Klubová miestnosť pre študentov

<<< Tělocvična

Her hair reminds me of a warm safe place, where as a child I'd hide and pray for the thunder and the rain to quietly pass me by...Whoa, oh, oh, sweet child o' mine.. Hrálo v uších tohoto mladého krasavce, který se nakrucoval školní chodbou, jako kdyby mu to zde celé patřilo. Dobře, možná ne celé. O značnou část se musel dělit s včelí královnou Gigi, ale to byla jen jediná osoba u které to dokázal snést. Ležérní styl naznačoval, že se mladík o sebe velmi dobře staral. Kéž by se tak zajímal i o svou narcistickou duši, která se ztrácela pod náporem ega ve věčném zapomnění. Prosím, neberte si to špatně, vždyť tam uvnitř pod tím černým pláštěm je hodná, citlivá a chápající duše, avšak v jeho životě není nikdo, kdo by se snažil plachtu odkrýt a nahlédnout do ničivých hlubin. Jeho, jak by on sám nazval lepší já podporovala jistá blonďatá kamarádka, která snad jediná dokázala pochopit, jak těžké je nést břímě býti dokonalý v každém směru. Dobře, teď by lhal. Upíří stránka ho ovládala, jenomže to je něco, co si nedokázal přiznat nahlas a kdokoliv, kdo by se jen opovážil zmínit, že jeho sebekontrola stojí za starou bačkoru, no, řekněme, že se mu/ji hlava odkutálí tak rychle jako fotbalový míč na hřišti. Jistě, školní pravidla zakazují všechno, co si doposud užíval, ale každý zákaz má jistou obkliku, ne snad? Vše v životě má vždycky mezery, které se dají nalézt, pokud jste pozorný. Aniž by si to uvědomil, tak zničehonic stojí v klubové místnosti, která zeje prázdnotou. Jak se zde zatraceně dostal a proč k čertu tady nikdo není? Na škole již pobývá jistý čas. Přišel, odešel, znovu přišel. Tohle je ovšem jeho poslední šance a sám nemá sebemenší ponětí, proč se pokaždé vrací. Co je na tomhle místě tak zajímavého, že zde jednoduše chce být. Možná nad sebou úplně nezanevřel. V levé kapse kalhot se mobilní telefon dostane do polohy, kdy hlasitost hudby se zvýší na maximum a v ten okamžik má pocit, že mu ušní bubínky prasknou. V hlavě mu třeští jako zvon. Obě ruce vystřelí ke sluchátkům, které si vzápětí strhne a odhodí někde do neznáma. Pravděpodobně zapadnou za jednu ze sedaček, kde je jednoho dne najde uklízečka a nebo nový studentík. „Argh...“Zamručí nespokojeně a pravou nohou kopne do prostoru, jako kdyby tam ležela nějaká ubohá bytost, která si zaslouží pořád výslužku. „Zatracený, předražený Iphone.“ Zamumlá si sám pro sebe a jedním pohybem prstu vymaže všechny aplikace, které měl spuštěné a zadělá si mobil opět do kalhot. Jakmile vzhlédne, uvědomí si, že zde přece jenom není úplně sám. Dlouhouvlasou krásku sjede pohledem a ve tváři se mu objeví lišácký úsměv, jako kdyby měl něco v úmyslu. Jestli zlého nebo dobrého? Toť otázka. Popojde několik kroků až k místu, kde je usazený její velectěný zadek a připojí k ní ten svůj. Přímo padne do koženého gauče a uvelebí se tak, že se roztáhne, načež jednu ruku položí na opěradlo. „Nováček, huh?“ Mlaskne spokojeně. Bůh ví, proč se na ni zubí. Možná se mu v jeho hlavičce rodí nějaký plán. Chudák dívka. „To znám. Taky jsem byl ve tvé pozici. Stojí to za hovno.“ Zakloní hlavu dozadu a na pár vteřin si prohlédne strop, než se obrátí opět k ní. „Každopádně jedna věc je na tom dobrá. Můžeš si rozmyslet, jaká bude tvá reputace. Hezké holky to ovšem mají vždycky jednoduché...nebo ne?“ Pokrčí ledabyle rameny. On ani nepotřebuje odpověď, protože je mu už teď lhostejná. Je těžké odhadnout, zda jenom mluví bez přemýšlení a nebo opravdu něco plánuje.

