Jedáleň

Z tělocvičny utekla mezi prvními ale pravdou je, že chtěla nejraději utéct z celé školy. Přišlo jí, že jí ta uvítací řeč stačila a teď je načase se vrátit zpátky domů, do starých kolejí. Přesně jak předpokládala nesnášela to tu od prvního okamžiku. Vlastně tu školu nesnášela už, když o ní poprvé uslyšela. Tohle rozhodně není místo kde chce Noora trávit svůj čas a nepotřebovala to. Silnější síly se ale dohodly, že tohle je nejlepší na celém světě. Díky, Katie. Korunuji tě na nejhorší sestru na světě. Její úmysl je, že se pokusí co nejdříve nechat vyhodit a nebo, že se pokusí zkazit tak kariéru své sestry. Jedno z toho, protože neexistovala žádná možnost, že na škole budou obě a bez problému. Právě teď se snažila dostat daleko od tělocvičny ale vůbec se tu nevyznala. Prošla tak pár chodeb rychleji a nevšímala si žádných studentů. Poslední co chce je dělat si tu kamarádíčky. Po pár minutách jí kroky dostaly až do jídelny. Nečekala, že dojde právě tam. Čekala, že se ze školy vymotá, rozběhne se lesem a zmizí ale nedokázala ani tak úplně opustit tuhle starobylou školu.
,,Oh, radši budu jíst v pokoji." Protočí oči v sloup, protože to, že má stůl sdílet hned s několika dalšímu studenty, kteří si nadšeně budou povídat o tom jak probíhají jejich hodiny a nebo jak někoho poznali? Propíchla by si ušní bubínky a nebo rovnou usekla uši, nejspíše by se v tu chvíli musela dostavit i na záchod, aby se vyzvracela. V jídelně se teď nikdo nenacházel kromě ní. Vypadalo to tu tak prázdně a hlavně staře. Udělala tak pár kroků do středu místnosti a prstem přejela přes židli. ,,Tohle není nejnovější vybavení na světě." Přemýšlela jestli se tu vůbec najde moderní technologie a nebo tu budou jako za starých časů. Připadala si jakoby se vrátila o jedno století snad dozadu. Očima začala přejíždět přes obrazy, které vysely na stěnách. ,,Přitažené za vlasy." Komentuje si tak jeden z obrazů, který ať se pohne kamkoliv oči staříka směřují přímo na ní. Bylo načase jídelnu už opustit a najít cestu do lesa. Platí pravidla už dneska? Zamyslela se nad tím. Možná si měla tu složku o pravidlech a školním řádu nechat. Možná by tak nad touto otázkou nemusela přemýšlet.
Rychle se otočila na podpatku, vykročila a s očima ještě zabodnutýma v obraze narazila přímo do něčí hrudi. ,,Sakra, neumíš snad dávat pozor na cestu?!" Hned tak vystartovala na mladíka tak nepříjemně jak jenom dokázala. Udělala tak zpátky krok dozadu, protože nechtěla být na něm tak nalepená. Zvedla k němu svůj naštvaný pohled, i když ta kdo se má omlouvat je ona, protože Noora nedávala pozor na to kam zrovna jde. Narazila do něj a ne on do ní, přesto ta naštvaná a nepříjemná je ona. ,,To jsem přijímají jenom samá nemehla?" Neodpustí si a ještě si tak do mladíka rýpne. Nebyla by to ona, kdyby tak neudělala. Nedokáže být zrovna kamarádský a příjemný typ dívky, která by přiznala snad, že je to její chyba.

