Knihovňa

Když vyšla z tělocvičny a zjišťovala, kde má svůj přidělený pokoj, bylo jí oznámeno, že ještě není přichystaný a má se mezitím nějak zabavit. To Tamaru moc nepotěšilo, ale nehodlala se s nikým hádat, proto jen na všechno přikývla a nechala zaměstnance školy, aby si od ní převzali všechna zavazadla, která měla s sebou. Bylo jí líto, že si nemohla zalézt do pokoje a utřídit si myšlenky, ale taky si byla jistá, že určitě někde objeví jiné klidné místečko. Když kráčela po chodbě, přemýšlela o své rodině a covenu. Nezklame je? Tíha veliké zodpovědnosti vůči svému covenu na ní dopadla jako veliký kámen, který se nedá nijak zvednout. Všichni doma na ní spoléhali. Do teď si vybavovala jejich tváře, když zjistili její nadání k magii. Nechtělo se jí nikam odjíždět, nikdy neplánovala opustit domov kvůli nějaké škole. Chápala však svou povinnost, a i přes to všechno byla vděčná za příležitost, která jí pomůže rozvinout její magii. Věděla, že toto je nejlepší volba, ale to neznamená, že se jí nebude stýskat po domově. Jen jí bylo líto, že jí coven nemohl poskytnout učitele z vlastních řad a prostředky ke studiu. To teď ale není důležité. Ona je přece nová generace. To ona je naděje na proslavení covenu a její potomci budou jistě další silní nástupci. Tak jí to aspoň říkali. A Tamara neměla jediný důvod, proč jim nevěřit, proto byla rozhodnutá věnovat studiu vše, a to nejen pro sebe, ale hlavně pro svůj coven.

Objevila jakousi společenskou místnost a s nadějí, že nalezne klid vešla dovnitř. Místnost nebyla prázdná, ale Tamaru nenapadlo, kam jinam jít, proto se usadila do jednoho z křesel a začala si pročítat listy, které všichni dostali před nastoupením do školy. Nemohla se ale pořádně soustředit, protože ostatní studenti byli na její vkus až moc hlasití, proto se po chvíli zvedla a odešla hledat jiné místo. V jedné z chodeb objevila velké dřevěné dveře a když je otevřela, její oči zazářily nadšením. Před ní se rozkládala veliká knihovna a Tamara nadšeně očima zkoumala celou místnost. Přešla k jedné polici s knihami a postupně si četla názvy knih. Už teď jí bylo jasné, že tohle bude patřit mezi její oblíbená místa ve škole. Pak si ale vzpomněla na papíry, které držela v ruce a rozhodla se, že si je nejdříve pročte a knihovně se může věnovat potom. Rozešla se tedy do zákoutí místnosti, kde by jí nikdo nerušil. Když vešla do zapadlé uličky knihovny, na úplném konci narazila na dívku, která si tam spokojeně četla knihu. Chtěla odejít, ale to už si jí dívka všimla. ,,Promiň, nechtěla jsem tě vyrušit,” omluvila se hned a nervózně si zkousla spodní ret a papíry v ruce sevřela tak, že byli jistě pomačkané.