Nepamatuje si, že by vůbec někdy měl problém se socializovat a komunikovat. Právě jeho občas nevymáchaná huba ho dovedla až tam, kde je teď. Sebevědomý, dobře vypadající a především nestárnoucí upír. Ovšem, teď to zní, jako kdyby jeho existence měla jenom pozitivní stránku, což ve většině případě má, jelikož tu temnou se snaží potlačit. Nedaří se mu to. Nepodařilo se mu to ani, když ztratil Victorii. To ona mu dala všechno po čem toužil a jak s tím naložil? No, nakonec ho odehnala přemíra ega. Jenomže takhle život funguje, ne snad? Něco získáme, něco ztratíme. Jak čarodějové by řekli „všechno má svou cenu a všechno má přírodní rovnováhu.“ Našel však tu svou cestu? Nah, ani zdaleka. Kdoví, zda se vůbec k tomu někdy přiblíží. Nevěří na to, že někdo vám píše osud. Vždy byl zastáncem toho, že vaše rozhodnutí vás posune přesně tam, kde máte být. Všechno je jenom a jenom na vás. To, že vás někdo opustí nebo zradí? Je to jenom chyba druhé strany? Ovšem, že ne. Je to i vaše, protože jednoduše věříte až moc. Každý je strůjcem vlastního neštěstí. Takže pokud je zde šance, že to přepálí i u této mladé slečny, pak to bude jenom jeho vlastní chyba. Dobře, teď ruku na srdce...zajímá ho to vůbec?
Uchechtne se krátce. „Jestli je to očividné?“ Povytáhne pravé obočí a nechá ho „viset“ nahoře po nějaký čas, než ho stáhne do původní polohy. „Zlato, já znám každého. Oprava, skoro každého. Víš, jedna věc je na této škole perfektní...“ Rozhlédne se okolo nich, jako kdyby si snad myslel, že je poslouchají cizí uši. To by tady ale někdo musel být, že? Zaměří se opět na novou krev, aby mohl pokračovat v monologu. „...jsme jako v těch seriálech, kdy vyberou ty nejlépe vypadající herce. Zkrátka musíš znát všechny, protože v 99% případech vypadají dobře, což tě donutí k tomu, aby ses seznámila, i kdyby si byla ten nejstydlivější člověk na světě. A jestli mi začneš tvrdit, že na vzhledu nezáleží, pak budeš lhát.“ Poví strašně chytrým tónem, jako kdyby před chvílí spolknul celou moudrost světa. Bohužel, nepatří mezi řady chytrolínků. Bohužel pro ně. „Je to jako kdyby všechny nadpřirozené bytosti byli odsouzeni k vnější kráse. Jenom, málokdy tady potkáš poďobance s brýlemi až na čele.“Netuší, jestli tato část patří opravdu jemu nebo si ji převzal někde na cestě upírství a přátelství s Gigi, královny školy. Někdo by tvrdil, že jejich přátelství je toxické a jeden druhého ničí, druhý by zase mohl říct, že možná jako jediní si jednoho dne budou schopní pomoct. Kdo ví? To není jeho momentální starost. Teď je jeho starost poznat nováčka/y.
Nad dalšími slovy si odfrkne a naprosto je ignoruje. Jsou jednoduše slova, která mu nestojí za reakci. „Výzvu? Jakého typu?“Roztáhne rty do širokého úsměvu, který neznačí nic dobrého. Vždyť ho prakticky pobídla, aby se zeptal. Může odhadovat tisíc různých výzev, ale ani jedna by nemusela být správná. Jeho zvědavost mu nepovolí držet se nazpět. Poposedne si o něco pohodlněji, přičemž se „vcucne“ do sedačky. Je rozvalený skoro přes celou část, definitivně ne tu, kterou obývá slečna neznámá. Kdyby záda neměl opřená o její roh, pak by jistě na nich ležel. Zadívá se opět nad sebe, jakmile se toulá ve vzpomínkách na první překročení hranic školy. „Ano, to jsem. Byl jsem tady, potom nebyl, znovu se vrátil. Konečně je ten starý dědek pryč a nastoupila nová, sexy vnučka. Šel z něj strach, to ti povím. Navíc, co se o něm vykládalo? Jistě si něco četla nebo zaslechla. Ale ano, nějaké zkušenosti už zde mám.“ Přitáká a polštářky prstů začne poklepávat o kožený potah, když ti tak prohlédne její manévr s vlasy.