Bloumal po chodbách školy a rozhlížel se všude kolem sebe. Na tváři mu hrál úsměv a zdálo se, že se zrovna nachází ve svém vlastním světě, protože i přes to, že se zpočátku pokoušel zapamatovat, kam vlastně jde, teď už mu to bylo jedno a bezstarostně pokračoval v chůzi. Ruce měl, jako obvykle, zastrčeny v kapsách svých džín a celkově na všechny, které minul, působil velmi ležérním a uvolněným dojmem. Ředitelčin proslov již dávno vypustil z hlavy, ale přece jenom mu občas vklouzla do hlavy myšlenka na onu táborovou akci, přičemž se koutky jeho úst ještě více roztáhli. V hlavě se mu rodili plány na všemožné budoucí akce. Pravidla ho nijak moc nezatěžovala, popravdě si na ně ani nevzpomněl. Ale hlavně nesměl nic uspěchat. Je sice důležité vymyslet místo konání, čas a ostatní detaily, jako kde sehnat nějaký alkohol a tak, ale nejdůležitější byli samozřejmě lidi. Jak chcete pořádat nějakou akci bez lidí, že? Takové myšlenky u něj nebyly nic nového, Kyle se nebál riskovat, a hlavně moc nepřemýšlel nad následky, které by mohli přijít. Navíc, co se může stát nejhoršího? Vyhodí ho? Pobaveně zakroutil hlavou, jeho život byl už tak dost zmatený a na nějakém názoru ředitelky mu dvakrát nezáleželo. Zábava a risk byli jeho živlem, ve kterém se spokojeně vezl a užíval si to. Ještě ani nevěděl, jestli tu vůbec hodlá zůstat. Když se sem vydal, tak byl zoufalý. Chtěl vědět, co se mu stalo, proto neváhal, když mu cizinec, na kterého narazil v lese, poradil, aby se vydal právě do této školy. Po dlouhém tápání v tmách strachu, osamění a zoufalství, byl tak vyčerpaný, že se ani na nic neptal a rovnou sem zamířil. Jeho život, se teď prostě měnil každým dnem a Kyle už dávno zjistil, že se může spoléhat jen sám na sebe, protože mu nikdo jiný nezbyl. Možná právě proto byl tak unešený představou nějakého rozptýlení, třeba právě v podobě táborové akce.
Konečně dorazil na konec chodby, kde se nacházel vstup do rozlehlé místnosti. Vešel dovnitř a zjistil, že se nachází v jídelně. Nic zajímavého. Pokrčil rameny a chystal se k odchodu, když ucítil, že do něj někdo narazil. ,,Hej!” ohradil se automaticky. Stočil pohled na viníka srážky. Před ním stála malá brunetka, která ho přímo propalovala naštvaným pohledem. Okamžitě v ní poznal tu dívku z tělocvičny a pousmál se. ,,Proč hned taková jedovatá?” zeptal se a pobaveně jí sledoval. Její chování mu bylo spíše k smíchu. ,,Neříkej mi, že tě za takovou malou chvíli, co tu jsme, už stihl někdo nasrat,” dodal ještě nakonec a stále si jí zaujatě prohlížel. Možná se tu přece jen chvilku zdržím.

Obrazy, starší dřevěné stoly a židle, vyšší stropy, mohutné stropní světla, krby a mnohé další. Všechno jí to připomínalo starší dobu. Svým způsobem si připadala jako v muzeu a nebo jako v jakém si hradu. Pro někoho to může být krásné prostředí, studovat v takové ''krásné budově ale Noora? Ta měla úplně jiný názor. Měla ráda svou starou školu, která neměla problém s modernizací a vypadala, že patří do téhle doby. Co kdybych něco rozbila? Napadlo jí ve vteřině, když už přemýšlela. Vedlo by to k vyhození? O tom pochybovala. Musela se rozhodnout jaké pravidlo poruší, muselo to být něco velkého aby o tom nemohla ředitelka uvažovat, že jí to odpustí a nebo, že trest bude jiný než vyhazov ze školy. Na blbé nápady a porušování pravidel je jako stvořená, takže to pro ní nebude asi takový oříšek a nebo mohla dělat peklo své sestře také? Spoustu lákadel. Spoustu šancí.
Postávala uprostřed místnosti a v hlavě se jí honilo neskutečně mnoho myšlenek a jak její myšlenky plynuli také z nich měla všeljaké emoce. Cítila se jako člověk, který pohlcuje všechny emoce. Svým způsobem se to ale vždy snažila ignorovat a místo toho se soustředila na ten obraz, který jí sledoval. Její emoce se nedali ale až tak ignorovat a chtěla před nimi někam utéct, také i od té školy. Jakmile se o to ale pokusila skončila hlavou v něčí hrudi. Bezva. Všechny emoce se změnili v jednu a to v tu podrážděnou a proto na mladíka hned vyjela, ještě před tím než od něj trochu ustoupila. Ustoupila hned z několika důvodu a ten jeden byl i to, že byla o tolik menší jak mladík před ní, takže musela trochu vyrovnat výšky, i když ani pár kroky dozadu to nepomohlo. ,,Protože se mi pleteš do cesty? Navíc, kde je tvoje omluva za to?” Svraštila více obočí k sobě a viděla to jako jasnou scénu, kdy do ní on úmyslně vrazil a ona je tady obětí. Propalovala ho svým pohledem, kterým si ho ale i zároveň prohlížela. ,,Víš co? Ne, až teď ty. Jsi první, kdo mě dokázal naštvat ve škole ale zkazím ti to už předtím než jsem dorazila se to povedlo někomu jinému.” Vystřelí tak na něj svou další poznámku a cítí jak její vytočenost jenom roste. Ve skutečnosti ale za to ten mladík vůbec nemohl, jenom je ve špatný čas na špatném místě s nesprávnou dívkou.
,,Proč tak civíš?” Zeptá se poté co si všimne, že si jí prohlíží. Taky si ho prohlížela ale dokázala to skrýt ze svým naštvaným pohledem. Jak je pro ní typické jednala bez obalu. Právě, proto to na něj zase tak vyhrkla a ještě k tomu ani ne trochu jemněji. Rukou si projede své hnědé vlasy a nespouští z něho pohled s nadzvednutým obočím.