Napjatě stála v knihovně a pozorovala dívku, na kterou zde nečekaně narazila. Trochu ji vyvedlo z rovnováhy, že někdo jiný měl očividně stejný nápad jako ona, protože si nemyslela, že zde objeví moc studentů, kteří by hned na začátku školy dobrovolně trávili svůj čas v knihovně. Možná právě proto pocítila k dívce jisté sympatie, které ji donutily promluvit. Chvíli ještě na dívku hleděla a zrovna když se chystala k odchodu, dočkala se odpovědi. To jí vytrhlo z jakého si transu, ve kterém se po vyslovení věty nacházela a donutilo jí to překvapeně zamrkat. Chvíli nevěděla, o čem dívka mluví a zadívala se na její knihu. Co asi čte? Hned na to si však všimla dívčina pohledu, který směroval k jejím rukám. Došlo jí, že musí mluvit o papírech od ředitelky, a tak Tamara stočila pohled k papírům, které naříkaly v jejím pevném sevření. ,,No...jen začátek, pak mě něco vyrušilo.” odpověděla a adresovala tím hlučné studenty. Povzdechla si nad tím, co provedla nebohým listům a položila je na stůl, načež se je pokusila aspoň trochu vrátit do původní podoby. ,,Vážně? Mně řekli to samé, když jsem chtěla jít do svého pokoje,” řekla udiveně. Začala pochybovat nad připraveností téhle školy pro nové žáky. Ale je zase pravda, že díky těmto událostem objevila knihovnu, sice by jí dříve nebo později jistě našla i kdyby měla svůj pokoj, ale i tak to bylo dobré místo na odpočinek. Doma sice byli vybaveni knihovnou, ale ani v nejmenším se to nedalo srovnávat s místností, ve které se teď Tamara nacházela. Nemohla se dočkat, kolik zajímavých a potřebných informací je uloženo ve veliké školní sbírce knih. Nejradši by je přečetla všechny naráz, byla škoda, že to není možné uskutečnit, ale i tak si byla jistá, že si musí nějaké půjčit do pokoje. Její pokusy o narovnání papírů přerušila další otázka. Podívala se na dívku ,,Mhhm” zamumlala na kladnou odpověď, přičemž lehce pokývala hlavou. Kam jsem dala svoje vychování pomyslela si najednou. Teď kdyby jí tak viděli rodiče, jak bezradně postává v knihovně, neschopná navázat komunikaci s jednou osobou. Vždyť jí již několikrát vysvětlovali, jak je důležité, aby rozvíjela své sociální schopnosti, protože jesnou se z ní stane důležitý představitel covenu, což znamená, že se bude muset účastnit různých zasedání a rad. Tam nikoho nebude zajímat, že je stydlivá nebo že jí není příjemné být středem pozornosti. Zhluboka se nadechla a pousmála se. ,,Mimochodem, jsem Tamara” řekla co nejvíc přátelsky dovedla a nabídla dívce ruku na pozdrav. Dívka vypadala klidně, a proto jí připadalo že bude dobrý začátek na navazování přátelství ve škole. ,,Vadilo by, kdybych si přisedla? Chtěla bych si pročíst ty papíry někde v klidu,” zeptala se nakonec a zvědavě se podívala název knihy, který dívka odložila na stůl.

Přistihla se, že má celkem dobrý pocit z toho, že není sama, kdo ty instrukce od ředitelky ještě nečetl. Možná by si je mohly pročíst společně? Ona o této škole moc neví, vlastně si nic moc předem nezjišťovala, možná tím chtěla vzdorovat, ale teď si říkala, že možná nebylo od věci si o tomto místě zjistit něco dopředu, aby věděla, co může čekat, vlastně někdy byla svým chováním jen sama proti sobě, ale těžko se jí srovnávalo s tím vším okolo, co si za posledních pár měsíců vytrpěla. A tak někdy svými rozhodnutími vlastně škodila jen sama sobě. Na svůj věk to byla dost rozumná a uvědomělá dívka, ale i ona někdy byla vzdorovitá, zvlášť, když se jednalo o nového alfu smečky, které vládl ještě před nedávnem její otec. Ale tady je v novém prostředí, daleko od něj, daleko od celé smečky. Možná to tu nebude takový horor, možná se tu prostě schová mezi řadami studentů a nikdo ji nebude s ničím obtěžovat. Kromě výuky, samozřejmě. Začínala být celkem zvědavá na své profesory. Nemohla říct, že by na ni zatím vše, co viděla, neudělalo dojem, tedy až na ty problémy s pokojem.
Když se dívka zmínila o tom, že s jejím pokojem také není něco v pořádku, protože též není připravený, začala uvažovat o tom, jestli tu problémy s ubytováním má každý druhý student, nebo jestli třeba nebudou sdílet jeden pokoj. Pokud by si měla vybrat spolubydlící, proč by to nemohla být zrovna tahle dívka, která vypadala, že vlastně taky bude mít nejraději klid stejně jako ona. Bylo by to vlastně ideální řešení, ani jedna by se vzájemně nijak neomezovaly a vlastně by mohly být dost ideálními spolubydlícími. Mluvily by jen, kdyby chtěly a pokud by bylo ticho, ani jedné by to nevadilo. Ta myšlenka se jí začínala docela zamlouvat. „To je docela náhoda, nemyslíš? Napadlo mě… třeba se jedná o jeden a ten samý pokoj, možná jsem právě potkala svou spolubydlící.“ Mírně se jí zvedly koutky směrem do letmého úsměvu. Víc z ní zatím nikdo nedostane, i když už tohle byl docela úspěch. Dříve byla veselá, družná a přátelská, teď se sotva usmála, zasmála a bavila se.
Málem se propadla do země, když se dívka představila, tohle měla udělat už asi na začátku, když se s ní pustila do řeči, ale nakonec to byla ta dívka, kdo prolomil ledy tím, že prozradil svoje jméno, Tamara. Na chvíli si ji změřila pohledem a musela uznat, že její jméno se k ní docela hodilo. I když bylo možná trochu údernější, než byla dívka sama, prostě k ní pasovalo. „Promiň, mohla jsem se představit už předtím. Já jsem Wilhelmina, ale ostatní si rádi moje jméno všelijak zkracují, takže jsem zvyklá na lecjaké oslovení. A mimochodem mě těší.“ Pousmála se znovu, zřejmě má tento den zdvořilostních úsměvů už dost a vyčerpala svůj limit, ale neměla vlastně důvod být nějak nevlídná. „Jistě, přisedni si, můžeme se na ně podívat spolu, jestli chceš. Víš o téhle škole něco? Přiznám se, že jsem nic moc předem nezjišťovala,“ ušklíbla se a vzala svoje papíry do ruky a začala číst první řádky.