Kolik mohlo uběhnout času do chvíle, kdy se posadil k této brunetce? Půl hodina, či snad hodina? Každopádně věděl, že je to déle, než s nováčky dokázal vydržet. Ve většině případech jeho zvědavost převládla nad povrchností a snažil se navázat kontakt s každým. Bohužel, vždy ho to po pár vyřčených slov přestalo bavit. A teď? Stále sedí po jejím boku, prohlíží si ji, mapuje každou část těla, jako kdyby si ji zadával do nějakého databázového systému na rozpoznávání osob. S lidmi, kteří s jeho maličkostí přišli do kontaktu ve většině případech znervózňoval. Proč asi? Možná to bylo jeho chování nebo to, jakým způsobem si váš přeměřoval. Kaštanově hnědé oči vám dokázaly propálit skoro hlavu do díru. Nejednou měl tu šanci zaslechnout zběsilý tlukot srdce a nebo zahlédnout prsty, jež křečovitě svíraly lem bundy či trika s dlouhým rukávem. Jeho to ovšem bavilo přivést je do rozpaků. Ačkoliv u ní se ani zdaleka nesnažil. Neměl k tomu důvod, zvláštní. Nechtělo se mu a to se jeho osobě příliš nepodobalo. Možná za to může fakt, že začíná v krku cítit pálčivou bolest z přicházejícího hladu. To byl přesně jeho problém. Krvežíznivost. Ano, jako u každé sající pijavice, avšak jeho případ je naprosto jiný. On měl zálibu v pití lidské krve, něco jako, když je člověk závislí na jídle. Jednoduše to chtěl pořád a pro potěšení. Ne proto, že by si to tělo opravdu žádalo.
Myšlenky, které proudí naprosto jiným směrem, než diskuze se snaží zahnat tím, že mladou slečnu opravdu naslouchá. S pěkně upřímným jazýčkem, jak tak pozoruje. Velmi dobré. Zazubí se opět na ni, aby dal tak najevo svůj souhlas s předchozí větou. Ano, pěkná tvář dokáže dělat divy. O tom se přesvědčil nejenom jednou. K tématu studentů na škole se už nevracel, jelikož to nepovažuje za nezbytné. Nebylo k tomu, co víc říct a nerad plýtval slovy. Raději z konverzace odejde, než aby řekl něco, co nedává vůbec žádný smysl, jen, aby ji udržel.
Znovu povytáhne obočí nahoru a přejede si jazykem po vrchním rtu. „Někdy to ale znamená, že více ztratíš, než získáš. Tak z jiného úhlu...“ S dalším hlubokým nádechem a krátkou pauzou pokračuje. „..., když máš tak ráda výzvy, co je pro tebe momentální výzvou? A neříkej mi, že ti mám jednu dát.“ Zajímá ho příklad. Chce vědět přesně, až kam je ochotná zajít. Možná, kdyby opravdu vynaložil snahu, tak by ji nějakou tu výzvu mohl předhodit, ale prozatím se k tomu absolutně nemá.  Místností se ozve zvonivý hlas, který značí smích. Ano, pobavilo ho. „Já nemám typ. Někdo jako já ani nemůže mít. Jenom mám oči, které mi slouží dobře.“ Odpoví s pohrávajícím úsměvem ve tváři. Jak by vůbec mohl mít vybraný typ, když ani neví, kdo je pro něj ta správná volba? Je mu jedno, jestli jsou to blond vlasy, či zrzavé. Modré nebo zelené oči. Vysportovaná postava nebo s křivkami. Do této chvíle to byl čistě vzhled na co se zaměřoval, protože on nebyl tím perfektním klukem, kterého přivede domů na večeři. Někde hluboko v sobě skrývá své pravé já, ale takové štěstí na odhalení ještě nikdo neměl. Nikdo za poslední roky. „Ne, lásko, nejsem tady kvůli dobře vypadající úče. To bych byl padnutý na hlavu.“ Ředitelka nebo učitelka, vždyť je to jedno. Jsou to jen hrátky se slovy, nic víc. Trochu se cítí uražený za to, že si vůbec něco takového může o něm myslet. Copak vypadá jako nějaký posednutý idiot? „Mám k tomu vlastní důvody, které by tě stejně nezajímaly, věř mi.“ Tón hlasu, který těch pár slov vyslovil je značně obranný. I kdyby se ho zeptala na více informací, tak by stejně nic z něj nedostala. Zná ji pár minut a už by jí odhalil všechny špinavá tajemství? Ne, to není v jeho stylu. „Řekněme, že to bylo tady trochu více upjaté a přísnější. Šeptalo se po škole, že během posledních dvou let mu šplouchalo dost na maják. Upřímně jsem ho viděl vždy na začátku roku a potom na konci. Nikdo z nás studentů neměl jediné ponětí, kde se ten dědek nachází během všech měsíců. Bůh ví, zda ostatní učitele to věděli. Možná ne, možná proto se jich zde za tu dobu docela vystřídalo.“ Sám netušil, že se takhle rozpovídá. Prakticky neřekl nic a zároveň až příliš. Nevadilo mu to, ovšem. Rád si povídá, pokud má konverzace smysl. S ní měla, prozatím. „Troufám si říct, že tento rok bude lepší. Tak a teď mi prozraď, kdo tě zde šoupnul. Neříkej mi, že si do toho šla dobrovolně.“ Ne, že by nedokázal v tom najít pochopení. On je tady jenom proto, že se rozhodl překročit pozemky dobrovolně. Koneckonců každý je zde z nějakého důvodu.