Kyle se umíval. Konečně po tak dlouhé době všechno vypadalo...jak? Jako by se vracelo do starých kolejí? To ani v nejmenším. Jeho život se pomalu rýsoval a formoval v něco naprosto nového a on ještě zdaleka netušil co z toho všechno vznikne. Nezbývali mu již žádné jistoty, nic, o co by se mohl opřít, a proto jen pokračoval se vzpřímenou hlavou dál. Stále se nutil působit bezstarostně a sebevědomě. To bylo hlavní, to bylo to jediné, co ho stále drželo na nohou a nutilo pokračovat, i když se vše zdálo ztracené. Když poprvé vstoupil na pozemky této školy, po dlouhé době konečně pocítil naději. Naději, která mu dodala síly pokračovat a nevzdat se. Kdo ví? Třeba právě tady potká někoho, kdo bude sdílet podobný příběh. Někoho, kdo mu poskytne podporu, o kterou by nikdy nepožádal a nepřiznal by si, že ji potřebuje. Vždyť se sám teprve rozkoukával. Připadalo mu, že všichni kolem něj přesně věděli, co jsou zač a co chtějí, zatímco on byl jen vystrašený kluk, který se schovával v davu a předstíral, že se nic neděje, aby náhodou neodhalili jeho nejistotu. Ještě nedávno jeho život dával naprostý smysl, ale teď se cítil, jako by se mu jeho vlastní existence vysmívala. Stále mu nepřipadalo, že by sem zapadal, ale s jeho nově získanými schopnostmi jistě nepařil do světa lidí. Avšak všechny tyhle myšlenky byli pohřbeny hluboko v mladíkově srdci a doposud se mu je úspěšně dařilo ignorovat.

Zvědavě si prohlížel dívku a nepřehlédl, že něco na okamžik zaujalo její pozornost. Otočil se a spatřil, že za ním na stěně visí obraz s podivným starým mužem, jehož oči ho propalovali skoro stejně jako dívčiny. Připadalo mu celkem ironické, že i kdyby se od dívky odvrátil, musel by čelit stejnému pohledu. ,,Jedovatá a pěkně nepříjemná,” podotknul a zakroutil nad ní hlavou. Neměl v nejmenším úmyslu se jí omlouvat, on tu srážku nezpůsobil. ,,To se nedivím, ale je mi líto, že mě někdo předběhl,” řekl naoko smutně, ale na tváři mu stále hrál ten samý úsměv. Z nějakého důvodu mu rozčilování malé brunetky přišlo zábavné. ,,Můžu se dívat na tebe nebo na toho dědulu za mnou” adresoval tak obraz starého muže, na který ještě před chvílí dívka hleděla. Načež si překřížil ruce na prsou a stejně jako dívka nadzvednul jedno obočí.

Opravdu si myslela, že se nebude muset zaplést do řeči vůbec s nikým. Věřila, že když se bude na všechny tvářit otráveně nebo až vražedně, všichni jí tak nechají na pokoji. Pro jejich bezpečí, protože nikdo se nechce bavit s úplně protivnou dívkou, která si myslí, že ona je vesmír, a že vesmír nikoho nepotřebuje. Ona nikoho nepotřebovala. Nepotřebovala si dělat kamarády hned první den, protože tu nehodlala ani zůstat. Bylo to pro ní zbytečné tlachání a ztráta času. Chtěla být jenom sama se sebou, se svými myšlenky, emoci a blbými nápady. Připadala si totiž v poslední době jako vlk samotář a postupem času zjistila, že jí to asi ani nevadí. Trávit čas sama než se nechat neustále od někoho vytáčet, brát si jeho slova k srdci a mít tak chuť zabíjet či jinak někoho trápit. Nehledě na to, že není zrovna přátelský typ, tak kolikrát uměla vyprovokovat druhé svým chováním.
Její ale snaha padla hned jak se srazila s tím mladíkem. V tu chvíli všechno co chtěla se rozpustilo jako zmrzlina na slunci. Vůbec se s ním neměla dávat do řeči, ale nedokázala ho jenom ignorovat a nevhodit na něj tak pár svých poznámek. Ukázat tak do koho vrazil. „Vítej v mém světě plné jedovatosti a nepříjemnosti, pro vaše bezpečí si nasaďte helmu a otočte se vzat, abych vás mohla nakopnout. Hlavní motto mého já.“ Věnuje mu ten nejfalešnější úsměv, který dokázala. Nebyl to nic těžkého, protože to dělala velmi často. Furt jí štvalo, že se jí neomluvil, chtěla omluvu aniž věděla proč jí vlastně na tom tak záleží. O nic přeci nešlo a navíc ona jí měla říci ale to dříve všichni na světě umřou než se Noora někdy omluví. „Možná, pokud tu na škole vydržím více jak den, můžeš být ten kdo mě naštve jako první jindy.“ Naznačovala tak, že jí dokáže naštvat asi už jenom svou přítomnosti nebo pohledem, protože nezapomene na to, že do sebe vrazili. Navíc, jí štval každý kdo na ní mluvil, aniž by ona sama chtěla. Založila si ruce na prsou a vystřelila na něj další svou otázku, která jí zajímala. Proč jí tak sledoval. „Nebo se taky můžeš dívat na to jak odcházím, protože se nudím.“ Neuškodilo, kdyby byla trochu příjemnější ale nevěděla jak na to, proto všechny hned odradila svým chováním a nikdo se jí nesnažil vlastně poznat, a jí to svým způsobem asi vyhovovalo. Řekla mu tak, že má v plánu odejít z jeho přítomnosti ale ještě stále stála na místě jako přikovaná a prohlížela si ho. Z jejího pohledu ale furt sršela nepříjemnost.