Zkoumala dívku před sebou. Stále nevěděla, co si o ní má myslet, ale zapůsobila na ní jistě víc než hlučná parta studentů, které potkala předtím. Zatím všechno klapalo jako hodinky a Tamara získávala víc a víc sebevědomí v pokračování s rozhovorem. Přeci jenom, dívka byla první, s kým se bavila od té doby, co odjela z domova. Ani tam neměla moc velké množství přátel. Vůdce covenu se na ní zaměřil a odmalička měla speciální soukromé hodiny. Nikdy si neztěžovala a studovala, jak nejlépe mohla. Dokonce ani neprotestovala, když se vůdce o její budoucnosti dohodl jen s jejími rodiči a jí bylo pouze oznámeno, že nadále bude ve výuce pokračovat na úplně neznámé škole. Byla zvyklá na to, že nad svým životem nemá kontrolu a vše spadá pod lidi, kteří se z ní snaží vychovat co nejlepší čarodějku. To ale také způsobilo, že byla již jako dítě oddělená od vrstevníků, vždyť s jejími povinnostmi nebyl čas na hry. Zábava není důležitá. Sama tomu tak trochu věřila, protože jí to tloukli do hlavy tak dlouho, že už tam nezůstalo moc místa na vlastní myšlenky. Možná právě kvůli tomuto odtržení od ostatních pro ni bylo těžké navázat s někým kontakt a raději trávila čas sama. Nikdy nic jiného nezažila. Sama věřila tomu, že nejdůležitější je splnit vůli covenu, proto bylo najednou zvláštní, když jí pokaždé nikdo nesledoval. Ocitla se na místě, kde jí nikdo nehlídal, neříkal, co má dělat. Najednou jí nikdo neorganizoval život a nečinil její rozhodnutí.

Po dívčiných slovech by se nejraději plácla do čela. Vždyť to je celkem logické, dokonce i v části papírů, kterou si stihla přečíst, se zmiňovali o tom, že je tu možnost, že vám přidělili spolubydlícího. Když si pročítala papíry, tak se nad tím nepozastavila, protože tak nějak hloupě předpokládala, že bude mít pokoj pro sebe. Teď když se ale stalo tohle, tak o tom začala pochybovat. ,,To je možné, některé pokoje jsou prý po dvou,” odpověděla. Nebyla si jistá, jestli se jí společný pokoj zamlouvá, ale tahle dívka jí nepřišla jako špatná možnost. Mohla jsi skončit na pokoji s někým z nich, pomyslela si a v hlavě se jí vybavili hluční studenti. Najednou byla ráda, že pokud opravdu bude s někým sdílet pokoj, mohla by to být ona. Wilhelmina. Zvláštní jméno. Nikdy neslyšela o nikom, kdo by se jmenoval stejně. Ale musela si přiznat, že k čarodějce se určitě takové originální jméno hodí. Usmála se na ní, aby jí dala najevo, že jí taky těší. Nechtěla být nezdvořilá a Wilhelmina jí zatím nedala žádný důvod, aby se nějak neslušně chovala. Naopak, rozhovor jí přišel vcelku příjemný. Po pobídnutí si sedla na židli a dívky se tak ocitli tváří v tvář. ,,Určitě ano,” položila pře sebe papíry, ,,Moc toho nevím. Jen základní věci, třeba že se řadí mezi nejlepší svého druhu a pár maličkostí ohledně založení,” odpoví a stejně jako Wilhelmina se pustí do čtení.

