce. „Třeba je tahle škola celá pod nějakým kouzlem,“ napadlo ji. No, spíše to jen tak plácla, protože by to muselo být sakra silné kouzlo, aby přimělo veškeré studenty spolu nějak vycházet, tedy minimálně tak, aby se vzájemně nezabili. „Ale máš pravdu, i mně to přijde zvláštní, a to jsem zvyklá žít s jinou rasou,“ přisvědčí. Neočekávala, že by se tady na škole obešli bez konfliktů. Ani by to pořádně nešlo. Pokud by tu bylo prostředí bez rozmíšek, zvlášť mezi třemi odlišnými rasami, nebylo by to přirozené. Potom by teprve opravdu polemizovala o tom, že tu není něco zcela v pořádku.

Vzhledem k okolnostem? Ani ona nechtěla být zvědavá, i když samozřejmě jeho slova ji nahlodaly, jenže nebude vyzvídat. Připadala by si pak nepatřičně. Je to jejich první setkání, takže opravdu neočekávala, že budou oba dva jako otevřená kniha a že si v prvních chvílích svého dosavadního rozhovoru vyjeví absolutně všechno. A i přesto byla vlastně dost překvapená sama nad sebou. Ethanovi toho řekla tolik jako za poslední dobu nikomu. Možná za to mohlo její nynější rozpoložení. Chtěla být sama a najednou ji tady přepadl on. Možná ten úlek, který zažila, ji probral z její letargie, alespoň na chvíli. Bylo to příjemné zpestření, musela si přiznat, že si Ethanovu přítomnost celkem užívala. Lépe řečeno spíše si ji dovolila užívat. Už dlouhou dobu se trestala, dlouhou dobu se s nikým nesblížila, nehledala si přátele, vyhýbala se těm známým, které už měla. Byl za tím její strach, bezmoc, vina. Trestala se samotou. Možná by s tím měla přestat, ale bude muset odpustit nejdřív sama sobě. A to nezvládne jen tak lehce. Byla ale Ethanovi vděčná, že ji dokázal vyrvat z jejího každodenního vzorce chování, a dokonce jí vyloudit úsměv na tváři. Rozhodla se ale nevyzvídat. Byl to dobrý nápad, protože nemusela čekat dlouho a jeho, alespoň nějaké vysvětlení, přišlo samo. Mohlo to znamenat vícero věcí. Jeho rodiče mohli cestovat po světě a jeho tu nechat, mohl být sirotek už odmala a nebo… nebo jeho rodiče zemřeli. Nechtěla hádat a netoužila po tom, aby se vyptávala. Pokud se něco u ní nikdy nezměnilo, byla to zdvořilost a takt. Pravdou ale bylo, že při jeho slovech jí prapodivně přejel mráz po zádech. A tento její pocit ji dost dobře mohl naznačit, co svými slovy myslel. Občas se jí to stávalo. Neuměla to vysvětlit. Prostě někdy dokázala vycítit mnohem víc za slovy, které někdo vyřkl, z pohybů, které někdo udělal, z výrazu tváře. Nedokázala to ale kontrolovat. Neuměla to vědomě použít. Tak nějak právě díky tomu si dokázala nakonec na to, co se stalo, odpovědět sama. Ethanovi rodiče nežili. Stejně jako ty její, stejně jako x dalších rodičů x dalších dětí. Nebyli v tom sami. Nebyli, a přesto ona sama měla pocit, že v tom sama je, ale předpokládala, že tento pocit taktéž nemá sama. „Nejsi v tom sám,“ vypravila ze sebe s mohutným výdechem a věnovala mu dlouhý pohled do jeho očí. Ani neví, proč to řekla, proč měla tu potřebu mu tohle sdělit. Její slova mohla být Ethanem vyložena jakkoliv. Stejně tak si mohl myslet, že ho ona nepochopila a naráží na jeho zaprášený byt a prázdnou ledničku, a nebo ji mohl pochopit až moc dobře. Ačkoliv si mohl domyslet, že mu vyjadřuje sympatie, mohl jen polemizovat o tom, jestli to myslí i tak, že ona taktéž přišla o rodinu. I když mohla mu prostře jen sdělit svou upřímnou soustrast nad ztrátou blízkých, možná, že se rozhodla volit naprosto jiná slova právě pro to, že ví, jaké to je. Každopádně již se k tomu nevrátila.