Nevěděl, co si má o celé této situaci myslet. Dívka před ním byla očividně naštvaná a on její vztek pouze zvětšoval. Normální člověk by asi nepokračoval v rozhovoru, ale Kyla bavilo lidi škádlit a celkem si užíval pozornost, které se mu momentálně od dívky dostávalo. Taky díky tomu jeho myšlenky nezabloudily k posledním měsícům, které byly pro Kyla traumatičtější, než si chtěl přiznat. Během tak krátké chvíle ztratil vše, rodinu, přátele a možná i sebe sama. Připadalo mu, že nad svým životem ztratil kontrolu a nechtěl si namlouvat, že mu tato škola může vynahradit ztráty. Věděl, že ne. I přes to však doufal, že by tu mohl najít něco jiného. Něco, co by zaplnilo prázdnou díru, která se mu vytvořila v hrudi. A možná, že se jí zrovna teď pokoušel naplnit pozorností od dívky, i když byla naštvaná. Kyle se stále usmíval a nespouštěl jí z očí.

Sám nevěřil tomu, že je stále schopný s někým normálně komunikovat. Tohle byl jeho první pořádný rozhovor za bůh ví jak dlouho. Připadalo mu, jako by se konečně dralo na povrch jeho staré já. Ten zábavná Kyle, o kterém si myslel, že je dávno pryč. Další slova dívky ho rozesmála. ,,To je teda motto pěkně nanic. Jsem zvědavý, jak si s tímhle přístupem hodláš najít přátele,” řekl sarkasticky. ,,Máš štěstí, že jsi narazila zrovna na mě, protože já tě na to upozorním a až se příště potkáme, můžeme předstírat, že se tohle vůbec nestalo,” ukazováčkem obkroužil celou její osobu. Když se jí znovu podíval do očí, přísahal by, že na chvíli zablikali rudou barvou. Toho si ale Kyle nevšímal a pokračoval v rozhovoru. ,,Tak to se ani nemusím snažit, jelikož jsem tě naštval jen svou existencí. A nezapomeň na to, že to ty jsi narazila do mě,” odpověděl a s povzdechem si prohrábl vlasy. Tahle holka je teda něco, pomyslel si ironicky. Přišlo mu vtipné, kolik vzteku se může skrývat v tak malé osůbce. Po její další poznámce se uchechtl. ,,Vážně? Že jsem si nevšiml, Jen si přiznej, že si se mnou ráda povídáš,” mrknul na ní. Bavilo ho vyvádět lidi z míry. ,,Jak se vlastně jmenuješ?” zeptal se po chvíli a ruce měl opět pohodlně zastrčeny v kapsách.