Seděla na židli, hlavu si podepřela rukou a pečlivě si pročítala dokumenty. Úplně na začátku papíru se vyjímalo její jméno a dále nějaké další základní informace o její osobě, věk, rasa...prostě nic zajímavého, když si to pročítá vlastník této identity. I tak si to ale raději přečetla, nechtěla nic přehlédnou, i když pochybovala, že zrovna tady by se skrývala nějaká důležitá informace. Bylo zvláštní číst si složku, která byla založená přímo pro ni. Nebylo tam napsáno nic osobního, ale i tak Tamara pociťovala malé nabourání do jejího soukromí, možná i proto, že ten list nevyplnila ona, ale někdo z jejího covenu. Snažila se ty myšlenky zahnat, takhle by přemýšlet neměla. Pokračovala tedy ve čtení. Dále tam byla shrnutá pravidla, ale ty už ředitelka říkala, takže taky nic nového. Neuškodí však, když si je znovu pročte, nehodlala mít žádné potíže. Uprostřed čtení na chvíli zaměřila svůj pohled na dívku naproti. Wilhelmina papíru nevěnovala pozornost a místo toho vypadala, že zrovna nad něčím usilovně přemýšlí. Nevadí, Tamara byla ráda, že jí aspoň nijak nevyrušuje a společné ticho jí vyhovovalo. Stále si připadala na nové škole celkem dezorientovaná a klid knihovny jí poskytoval jakousi útěchu. Knihy byly vždycky její jediná možnost odpočinku. Občas, když už měla učení plné zuby, nakukala vůdci covenu, že jde studovat do knihovny a místo toho tam relaxovala a nechávala se unášet vlastními myšlenkami.  

Je pravda, že o škole toho nevěděla tolik, kolik by si bývala přála. Nikdo se neobtěžoval jí přesně informovat, kam jede, natož aby jí snad vyprávěli nějaké zajímavosti o škole, kde stráví pár let svého života. Vždyť to ke studiu nepotřebuje vědět ne? Když na ní Wilhelmina opět promluvila, položila listy na stranu. Při její zmatené omluvě, že se zamyslela, se Tamara krátce zasmála. Možná proto, že jí se to stávalo víc, než by si přála. Nad cenou školy se ani nezamyslela. Při odjezdu se nevyptávala na nic a už vůbec ne, kolik za ni coven musel zaplatit. ,,To netuším, nijak jsem se to nepokoušela zjistit,” pokrčila rameny. Popravdě jí ani finanční stránka moc nezajímala. Poslal jí sem vůdce covenu, takže platba je jeho starost. Dál se tím netrápila. ,,Vlastně obecně nechápu finanční stránku téhle školy. Třeba mají nějaké sponzory,” napadlo jí, ale dál nad tím nepřemýšlela. Při další otázce si v hlavě přemýtla ředitelčin proslov. ,,Vypadala celkem mile, i když chvilkama se mi zdála trochu rozhozená, nemyslíš?” optala se. Nevěděla, jestli to byl jenom její pocit, ale ředitelka se jí zdála celkem rozhozená. Třeba jen nerada mluví před lidmi. V tom by si byly podobné.