Věděla, že ředitelka se jmenovala křestním Olivia. A Ethan byl místní, takže jí došlo, že myslí zrovna ředitelku. Dávalo to perfektní smysl. Navíc byli všichni čarodějové, tedy ředitelka už ne, ale v takhle malém městě prostě nebylo možné, aby se neznali. Trochu nechápavě se na něj podívala, když jí řekl, že už teď rovnou říká ne. Trochu při tom pootevřela ústa. Bylo na ní vidět, že se snaží přijít na to, o čem to mluví. Vůbec ji nenapadlo, že tím myslí to, že by ji s nimi seznámil a ona by si mohla vyprosit nějakou protekci. Když jí to konečně došlo, tedy až poté, co jí to proradil, sklonila hlavu a zakroutila hlavou v nesouhlasném gestu a nasadila vlídný úsměv. Mimochodem, opravdu na Ethanovi obdivovala to, že se dokázal neustále usmívat a být tak příjemný. „Ne, tohle mě opravdu nenapadlo. Já se budu snažit spíše schovat a zapadnout mezi davy, takže by mi známost se ředitelkou a jejím bratrem asi moc nepomohla. Každopádně díky, že jsi mě ujistil, že se o to ani nebudeš snažit.“ Nakonec se přeci jen zasmála. Její pokoj jí jistě bude poskytovat útočiště, ačkoliv kdyby na něm byla sama, mohla by se tam zašít lépe. Proto by chtěla najít nějaké místo, které by mohla mít čas od času jen a jen pro sebe. Ale pravda, kdyby jí Ethan nějaké ukázal, mohl by tak třeba přijít o své oblíbené místo. „Socializovat se. Však to vlastně právě teď dělám. Myslím, že mi bude stačit bohatě pozvolná socializace. Jsem plachý tvor.“ Jeho drcnutí ji trochu překvapilo. Ethan se fyzického kontaktu zřejmě neobával. A ona zase nebyla z těch, která by za každý fyzický kontakt měla toho druhého zpražit neblahým pohledem, nedej bože mu něco udělat. A to, že byla plachá, byla pravda. I když se to tím snažila odlehčit, takže použila pobavený tón hlasu. „Jenom tak mě přihlásíš do roztleskávaček? To by taky mohlo být to poslední, co uděláš.“ Už byla trochu mimo svou komfortní zónu. Roztleskávačky byly to poslední, co by tady chtěla dělat, ale stále se chovala vlídně a vstřícně. Ale potřebovala ho taky trochu popíchnout. Samozřejmě věděla, že to myslel z legrace a ona ze stejné legrace myslela to, že by to bylo třeba to poslední, co by taky udělal, ale trochu mu tím naznačila, že když chce, umí vystrčit i drápky, ačkoliv bylo dost nepravděpodobné, že by dnes udělala doopravdy. Jeho snaha ji pobavit a povzbudit byla velmi milá. Možná, že Ethan opravdu bude tou osobou, který ji vytáhne z její komfortní zóny a donutí ji, aby ji rozšířila a aby dokázala taky něco jiného, než sedět zamlkle v koutě a trestat se. Po svém představení toho řekne možná víc, než musela, tedy že někoho někdy opravdu napadlo oslovit ji Helmi a že ji to při nejmenším rozčiluje. „Směšné až dobré? Ne, je to směšné až strašidelně směsné,“ odpoví mu zcela vážně, ale dlouho u toho nezůstane. Jeho smích je prostě nakažlivý.