K výzvě už se nevracel, jelikož neměl náladu na to, aby z ní tahal odpovědi jako z chlupaté deky. To nebyl jeho styl, tedy v případě, že nebyl až moc zvědavý. V takovém stavu totiž dokázal být jak vosa přilepená na lízátku a stejně tak otravný jenom, aby zjistil pravdu za skrývající se lží. Všichni přeci lžou a málokdo má v sobě tolik odvahy, aby mluvil jenom pravdu. Definitivně mohl najít už teď jednu věc, kterou měl s drobnou slečínkou společné. I jemu přišlo naprosto směšné nekousat do lidí, když právě to je jejich veškerá podstata. Proto jsou upíři, ne? První věc, kterou po vyslovení slova „upír“ vás napadne je fakt, že pijí krev z lidské rasy. Tak proč zatraceně nemají povolení, alespoň dvakrát do týdne a to o víkendech jít na prostý lov? Když vlkodlaci mohou běhat při měsíčku a výt na něj jako splašení, tak kde je ta zatracená spravedlivost pro ně? Vždyť i ti chlupatí čtyřnozí tvorové nemohou zaručit, že nikoho nezabijí, že ano? V lesích se může objevit kdokoliv a kdykoliv. Co je tedy na tom tak rozdílného, když čas od času se nějaký člověk ztratí? Každý den je někdo pohřešující, tak to na světě chodí. Svět je velmi špatné místo a lidé umírají každý den. Tak či onak je populace na Zemi až přespříliš, že ano? Kde je tedy potom ta přírodní rovnováha o které čarodějové neustále blábolí? Jeho myšlenky opět zamíří směrem, kde nemají a musí se rychle vrátit nazpět do probíhající konverzace se slečnou Sydney.
„Hm, stejně i kdyby sis chtěla kousnout, tak tady moc nepochodíš. Budeš muset jít trochu za pozemky školy. Kdyby si napadla čaroděje, tak za chvíli shoříš jako papír. Psi zase rádi koušou a jediný na kom by sis mohla procvičit své ostré zoubky je ten stařík, který přežil druhou světovou a říká si matematikář.“ Odpoví s úsměvem ve tváři. Nehledě na to, že jestli má ředitelka přehled o všech takový jako její starý děda, který díky bohu leží pod drnem, tak každý z nich budou ve velké kaši a brzy zamávají šátečkem a budou na první cestě vlakem domů, ať už domů znamená kamkoliv. Někdy má tendenci porušit pravidla, ale vždy si vzpomene na záhadné zmizení studentů a ta chuť ho opustí stejně tak rychle, jako když přišla. Něco na rodině Fitzgerald alá Chamberlain není v pořádku a každý to někde uvnitř sebe věděl. Každý, kdo měl alespoň jednu funkční mozkovou buňku.