Sponzoři, to ji vlastně ani nenapadlo, ale je vlastně dost pravděpodobné, že tato škola bude mít své vlastní mecenáše, třeba se to projeví na nějaké z školní akci, kde ředitelka velice nenápadně zmíní nějaké to jméno nebo společnost. Ale spíš jí to bylo fuk. "Hmm," bylo to jediné, co v tu chvíli dokázala vyloudil za reakci ohledně možných sponzorů, když k tomu ještě mírně pokyvovala hlavou. To už se ale dostaly k ředitelce školy. Taky jí připadala celkem milá, přístupná, i když nervózní, ale to bylo asi dáno tím, že sama byla ve funkci nová, jak předesílala ve svém proslovu. I ona je tak vlastně nováčkem v této škole, i když nevěděla, jakou roli tu nová ředitelka hrála dříve, jestli byla učitelkou, nebo prostě celý tento komplex jen jednoduše zdědila a na bedra jí spadlo všechno to břímě. Každopádně její mírná nervozita ji dělala trochu lidštější a v jejích očích i sympatičtější. I když nepochybovala o tom, že slečna Fitzgeraldová jistě umí být i tvrdá. Tvrdá ale spravedlivá. Ano, přesně tak na ni působila. "Jo, taky se mi zdála celkem nervózní, ale vlastně se jí nedivím. My jsme tady noví jako studenti, zřejmě se tu schováme, když nebudeme chtít být viděni a obtěžováni, ale ona je v řídící funkci a asi to pro ni nebude tak lehké. Začíná vlastně s námi. Možná svým studentům díky tomu víc porozumí." A možná taky ne. Říkala jen svůj názor z prvního dojmu, který na ni ředitelka udělala. Samozřejmě, že zdání mnohdy klame, ale ona si tak nějak přála, aby tenhle její pocit nezklamal. Na druhou stranu, třeba bude mít tolik práce s vedením školy, že nebude mít čas starat se o svoje studenty a nechá vše jen na svých zaměstnancích. I to by bylo možné. "Už jsi zkoumala rozvrh?" Podívala se na papír ve složce, kde byl její podrobný rozvrh hodin. "Docela mě překvapilo, že jsou tu i obecné předměty. Čekala jsem, že se tu budeme vyloženě učit jen věci kolem našich schopností, ale jsou tu i angličtina, matika a další předměty." Vážně ji to trochu zaskočilo, protože si myslela, že tato škola bude zaměřená jen a jen na nadpřirozené schopnosti, ale tato škola zřejmě dbala o to, aby měli její studenti všeobecný přehled a mohli se tak uplatnit v mnohých odvětvích. Jejich schopnosti byly jen takovým bonusem.

Pohled jí stanul na ženě, která narušila jejich povídání. Přišla na jistotu. Jakoby věděla, koho hledá a kam měla zamířit. Tato žena jim sdělila, že jejich pokoj je již připraven. Takže měla pravdu, ona a Tamara opravdu budou spolubydlící. Bylo vlastně příhodné, že se zde takhle potkaly a daly se do řeči. Řekla by, že je za to mnohem radši, než kdyby ji potkala už rovnou na pokoji. Tohle je neutrální prostředí, pokoj je osobní prostor. A ony teď věděly, že tento prostor budou sdílet spolu. A vlastně jí to vůbec nevadilo.

Vstala, vzala si všechny papíry a i onu knihu a možná tak nějak čekala, že Tamara půjde s ní. "Jenom si cestou ještě zajdu za knihovnicí, abych si ji vypůjčila. Jestli na mě počkáš, můžeme jít společně. Jsem na ten pokoj docela zvědavá." Vydala se uličkou zpátky k samotnému vchodu do knihovny, kde byl i pultík, u kterého si mohla knihu zarezervovat pro sebe a rovnou si ji odnést. Už ji měli v systému, což bylo perfektní. Docela by ji zajímalo, jestli je to nějaký opravdový počítačový systém, nebo je založen na magii, ale rozhodla se, že to zjistí jindy. Teď chtěla vidět svůj pokoj.

Celá situace ohledně ředitelky jí přišla zajímavá.  Věděla, že předtím školu vedl jistý čaroděj, a to dávalo celkem smysl. Přes všechny rozdíly jsou čarodějové, ze všech tří ras, které navštěvují tuto školu, člověku nejblíže. Proto je také logické, že bude v zájmu čaroděje, aby se o sobě rasy dozvěděli více a ve škole se naučili sebekontrole, protože přece jenom to hodně snižuje nebezpečí vůči lidem. Nemluvě o tom, že jsou na škole přísná pravidla o použití vlastních schopností a je zakázáno je proti komukoliv použít, dokonce i proti lidem. Nechápala, proč se místa ředitelky ujala upírka, protože jí připadalo, že lidské životy jsou upírům ukradené. Také jí zajímalo, jak si povede, nebo jak jí budou vnímat vlkodlačí studenti, kteří nemají upíry moc v lásce. Ale to koneckonců nebyl její problém. Je to rozhodnutí paní Fitzgeraldové. Když jí ale Wilhelmina, řekla svůj názor na upírku, která teď vede celou školu, musela jí dát něco za pravdu. Nedokázala si představit, že by stála na té tribuně a hovořila k tolika tvářím, které se na ní zaměřovali. A je pravda, že začínající ředitel, bude věnovat škole více pozornosti, protože nebude chtít nic pokazit. Třeba je to změna k lepšímu. I tak si tím ale nebyla moc jistá.