Nedokázala kontrolovat ani své chování, svojí výbušnost. Jak se říká vlkodlaci jsou výbušní a ona je výbušná jako hned několik vlkodlaků. Kdo ví, čím to vlastně je. Jestli je to kvůli smrti rodičů a nebo odchodu jejího bratra, kterého milovala a nebo to, že tomu komu zůstala na krku je právě její starší sestra. Dříve emoce dokázala ovládat poměrně hravě, občas měla problémy ale ne tak jako v této fázi života. Nebyla hloupá, uvědomovala si, že její emoce jsou splašené ale nechtěla to měnit, nechtěla se zklidnit, nechtěla ovládat své emoce, protože jí to už vše přišlo zbytečné navíc, když je neovládá může lépe lidem ubližovat. Má pocit, že se tak ukazuje její pravá stránka osobnosti. Sledovala mladíka před ní, aniž by o něm cokoliv věděla. Jediné čím si tedy byla jistá, že je stejně tak jako ona vlkodlak. Cítila to. Stejně tak jako to mohl cítit on. Nevěděla jestli tohle je právě ten důvod, proč do něj agresivně ještě jednou nestrčila a jednoduše ho tak neodsunula z cesty a neodešla pryč jak měla v plánu.
Nechala by ho tak za sebou a vůbec tu s ním nemusela mluvit, místo toho ale stojí na místě a stále s ním mluví, i když nepříjemně jak jí stihl vpálit. Možná, jenom chtěla vyzkoušet jak dlouho tu s ní vydrží než jemu prasknou nervy. Nad jeho slovech se poprvé za tu dobu co tu s ním stojí zasměje. ,,Ty si myslíš, že si chci najít přátelé?” Ještě stále se tomu lehce směje. Měla nádherný smích a hlavně byl upřímný, ne jako ten, kterým ho obdarovala před tím. ,,Nemusíš mě vůbec na nic upozorňovat. Předstírat, že mě neštveš? že moje motto se snad změní. Wau, jsi dokonce zábavnej.” Pokroutí nad ním hlavou. Nevěděla jestli je furt více naštvanější a nebo jestli má větší chuť ho teď shodit na zem. Jediné co je dobře, že jí nezáleží co si o ní pomyslí, vlastně jí na druhých moc nezáleželo, protože se nikdo k ní nedostal tak blízko. ,,Já do tebe nenarazila! To ty jsi nemehlo, co neví kam mu nohy jdou a narazil do mě! Možná, bys měl dávat pozor více.” Stála si na své verzi, kterou jsi udělala už hned na začátku a nehodlala z ní jenom tak ustoupit, nehodlala si tak snad snížit své ego o tom, že ona má prostě pravdu, i když v hluboko v duši věděla jak přesně to bylo. ,,Nefandi si. Jenom mi bráníš v cestě  svým obrovským tělem. Nechci riskovat, že do mě zase vrazíš.” Obhájí se tím prvním co jí napadlo, že jednoduše ho nemůže obejít, protože jí stojí v cestě. Neví proč ale nemůže hnout z místa. Zamračila se na něj, když na ní mrkl ještě k tomu. ,,Co je ti do toho a netěší mě.” Jako první řekne své vymyšlené jméno, které ale odpovídalo situaci. Svoje ruce spustila podél těla a jednu hned zvedla a upravila si tak neposedné vlasy, které jí padaly lehce do očí za ucho. ,,Noora.” Nakonec odvětí po pár minutách ticha a velmi jemně se nad tím pousměje.

Všechny věci, na které teď narážel pro něj byly nové. Doteď ještě pořádně nevěřil, že se tohle všechno děje. Nevěřil tomu, že je to již tak dlouho, co naposledy viděl svou rodinu. Bylo to tím horší, že když se na ně pokoušel vzpomenout, každým dnem se jejich obličeje více rozplývali. Obával se dne, kdy místo vzpomínky na jejich tváře zbydou pouze nerozeznatelné šmouhy. Věděl, že až to jednou nastane, bude to pro něj znamenat naprosté odpoutání od jeho starého života. Bude to začátek nové velké kapitoly, na kterou se tak toužebně těšil, protože doufal, že bude obsahovat méně bolesti, ale zároveň se jí velmi obával, protože ještě nebyl připravený se všech těch vzpomínek vzdát. Bude vůbec někdy schopný hodit všechno za hlavu? Vždyť všechny tyhle události formovaly, kdo vlastně je a ztratit je by znamenalo ztratit sama sebe. Už několikrát ho napadlo se prostě vrátit domů, ale nikdy se k tomu nedokázal přinutit. Bylo by to sobecké rozhodnutí. Vždyť se o každém úplňku mění na krvežíznivou bestii a nedokáže se ovládat. Byl by pro všechny nebezpečný i ve své normální podobě, protože stále nezvládal svou sílu a nově nabitý temperament, který znásoboval jeho pocity. Ne, domů se nikdy vrátit nemůže a měl by se s tím konečně smířit.