V hlavě se jí rodil plán o tom, jak by si s ním mohla zaběhat, protože ji k tomu tak nějak vyhecoval. Byl to dost šílený nápad, ale ona zkrátka díky němu měla šílenou náladu. Její den po dlouhé době mohl začít radostně a ona toho chtěla využít naplno. Ještě mu ale musela odpovědět na jeho otázku. „No dobře, že jsi to ty, tak svou odpověď trochu poupravím, ale jen pro tentokrát. Byla by škoda mou tužku plýtvat na vypíchnutí tak krásných zelených očí. Já jako umělec se v tom vyznám,“ oznámila mu a tvářila se u toho velice důležitě. Dokonce jemně pozvedla bradu, aby dala svou hrdost najevo ještě víc. Všechno to ale byla pouze legrace, i když o jeho krásných očích nelhala. Možná svým tónem a postojem jen chtěla zakrýt onen kompliment. Ethan by jí vlastně klidně někdy mohl stát modelem. Udělala by z něj na plátně nějakého antického hrdinu. Pak už si jen sbalila svých pět švestek a vyběhla. Za tu dobu, co seděli na lavičce už se přeci jen udělalo trochu tepleji, hlavně na prostranství bez stromů, kam mohly paprsky, slunce přeci jen ještě hřálo. „Slibuju, že mě nebudeš sbírat ze země a zároveň tě beru za slovo, že se pro mě stavíš zítra.“ Byla si moc dobře vědoma toho, že to myslel tak, že dneska se na to vybodnou a běhat půjdou zítra, až bude mít i ona lepší oblečení a obuv, ale chytila se toho, než si to Ethan stihl rozmyslet… tedy na Ethana se to snažila svést. Moc dobře věděla, že ten, kdo by si to mohl rozmyslet, byla ona a pravděpodobně by to taky udělala. Proto chytila šanci za pačesy, když to mohla udělat naprosto spontánně. Později toho možná bude litovat, ale v tuhle chvíli to vítala. Navíc pravidelný ranní rituál, který ji nastartuje do nového dne, nemůže být špatný. Nikdy. Dost rychle ji doběhl a utahoval si z ní. Měla špatné oblečení i boty, a to ji dost limitovalo, i když s oblečením by se ještě dokázala smířit, ale konversky prostě nebyly to pravé ořechové. Když byla doma, běhala často, běhala se smečkou i s jednotlivci a běhala hlavně bosa, protože v okolních lesích dokonale znala terén. Tím samozřejmě nechce říct, že by se tam nikdy v životě nezranila, hlavně ze začátku si užila vymknutých kotníků, prstů a jednou dokonce ramene, dost, ale postupem času byla v lesích mnohem, mnohem obratnější. Tak co by se jí mohlo stát tady v zahradách, když vidí široko daleko před sebe? Proto se rozhodne k ráznému kroku. Zastavila se a aniž by si toho Ethan zpočátku všiml, sundala si boty, které nechala na cestě – ty pro ni nebyly tolik cenné jako její skicák a kreslicí náčiní. Bylo od něj milé, že udržoval takové tempo, aby se jí držel na dosah, milé, ale bláhové, protože ona najednou sprintem vystřelila a dostala se o několik kroků před něj – bosa, ale velmi, velmi rychlá, protože její nohy měly volnost. Zdálo se, že kamínčitá cesta v zahradě ji nečinila vůbec žádné potíže. Jak probíhala kolem něj, tak se smála. Možná, že zešílela. Běhala s pro ni ještě včera neznámým klukem a smála se na celé kolo. Tenhle pocit si chtěla zapamatovat. Osvobození, alespoň na malý okamžik. Nakonec se ale přeci jen vrátila do takového tempa, aby se oba dva drželi u sebe. „Myslím, že než proběhne snídaně, budu si rozhodně muset dát ještě jednu sprchu a znovu se převléct.“ Vlastně si to nemyslela, ale byla si tím stoprocentně jistá. Tohle oblečení bude propocené hned. „Díky, Ethane,“ vyloudila ze sebe mimoděk. Byla to naprosto spontánní reakce a jen ona ví, co ji vyprovokovalo říct zrovna tohle. Díky němu se dokázala cítit alespoň na chvíli volná, nespoutaná těžkými okovy, se kterými vstávala každé ráno, když se zdály ještě silnější než den předtím. Bylo to ale i o tom, že si to sama dovolila, cítit se dobře. Možná by tedy měla poděkovat i sobě samé.