Flirtoval nováček se starším a nebo se mu to jenom zdálo? Ne, rozhodně tam něco bylo. Jeho ego to pohladí a neubrání se dalšímu uculení, stejně tak jako našpulením rtů, když si ji celou znovu přeměří. „Že jsi malá mrška skrývající se za pěkně a nevinně vypadající tváří.“ Na to nepotřeboval žádné zvláštní schopnosti. Bylo to z ní prakticky cítit. Držení těla, to, jak mluvila, jak se na něj dívala. Především byl velmi vnímavý a nemohl přehlédnout tu krátkou sekundu, kdy se mu podívala na jeho plné rty. Samozřejmě, že jemu to lichotí, jenom, ať si poslouží. Kdyby ho to nebavilo, tak už by zde dávno nebyl, jenomže zůstal. Hned na to se ale rozpovídá o naprosto jiném tématu a jakmile se konverzace přesune jeho směrem, musí se zasmát. Ocenil, že se ho víc nevyptávala. Neuspěla by, ale jsou lidé, kteří mají tendenci strkat své malé prstíčky i tam, kde nesmějí a potom se diví, když jim je někdo přivře ve dveřích. „Nenechej se zmást a buď velmi opatrná s tím, co si přeješ.“ Odpoví vážným tónem hlasu. Jelikož její „haló“ může přijít dříve, než by sama očekávala a potom bude velmi překvapená. Tohle může brát jako velmi cennou radu, protože snad poprvé nemyslí něco v provokaci a ironii, ale spíše jako radu. Ovšem jako každý nováček bude hloupoučká a nedůvěřivá. Taky byl, dokud sám jisté věci nezažil nebo nebyl svědkem nevysvětlitelných, či prapodivných situací. "Ne všichni, ale většina z nich ano. Ti, co mají tuhý kořínek zůstávají." Odpoví ještě na téma k učitelům. Rozpřáhne ruce do stran nevinně. „To jsem já. Kdo se neptá, nic se nedozví.“ Odpoví, stále čekající, zda něco o sobě prozradí a nebo chce být Pandořinou skříňkou. Koutky rtů pozvedne nahoru.“Oh, podívejme. Tatínkova holčička.“ Zamumlá pobaveně. Upřímně netipoval by ji na jednu z nich, ale i když k jeho nespokojenosti i on dokáže odhadnout některé lidi špatně. Nespokojeně nakrčí obočím, protože ani zdaleka se mu nezamlouvá otázka, kterou mu položila. „Proč si vůbec myslíš, že nějakou věc na sobě nesnáším? Mám se rád, což většina neumí. A navíc...“ Vyhoupne se na nohy s lehkým protažením, jako kdyby si najednou uvědomil, jak moc nepohodlně seděl po celý čas. „...si nejsem vědom toho, že bychom spolu prováděly nějaký výměnný obchod. Jak, že se to jmenuješ?“ Zastrčí si jednu ruku do kapsy a nervózně přešlápne. Jeho krvežíznivost začínala nabírat na obrátkách. Což vede k i tématu, co na sobě opravdu nenávidí. Nenávidí fakt, že ho krev dokáže ovládat. Ovšem aby něco takového prozradil nové studentce a někomu, koho nezná? Ani jeho nejlepší kamarádka nemá tušení o jeho temné stránce, tak proč by to měl vědět kdokoliv jiný? Své slabiny zůstanou ukryté jenom pro něj a nenechá nikoho do něj nahlédnout. „Kdyby si náhodou mě chtěla znovu vyhledat, tak se ptej po Jacobovi.“ Hodí po ní očkem, než se rychlým krokem vytratí z klubovny směrem do kuchyně, aby uhasil žízeň, která mu spaluje hrdlo. Pro bezpečí ostatních bude nejlepší, když se mu každý vyhne, dokud neukojí své krvavé choutky. Alespoň na nějakou na jistou chvíli.

*Zara sa dnes zobudila s dobrou náladou, pravdepodobne to je tým, že je tu konečne víkend. Po zobudení sa ešte krátku chvíľu váľala v posteli a užívala si príjemné víkendové ráno. Keď sa konečne vyhrabala z postele, rovno zamierila smerom do sprchy, ktorá by jej mala pomôcť s prebudením. Dala si teda krátku sprchu, pri ktorej premýšľala nad tým, čo by dnes mohla podniknúť. Konečne sa nemusí dostaviť na vyučovanie a ona nevie, ako tento voľný čas riadne využiť. Nato, aby si šla sadnúť do baru je naozaj ešte veľmi priskoro. Po sprche si na seba obliekla krátku čiernu sukňu, ktorá jej siahala tesne pod zadok a obyčajné tielko s