Nevěděl, proč se s ní stále bavil, nevěděl ani, kde se vzala ta dobrá nálada, kterou tak dlouho nepocítil. Možná to způsobovala blízkost jiné osoby, možnost komunikace. Nechtěl hledat důsledek dobré nálady, protože se bál, že by ji tím odehnal, tak se prostě nechal unášet a užíval si mírumilovnou chvilku svého života, kterých se mu poslední dobou moc nedostávalo. No, mírumilovnou, to jistě není slovo, kterým by popsal dívku před sebou, která by svým pohledem jistě zvládla povraždit celou armádu. ,,Předstíráš, že si nehledáš přátele a hned na to mě obdaruješ komplimentem, to k sobě trochu nesedí,” zasmál se. Její pochvalu si vyložil jinak, protože ignoroval veškerou ironii, kterou obsahovala. Při jejím dalším výroku by se nejraději plácl do čela. Ona si prostě nedokáže přiznat chybu! Ale tichý hlásek mu v hlavě šeptal, že on v tomhle ohledu není o moc lepší. ,,Já jsem dával skvělý pozor. To ty jsi místo na cestu očumovala dědky na obrazech. Ale neboj, já už ti to dávno odpustil,” usmál se na ni. Nevěděl, kdy má očekávat výbuch, protože dívka byla jako časovaná bomba. ,,Jo? Člověk by řekl, že s mým obrovským tělem budu nepřehlédnutelný a hele, tady jsme,” roztáhl ruce, aby poukázal na absurditu celé situace, do které se dostali. Nad její další poznámkou ironicky protočil oči. Když mu konečně řekla své jméno usmál se a odpověděl: ,,Takže Nooro, já jsem Kyle,” představil se, ,,potěšení na mé straně...doslova,” dodal nakonec a zazubil se na ní.

Tak moc všechno chtěla vrátit do starých kolejí ale věděla, že už to nikdy nepůjde a proto se tak musela vzdát tohoto svého snu. Musela se vzdát toho, že všechno bude jako dřív, klidné a v pořádku. Nebylo to pro ní vůbec jednoduché a hodně se kvůli všemu tak bouří, protože jí přijde, že všechno dobré už zažila, a že jí v životě už nic dobrého nečeká, protože jak by mohlo? Po všech těch úmrtí a opuštění, proto jí už na ničem nezáleželo. Nic jí úplně nenaplňovalo, nic jí nezajímalo, nic neměla ráda a ani nechtěla mít ráda, protože v tom viděla jenom bolest, proto je tak nesnesitelná, nechce se s nikým bavit, všechny si štve kolem sebe a když na ní zkouší být někdo milý, má chuť utéct, protože tuší jak to může dopadnout a nemá zájem. Celkově jakékoliv vztahy jí přijdou k ničemu ať už kamarádské, důvěrné, anebo ty rodinné.
Přesto ale stála na svém místě. Chtěla toho kluka vytočit, aby tak mohla odškrtnout znova, že se jí to povedlo, a že už se nebude pokoušet s ní mluvit, i když nemohla popírat to, že možná trochu stála o to se s někým pobavit, trochu prohodit pár slov, i když by měli být nepříjemné, urážlivé. Nedokáže být takový vlk samotář, který se opravdu nebaví s nikým, vůbec s nikým, potřebovala s někým mluvit, i když nevypadala nadšeně. „Já to nepředstírám! K čemu jsou přátelé, aby ti otravovali život? Vyzvídali co je u tebe nového? Ne, díky. Nemám ráda, když se mi někdo plete do života. Ty nepoznáš ani ironii. “ Uchechtne se nad tím tentokrát ona, ale naprosto jí vytáčel, i když vytočit Nooru zrovna není nejtěžší na světě, spíše do zvládne kdokoliv. Snažila se působit v klidu ale na jejich očí mohla být znát, že poslední co zrovna je, je právě v klidu. „A kam jsi koukal ty? Co tebe tak oslnilo, že když si dával takový pozor neviděl jsi mě? Nejsem neviditelná!“ Držela se své verze, že ona do něj nenarazila a jasně mu tak ukazovala, že ona mu rozhodně neodpustila, i když teoreticky mu neměla co odpouštět. Zároveň tak musela ještě rozhodit ruce, aby tak poukázala na to, že opravdu není neviditelná ale musela vypadat trochu komicky, protože jí emoce ovládali. „No tak, když se plížíš neslyšně. Přeci nemám oči vzadu.“ Opět na něj vystřelí obranářsky a naštvaně. Kdyby jenom trochu dávala pozor a nenechala se unést obrazy, místností mohla si tak všimnout, že tu není sama a nemusela tak do něj narazit. Byla lehce nepozorná. Jenom ho sleduje a dokáže se uklidnit natolik, že mu prozradí i svoje jméno. „Kyle. Nerada tě poznávám ale nemám na vybranou.“ Nedokázala říci něco více milého, ale tohle se za milé dalo taky považovat, protože měla na výběr. Jak mu řekla předtím, mohla odejít kdykoliv.