Potvrdila mu, že samozřejmě rozumí tomu, že si z ní dělá legraci. Rozhodně nechtěla, aby se snad Ethan cítil v rozpacích nebo nějak nepatřičně z toho, jak se k ní choval. Protože ona si myslela, že je vlastně docela gentleman, tedy až na tu jeho střelenou náturu, když spíše víc jednal, než přemýšlel, ale ono to vůbec nebylo od věci. Někdy bylo potřeba, aby člověk udělal něco bez rozmyslu, vlastně to dost vypovídalo o jeho upřímnosti a spontánnosti. Se sourozenci Fitzgeraldovými se nepotřebovala seznámit, nebo alespoň ne teď, a už vůbec ne za účelem toho, aby si zlepšovala známky. Ona nejspíš bude student, který se bude snažit proplouvat a nijak nevyčnívat, i když třeba se její postoj k naprosté průměrnosti ještě změní. Bude taky hodně záležet na učitelích. Třeba někdo z nich probudí zápal pro nějaký předmět a ona bude nakonec vynikat. Ale zatím nikoho ze svých učitelů neznala. Jen doufala, že nikdo z nich nebude protivný blbeček honící si svoje ego. To by asi nenesla zrovna nejlíp. Byla klidná a plachá. Plachá proto, že moc nechtěla být středem pozornosti a rozhodně neměla milion kamarádů na jednom prstu, a ani je nepotřebovala, to jich raději bude mít pár, ale za to pořádných přátel. I když byla milá, nebylo zrovna nejlehčí s ní vyjít, a to právě proto, že byla trochu asociální, i když se to Ethanovi nemuselo zdát. Vlastně byla celkem ráda, že dnes trochu vystoupila z komfortní zóny. Bylo to…milé. Cítila se v Ethanově přítomnosti vážně dobře. Vlastně si ani nepamatuje, kdy naposledy si takhle popovídala se zástupcem mužského pohlaví.
On pak začal o roztleskávačkách a ona si mimoděk představovala, jak by to tam vypadalo, kdyby ji přihlásil. Tak prvně by asi na ten konkurz do roztleskávaček vůbec nešla a nechala by ho proběhnout bez její přítomnosti. A kdyby ji tam někdo přeci jen dotáhl, tak by ji ty holky buď zalehly, když by se jí nepovedlo udržet pyramidu, nebo by jim pompony vypíchla oči. Vlastně by to byla docela sranda, ale pokoušet to rozhodně nebude. „To má být pravda,“ sdělí mu rázně a významným pohledem v očích. Samozřejmě, že to bylo myšleno pouze jako legrace, takže nevydrželo dlouho a on se na ni už zase zubil a ona se na něj usmívala. Kéž by se dokázala usmívat víc a zářivěji, ale bohužel ji poslední měsíce moc do smíchu nebylo. Ale tohle by mohl být začátek. Možná, že už teď věnovala Ethanovi mnohem víc úsměvů, než za ty tři měsíce od doby, co jí zemřel otec. Bylo to pro ni velice čerstvé a ona ta zatím nedokázala úspěšně vstřebat. A v tom, aby se to stalo, jí stejně bránilo jedno velké tajemství, kterého pokud se nezbaví, bude ji užírat nadosmrti. Obdivovala Ethana za jeho úsměvy, chtěla by být silná jako on, protože v jeho úsměvech je síla. Nepochybovala o tom, že i Ethan má někdy splín a v té chvíli chce být sám a ostatní v jeho okolí jsou jen přítěží, ale on má úžasný nadhled. Sama se diví tomu, co vše o něm za to jedno ráno zjistila, ale nemusíte být s člověkem dlouho, abyste věděli, zda je to dobrý nebo špatný člověk, pokud se tedy již od začátku nepřetvařuje a je tak dobrý, že nikdy nevypadne ze své role až do doby, než se mu to hodí. Nepochybovala o tom, že Ethanovu tvář nezastírá přetvářka. Byl tak bezprostřední, že to prostě nebylo možné. Chtěla by mít ten Ethanův optimismus, chtěla by se naučit být zase šťastná. A tak nějak jí začalo konečně docházet, že sama to nezvládne. Sama sobě štěstí nepřinese, protože si to nedovolí, ale možná by to mohla dovolit jiným. Možná by jim