tenkými ramienkami. Áno, na toto chladné počasie je celkom odhalená, ale v priestoroch školy je príjemne teplúčko. Zara sa nesmierne vyžíva v tvorení rôznych makeup lookov, proste ju to baví, berie to ako taký druh umenia. Avšak na bežný deň si naozaj nevytvára nič dramatické, ak teda zrovna nemá veľmi kreatívnu náladu. Vo všedné dni je rada, že sa o takej skorej hodine vyhrabe z postele a dostaví na hodinu. Rozhodne vtedy nesedí hodinu pred zrkadlom, aby každému ukázala svoje dokonalé linky a trblietky na tvári. Dnes má ale dostatok času, čiže sa posadí pred veľké zrkadlo a začne vytvárať svoj makeup. Nesnaží sa o nič dramatické, proste si na viečka nanesie trblietavé tiene a nakreslí si typickú čiernu linku. Pleť si len jemne prekryje makeupom, zrovna žiadne veľké krytie nepotrebuje. Pleť vyzerá zjednotene a rozjasnene, takto sa to Zare najviac páči. Pridá si na líčka trošku ružovej farby a samozrejme, že nesmie chýbať žiarivý rozjasňovač. Na záver líčenia si na pery nanesie jemne ružový matný rúž a je hotovo. So svojim lookom je dnes nadmieru spokojná. Sama na seba v zrkadle žmurkne, cíti sa úžasne. Vlasy si stiahne do vysokého drdolu, tento účes nosieva pomerne často. Rada si vlasy vyžehlí alebo natočí, ale toto je proste oveľa jednoduchšie. Nazuje si jednoduché čierne tenisky, do ruky zoberie mobil a do uší si zastrčí slúchadlá. Tam si pustí svoj obľúbený playlist a vydá sa dolu po schodoch, smerom do klubovej miestnosti. Ak sa s ňou niekto bude chcieť po ceste rozprávať, bude mať smolu, ona cez hlasnú hudbu naozaj nič nepočuje. Rada si svoje obľúbené skladby počúva na plné pecky a prestáva pri tom vnímať okolitý svet. Dorazí do klubovej miestnosti, ktorá je pomerne prázdna, o tomto čase sa tu nachádza iba malá hŕstka študentov. Posadí sa na pohodlný gauč, nohy prehodí cez seba a začne prechádzať sociálne siete. Slúchadlá má stále na ušiach, zrovna sa tu nenachádza nikto, kvôli komu by bola ochotná svoju hudbu vypnúť. Túto činnosť mohla robiť kľudne aj vo svojej izbe, ale tam by sa cítila až príliš osamelo. A možno sa tu napokon objaví niekto, s kým si dobre pokecá.*

*Z príjemného relaxu popri počúvaní jej obľúbenej skladby ju vyruší zbesilé mávanie rúk dievčiny, ktorá sa pred ňou zjavila. Toto dievča má naozaj prenikavý hlas, ktorý dokáže prehlušiť aj najvyššiu možnú hlasitosť hudby. Toto prinúti Zaru vytiahnuť si z uší slúchadlá, pričom venuje dievčine, ktorá sa už vedľa nej usadila, jeden milý úsmev.*Dievča, daj mi trochu tvojej energie.*Zavrtí hlavou do strán, na tvári sa jej objaví malý úškrn. Zara je o takejto skorej hodine, teda chápte okolo desiatej, úplne nepoužiteľná. Ona môže byť rada, že sa vôbec vyváľala z postele a dala sa dokopy. Naozaj nie je ranné vtáča, čo je na nej často aj vidieť. Keď má vstávať ráno o siedmej na hodinu, vedzte, že je lepšie sa jej veľkým oblúkom vyhýbať, kedže môže byť trošku podráždená.*Prepáč, takmer vôbec som ťa nepočula.*Zľahka pokrčí ramenami, pričom si poriadne prehliadne mladú dievčinku.*Som Zara.*Načiahne ruku smerom k dievčine, jej meno je zatiaľ pre Zaru neznáme. Vlastne na tejto škole takmer nikoho nepozná, ale rada sa s niekým novým zoznámi, veď predsa priateľov nikdy nie je dosť.*Som tu nová, a ešte tu takmer nikoho nepoznám, čiže budem rozhodne rada.*Áno, Zara sa určite rada zoznámi s touto, už na prvý pohľad, bláznivou dievčinou. Zara si popravde nesadne s hocikým, ale teda nemôže ju predsa podľa prvého pohľadu súdiť. Rozhodne by sa jej ale zišlo si tu vytvoriť množstvo priateľov, a teda ak nie zrovna priateľov, tak aspoň pár spojencov. Proste potrebuje niekoho, na koho sa bude môcť spoľahnúť, keď bude niečo potrebovať. Táto škola by proste potrebovala poriadnu párty, na ktorej by sa mohli všetci zísť a zoznámiť sa. To je perfektný nápad! Ak to nenapadne nikoho iného, ona sa rozhodne niečo také pokúsi zorganizovať. Za život už usporiadala veľké množstvo večierkov a musí sa pochváliť tým, že vždy mali veľký úspech.*