Sám neměl přátele, už ne. Ne potom všem, co se v posledních měsících odehrálo. Zatím nepřekonal ztrátu rodiny a na přátele se snažil nemyslet. To by už na něj mohlo být moc. Možná kvůli tomu ho slova, která Noora vyslovila pálila více než do ruda rozžhavené železo. Nedokázal pochopit, proč se tak straní jakéhokoliv milého rozhovoru. Proč je tak útočná, když přijde na přátele? Nedokázal se jí na to zeptat, možná proto, že se bál, že by jí mohl ublížit. Tyto myšlenky mu byly cizí. Nikdy dříve moc nepřemýšlel nad věcmi, které vypustil z úst. Samotného ho udivovalo, jak se změnil. Snažil se tvářit jako vždy, tak rád by vyslovil nějakou další blbost, která ho jako první napadla, ale z nějakého důvodu zůstala jeho pusa pevně zavřená, jako by se veškeré vzpomínky z posledních měsíců proměnily v klíč, který ji pevně uzamkl. Jeho úsměv se na chvíli vypařil a ačkoliv jí hleděl do obličeje, jeho pohled jí spíš projížděl a hleděl kamsi do dálky. Kyle si to ihned uvědomil, rychle se opět usmál a pokračoval v rozhovoru stejně jako předtím. ,,Popsal bych se spousta slovy, ale otravný tedy opravdu ne,” nakrčil nos, jakoby si právě čichl k něčemu velmi nepříjemnému. ,,A žádnou ironii jsem neslyšel ,ale je rozkošné, že se to snažíš nějak zamaskovat,” pokračoval a konečně se zase cítil ve své kůži. Vůbec netušil, co se to před chvílí stalo, ale jako vždy to rychle vypustil z hlavy a snažil se tím nezabývat. To mu šlo nejlépe. Nechtěl se problémům stavět čelem, snažil se na ně zapomenout a doufal, že se sami vypaří. Nevěděl, proč se s dívkou stále baví, ale rozhovor mu poskytoval jakýsi útěk od reality. Útěk od všech těch nechtěných myšlenek. Sám v hloubi duše věděl, že smích a předstírání štěstí mu nepomůže na delší běh, ale zatím si s tím jakž takž vystačil a budoucnost ho moc nezatěžovala. ,,Neviditelná asi nejsi, ale jaksi nepatříš do mojí výškové kategorie. Já se díval před sebe, ne na podlahu,” odpověděl a rukou jí vzdušnou čarou, vedoucí z vršku její hlavy, naznačil jejich znatelný výškový rozdíl. Věděl, že celý rozhovor by se vyřešil pouhou omluvou, ale on se nehodlal omlouvat za něco, co nebyla jeho vina. Byl zvědavý, jak ho jedna malá holka hodlá donutit k omluvě. Asi těžko. Vypadala, že by byla schopná to zkusit násilím, ale jen představa mu přišla naprosto směšná. Když rozhodila rukama, málem se opět začal smát, ale nakonec se mu podařilo se udržet. ,,Už se dál nehodlám hádat o tom, kde jsou nebo kam se zaměřovali tvoje oči,” podíval se na obraz za jeho zády. Nechápal, proč je tak tvrdohlavá, zároveň si toho ale trochu cenil. Měl rád, když si lidi stáli za svým, i když v tomto případě už to začínalo být trochu otravné. ,,No vidíš, ještě chvíli a vyklube se z tebe naprosté zlatíčko,” řekl potěšeně a pochvalně jí poplácal po rameni.

Nezáleželo jí ani v nejmenším jestli její slova někoho můžou zraňovat, protože si ani neuvědomovala, že snad někomu takhle může někomu ublížit, jenom tím, že něco řekne. Sama si totiž vždy sobě říká, že jí nemohou ranit slova od člověka, který o oni vůbec nic neví, není její blízky. To je taky jeden z důvodů proč si nikoho k sobě nepouští, protože jí přijde, že jí tak nikdo nemůže ranit. Navíc všechny ty přátelské vztahy jí přišli moc komplikované. Je to jakoby o ní ten druhý chtěl vědět úplně všechno do nejmenším detailů a chtěl tak i vědět na jaké věci myslí každou sekundu svého života. To není rozhodně pro ní, má asi problém se svěřováním se a plném otevřením lidem. Nehledě také na to, že je naštvaná na celý svět a také tak naštvané na všechno okolo ní. Je jedno jestli už jde o lidi nebo věci.
,,Tak, to ti chybí asi sebekritičnost, protože ti potvrzuji, že jsi otravný. ” Protočí nad tím oči v sloup, pro ní je otravný každý, kdo si ní navazuje jakýkoliv kontakt stejně tak jako ona může být otravná tím, jak si myslí, že má furt pravda a nehodlá z toho ustoupit. Nemělo cenu se s ní hádat či jinak dohadovat. ,,Přijdu ti rozkošná, jo? ” Pozvedne jedno obočí výše jak to druhé a přejede ho pohledem. Hraní flirtování. Chytila se stejně jako on úplně něčeho jiného, než vlastně tak úplně řekl. Překroutila si to podle sebe, jak jenom chtěla. Snažila se tak potlačit to, jak jí začínal opět o něco více vytáčet. Zhluboka jenom vydechla nad jeho poznámkou. Kdyby opravdu pohled mohl zabíjet, tak právě je Kyle mrtví už na miliony způsobů, protože právě měla pocit, že její oči můžou vystřelovat lejzry. ,,Omlouvám se, že jako tady někdo nemám milion centimetrů navíc ale mám klasickou výšku.” Jak jeho ruka obkroužila její hlavu tak neváhala a rovnou ho po té ruce plácla, jako neposlušného psa, kterému chcete říci -fuj je to-. ,,Tak se nehádej a přiznej chybu, jednoduché. ” Objasní mu jak může vyjít z toho nekončícího kolotoče, i když je to opravdu stupidní nápad. Potom, už se snažila uklidňovat svůj vztek, který byl v červených číslech, chtěla ho snížit aspoň na oranžové, protože měla pocit, že za chvilku může vybuchnout. Akorát, potom jí poplácal po rameni. Podívala se na své rameno a hned na to na něj s výrazem, který říká jestli tohle myslí vážně, jestli tohle to opravdu udělal. ,,Opravdu se mě takhle dotkl?” Zhluboka se nadechne. Kdo ví, proč jí tohle dokázalo rozzuřit do běla, ale dokázalo. Je jako časovaná bomba, nikdy nevíš kdy vybouchne ,a kdy ti přidá ještě trochu času. ,,Už se mě takhle nedotýkej.” Zvedne důležitě prst nahoru, čímž se tak tomu snaží dodat ještě větší důraz, že to opravdu myslí vážně.