mohla dovolit, aby ji sem tam někdo rozesmál, aby s ní sdílely pěkné okamžiky. Nechtěla tady sdělovat něco nahlas, sdílet svoje pocity, to pro ni zrovna teď nebylo lehké, ale Ethan jí vlastně dnes docela pomohl. Kdyby mu to řekla na plnou pusu, asi by na ni zíral, jako by spadla z višně, ale ona si dnešního setkání s ním vlastně dost vážila. Pomohl jí, aby si jisté věci uvědomila, a to mu k tomu stačila jen nevázaná konverzace plná úsměvů a úšklebků a utahování si z ní. A ona si to nechala líbit. Jednak kvůli své velice klidné povaze, jednak proto, že se jí to vlastně líbilo. V tuhle chvíli si sama sobě slíbila, že se bude snažit si některé lidi připustit více k tělu. Nebylo na škodu mít tady pár kamarádů. Nemohla říct, že by Ethana považovala za svého kamaráda, viděli se jen jednou, ale rozhodně věřila tomu, že by se jejich společný vztah mohl dál vyvíjet dobrou cestou s ohledem na to, že si přislíbili, že spolu budou chodit každé ráno běhat. Teď v tuto chvíli ji ovšem napadalo, že by neměla zanevřít na svou spolubydlící Tamaru a že to právě ona by měla být tou, se kterou svůj vztah nějak posune. Koneckonců, měly spolu bydlet, a to minimálně do konce tohoto školního roku. Kdo jiný by tak pro ni mohl být skvělým kandidátem na přátelství než ona. Poděkuje Ethanovi, aniž by Ethan vlastně pořádně věděl, za co. Ale cítila, že to tak musí udělat, chtěla to udělat. „Jasně, i za takovou věc se sluší poděkovat. A nejen za ni. Ale to je fuk…“ mávne nad tím rukou, jak se zařekla, nebude se tu teď víc Ethanovi zpovídat. Možná někdy jindy.
Nechala se Ethanem vést, co se týkalo jejich vytyčené cesty za pohybem. Přeci jen si myslela, že to tu mohl znát lépe. Netušila, jestli tady na škole byl již někdy dříve, alespoň na návštěvě, nebo je i tohle jeho první setkání s tamním okolím, ale tak nějak věřila, že ne, protože se zdálo, že Ethan moc dobře věděl, kam míří. K lesu. Neměla s tím problém, v lese běhala ze všeho nejraději, protože v lesích vlastně vyrostla, takže se mezi stromy cítila opravdu uvolněně. Blížili se k lesnímu potoku. Ne, že by ho nedokázala přeběhnout, ale přeci jen, byla bosa a vznikalo tu tak větší riziko, že se někde smekne a zvrtne si kotník, takže uvítala Ethanovu pomoc a ani si nestěžovala. Nebyla z těch, která by nedokázala přiznat, že potřebuje pomoc, když ji opravdu potřebovala, nebo se jí alespoň nabízela, a ona toho plně využila. „Jistě, jistě. Otužilec moc nejsi, to už víme,“ ušklíbla se na něho pobaveně a potom mu ukázala zuby stejně, jako jí je několikrát ukázal za jejich rozhovoru on. Jeho ruku ovšem přijala a on ji zcela bezpečně dostal na druhou stranu. Bylo to od něj velice gentlemanské. „Jo, jo, já vím, tohle bylo čistě neplánované, příště budu připravená lépe. Věř mi,“ utvrdí ho v tom, že se opravdu hodlá řádně vystrojit do terénu k běhání.
Když se vrátí zpět k fontáně, sebere po cestě nejdřív svoje boty, které si na lavičce znovu nazuje a potom uzme svou brašnu, která zůstala poctivě na místě. Otočila se zpět na Ethana, když na ni promluvil. Usmála se, když jí poděkoval. „Já taky děkuji… ještě jednou.“ Dnes ráno mu poděkovala celkem dvakrát, to asi stačilo. Jakmile se zeptal, jestli se tedy zítra ještě uvidí, nezaváhá ani na vteřinu a svoji účast na zítřejším tréninku mu potvrdí. Už teď se těší na další ráno, protože začne pohybem a skvělou společností. Ona si po jeho odchodu ještě chvíli protáhne svaly a poté zamíří zpět do školy na zaslouženou snídani. Už jí dost kručelo v břiše.