*Zara sa dokáže pretvarovať rovnako ako Sydney, keď to práve potrebuje. Neberie to ako nič zlé, iba jednoduchý prostriedok, aby dostala práve to, čo si zaumieni. Niekto to samozrejme môže nazvať falošnosťou, ale Zara to tak vôbec neberie. A popravde, názor niekoho iného jej môže byť úplne ukradnutý. Jednoducho sa už za svoj život naučila, že riešiť to, čo si myslia ostatní je naprosto zbytočné. Keď sa začala venovať svojej záľube, a teda vytvárať rôzne výrazné farebné líčenia, stretla sa s veľkou vlnou hejterov. Ako asi každého ju to na začiatku veľmi trápilo, nedokázala pochopiť, prečo by mal niekto potrebu sa k tomu vôbec vyjadrovať. Najhoršie je to, že ten najväčší problém s tým mali ľudia, ktorí poriadne Zaru ani nepoznali. Od rodiny a priateľov by kritiku dokázala prijať, keby mala nejaké normálne odôvodnenie a malo jej to pomôcť. Zara pomerne skoro zistila, že nad takýmito ľuďmi je najlepšie mávnuť rukou a hrdo odkráčať preč. Niekedy si nemôže pomôcť a poriadne im vynadá, ale väčšinou sa snaží ovládnuť. *Tak to by sme spolu mali začať tráviť čas častejšie. Tvoja energia by sa mi rozhodne zišla.*Zara sa opäť uškrnie na Sydney, ktorej sa od príchodu ústa ešte nezatvorili. Zare to vôbec neprekáža, Sydney ju práve zastihla v dobrej nálade. Ona je vždy rada medzi ľuďmi a vykecáva, čiže konverzácia so Sydney jej nerobí najmenší problém.*Teší ma, Sydney.*Nad prehnane energickým zatrasením ruky sa len uchechtne, ďalej to vôbec nerozoberá. Už za tú krátku chvíľku spozorovala to, že od tejto Sydney nemôže nič iné ani čakať. Rozhodne je to veľký blázon, teda aspoň tak sa pred ňou prezentuje.*Áno, ja som tiež prišla pred pár dňami. Nemala som možnosť sa ešte s nikým zoznámiť, vlastne som sa stihla len vybaliť a trochu preskúmať priestory školy.*Kývne hlavou s miernym úsmevom, pričom zo Sydney nespúšťa pohľad. Veď ona stále niečo kecá a Zara nechce vyzerať, že je mysľou niekde úplne inde.*Presne nad tým istým som aj ja premýšľala. Toto miesto rozhodne potrebuje veľkú párty.*Úsmev sa jej o to viac rozšíri, keď si pomyslí na poriadne bláznivú párty. Niečo také by pomohlo mnohým ľuďom, aby sa poriadne zabavili a zoznámili so svojimi novými spolužiakmi.*Predpokladám, že nevieš, či sa niečo také organizuje?*Mierne povytiahne obočie, ale naozaj si nemyslí, že by Sydney mala takéto informácie, veď ako sama povedala, ešte len pred chvíľkou sem dorazila.*Ak nie, tak to rozhodne beriem do svojich rúk.*Kývne hlavou zo strany na stranu, v očiach sa jej pohrávajú nadšené iskričky. Vôbec nezáleží na tom, či je tu Zara nová, ona tých ľudí nejako naláka, tým si je istá.*Mám rada svoj kľud, čiže som na izbe sama. Vôbec mi to neprekáža. A ty si na tom ako?*Vlastne ani nevie, s kým by sa o tú izbu chcela deliť, keby sa jej naskytla táto možnosť. Avšak samota jej vôbec nevadí, Zara je naozaj veľmi rada, že sa na izbe s nikým nemusí tlačiť.*Rada trávim čas s priateľmi, väčšinou v klube, kde si môžem zatancovať.*Prezradí jej niečo málo o sebe, ale sama takto nevie veľmi povedať, čo vlastne rada robieva.*Alebo sa spoznávam s novými ľuďmi. Priateľov predsa nikdy nie je dosť.*Pokračuje ďalej vo svojom rozprávaní. Vlastne jej nemusí hneď prezradiť o sebe všetko, nato ešte budú mať pravdepodobne kopec času.*Tak, teraz mi prezraď niečo ty o sebe.*Vyzve Sydney, aby jej aj ona niečo o sebe povedala. Nerobí to len zo zdvorilosti, Zaru to úprimne zaujíma.*