Stále ho neopouštěla dobrá nálada. Nevěděl, čím to je, ale pravděpodobně na tom mělo podíl to, že v poslední době byl nějaký rozhovor a socializace to poslední, na co pomyslel. Ale on byl typ někoho, kdo potřebuje komunikaci s ostatními ke své existenci, možná proto ho rozhovor s Noorou ještě neomrzel. Za normálních okolností by se s ní vzhledem k jejímu přístupu asi moc bavit nechtěl, ale jeho starý život, chování a další věci zůstaly zakopány v minulosti. Stále netušil, co má od všeho kolem sebe očekávat a hledání přátel mu vždy šlo nejlíp. Pochyboval sice, že by dívka měla zájem se s ním přátelit, ale říkal si, že má třeba jen špatný den, s těmi měl až moc zkušeností. Možná právě vzhledem k jeho špatnému ovládání emocí si nic, co brunetce vyšlo z úst nebral osobně a měl pro to celkem pochopení. To by ale nahlas nikdy neřekl, přeci se nebude chovat jako citlivka. Vůbec netušil, kam se rozhovor bude upírat a jestli někdy dosáhne jeho konce vzhledem k tomu, že se stále motali kolem stejných věcí a ani jeden neměl v plánu ustoupit. ,,Zajímavé, jsem si jistý, že spousta jiných by na tvém místě použila slova vtipný a okouzlující,” odpověděl a věnoval jí zářivý úsměv. Bylo mu jedno, jestli si někdo myslel, že přehání, protože pokud mu něco nechybělo, tak to bylo sebevědomí. V jeho staré škole mu často říkávali, že se někdy chová jako idiot  kvůli svému velkému egu, ale jemu to bylo jedno. Hodlal si užívat života a neviděl smysl v tom, aby se choval, jak po něm chtějí ostatní nebo aby byl kvůli přehnanému přemýšlení nad svými chybami nejistý ve svém chování. Její otázkou se nenechal vyvést z míry. Když si všiml jejího pohledu, překřížil si ruce na prsou. Poté od ní odstoupil a také jí celou zkoumavě přejel pohledem. ,,Ale jo, celkem ujdeš,” pošťouchnul jí naschvál, ,,jen to chování máš teda příšerný,” neodpustil si poznámku. Pohled měla pořád stejný a když si uvědomil, že už déle nevydrží oční kontakt, prohrábl si rukou vlasy, aby odvedl pozornost a nemusel jí ho na chvíli opětovat. Musel uznat, že Noora je opravdu dobrá v intenzivních pohledech. ,,Au,” řekl ublíženě, i když se stále usmíval a pohladil si ruku, do kterého ho plácla. ,,To je přehnaně agresivní chování a navíc už jsem ti říkal, že moje chyba to nebyla” řekl a ruce si zastrčil do kapes. ,,Ó můj bože, ty z toho teda děláš drama,” podotkl po jejím dalším výbuchu a posměšně se podíval na její prst, který mu hrozil. Je pravda, že na svou výšku Noora opravdu působila děsivě, možná to bylo i tím, že nebyla člověk, to on nevěděl, ale snažil se to nevnímat.