Ty si bláznivá!*Zara pomaly ani nestíha spracovávať všetko, čo na ňu Sydney v tejto chvíli vychŕlila. Táto energia sa jej páči, ale pravdepodobne by sa s ňou každý deň stretávať nedokázala. Najskôr je to osviežujúca pozitívna energia, ale je si istá, že časom by jej to neustále bľabotanie začalo liezť na nervy. Zara má naozaj rada spoločnosť, ale potrebuje aj čas osamote, kedy sa môže sústrediť len sama na seba.*Uu, čiže ten fešák s ktorým si sa doteraz bavila sa volá Jacob.*Zara mierne pozdvihne obočie a na perách sa jej pohráva pobavený úškrn. Veľmi dobre si prezrela miestnosť, do ktorej vstúpila, a práve preto jej pohľadu neušla Sydney s Jacobom. Samozrejme, že jej očku takýto pohľadný chlapec nemohol ujsť. Zara len dúfa, že v blízkej dobe bude mať možnosť sa s ním stretnúť a pustiť do reči. Ako už spomínala, vždy sa rada zoznámi s novými ľuďmi.*V poriadku, veď som predsa sama na tom uvítaní bola a mohla som počúvať. Samozrejme, že som bola myšlienkami úplne inde a nič ohľadom párty som nezachytila.*Zavrtí sama nad sebou hlavou a jemne sa pousmeje. Tým vôbec nechce poukázať nato, že by jej slová riaditeľky boli úplne ukradnuté, ale ona si jednoducho myslela, že sa tam nič zaujímavé nedozvie. Vôbec by nebolo zlé, keby je táto ich riaditeľka taká pohodová, že by sama nejakú párty pre študentov usporiadala. Na prvý pohľad vyzerá ako milá žena, ktorá nechce zbytočne študentom sťažovať život, ako to mnoho dospelákov má v láske.*Máš pravdu, to by som na teba naozaj nepovedala.*Naozaj je zo slov Sydney prekvapená, keď jej prezradí, že skôr preferuje samotu. Avšak nemôže sa tomu čudovať, podľa jej vystupovania a prekypovania energiou pôsobí ako veľmi spoločenský tvor.*Ale úplne to chápem. Ja sa rovnako veľmi rada zoznamujem s ľuďmi a trávim čas v spoločnosti. Avšak čas, ktorý mám sama pre seba je naozaj na nezaplatenie.*Zara je teda na izbe sama, vôbec jej to neprekáža. Možno časom si tu nájde dobré priateľky, s ktorými bude ochotná izbu zdieľať, ale zatiaľ jej to takto naprosto vyhovuje. Aspoň nemusí svoje tanečné kreácie a spev obmedzovať na priestor v sprche. Následne už Zara pozorne počúva Sydney, aby sa o nej niečo viac dozvedela.*Hm, takže si už päť rokov upírka.*Tieto slová si skôr tak zamrmle sama pre seba, aby si to všetko poskladala do súvislostí. Cítila, že so Sydney vychádza zvláštna energia, teda rozhodne nie obyčajná ľudská. Ale tak je hádam jasné, že túto školu nebude navštevovať len tak hocikto.*Ako sa to stalo? Ak ti teda neprekáža o tom hovoriť.*Možno s tým Sydney bude mať problém, táto premena pre ňu nemusí byť zážitkom, na ktorý by rada spomínala.*Tvoj život sa isto úplne zmenil, keď si zažila premenu v takomto mladom veku. Muselo to byť náročné, však?*Mierne nadvihne obočie, je zvedavá, čo viac k tomu Sydney povie. Kto vie, možno s ňou vôbec nebude súhlasiť. Avšak Zara si ani len nedokáže predstaviť, čím všetkým si mohla Sydney pri svojej premene prejsť. Byť čarodejkou je v tomto ohľade oveľa jednoduchšie, keďže sa vám schopnosti neobjavia len tak, zo dňa na deň. Rodina vás už odmalička na túto silu pripravuje, snaží sa s ňou už pracovať od útleho veku, aby ste ju dokázali čo najlepšie ovládať.*V rodinnom dome mám mačku aj psíka. Bolo ťažké tieto zlatíčka opustiť a nevidieť ich každý jeden deň.*Ticho si povzdychne, keď si zaspomína na jej chlpatých miláčikov. Najradšej by si ich napratala do svojej izby, ale to pravdepodobne nie je povolené. Zatiaľ tu teda nikoho so zvieratkom nevidela, ale ak sa náhodou dozvie, že niečo takéto sa tu smie, ani minútu váhať ne bude.*Najradšej by som ich tu mala so sebou, ale to bohužiaľ nie je možné.