Když se jí Wilhelmina zeptala na rozvrh, začala listovat papíry, které měla položené před sebou na stole. ,,K rozvrhu jsem se ještě nedostala,” řekla v průběhu hledání. Když ho konečně objevila, rychle ho přelétla očima. ,,Máš pravdu. Nenapadlo by mě, že tu budou učit věci z lidských škol. Taky to znamená, že budeme mít hodiny s upíry a vlkodlaky,” celkem jí zajímalo, co se učí v lidských školách, ale zároveň jí mrzelo, že nebude moct celou svou pozornost věnovat rozšiřování své magie. Taky nevěděla, co si myslet o spojených hodinách s ostatními. Nikdy netrávila moc dlouhý čas v přítomnosti jiných nadpřirozených bytostí, a proto jí tohle zjištění lehce znervóznilo. Nevěděla, jestli to vyvolává strach nebo tyto bytosti automaticky odsuzuje, protože nikdy žádnou pořádně nepoznala a jediné, co o nich ví, je že někteří z jejich řad se vyžívají ve vraždění. Už si ale nepřiznala, že to samé platí i pro čaroděje.

Uprostřed myšlenek ji přerušila žena, která jim oznámila, že je jejich pokoj připraven. Takže jsou opravdu spolubydlící. Myslela si, že bude naštvaná, když jí přiřadí spolubydlícího, ale v případě Wilhelminy jí to z nějakého důvodu nijak nevadilo. Za tak krátkou dobu, co jí znala věděla, že jí dívka poskytne dostatek času v tichosti a klidu, takže by to mohlo fungovat.

Když se Wilhelmina chystala k odchodu a optala se, jestli na ní počká, Tamara automaticky pokývala hlavou. Pomalu vstala, vzala si všechny papíry a rozešla se ke vchodu knihovny. Cestou si ještě naposledy toužebně prohlédla knihy a čekala až dorazí její nová spolubydlící. Slíbila si, že se sem co nejdříve vrátí a vydala se spolu s dívkou prozkoumat jejich pokoj.

*Gabriel sa len tak váľal vo svojej pohodlnej posteli, ale vedel, že by sa už konečne mal dať dokopy a zájsť do knihovne. Preto sa pomalými krokmi a so zívnutím vyšunce z postele a zamieri rovno do kúpeľne. Rýchlo si opláchne tvár a vyčistí zuby, na viac sa v tejto chvíli nezmôže. Následne na seba navlečie obyčajné čierne rifle a cez hlavu si pretiahne biele tričko s krátkym rukávom. Cez to si prehodí čiernu rifľovú bundu, jeho obľúbený kúsok. Je tak neskutočne pohodlná a štýlová, že ju dokáže skombinovať so všetkým. Gabriel preferuje pohodlné kúsky, ako sú napríklad tepláky alebo mikina, ale raz za čas sa rád nahodí do niečoho štýlovejšieho. Preto má vo svojom šatníku aj zaujímavé kúsky, ako napríklad károvaný oblek alebo rôzne košele s bláznivými vzormi. Vlasy si len tak nejako prehrabne, aby ich nemal také spľasnuté, inak ich netreba vôbec upravovať. Veď sa predsa chystá len do knihovne a nie na módnu prehliadku. Svižnými krokmi teda zamieri smerom do knihovne, kvôli jednej z hodín si potrebuje vybrať pár kníh. Čítanie mu nie je zrovna po chuti, ale možno tam aspoň nájde niečo zaujímavé, čo by mu pomohlo pochopiť celému tomuto vlkodlačiemu životu. Bol vôbec niekedy Gabe v knižnici? Na takéto niečo si ani nespomína, ale tak, všetko je raz po prvý krát. Čítanie ho naozaj nikdy nelákalo, on radšej zašiel do parku na skateboarde. Nad školskými učebnicami strávil za svoj život naozaj veľmi málo času, vždy sa snažil nejakým spôsobom podvádzať. Avšak na tejto škole to hádam bude iné, aspoň sa to o Gabriel posnaží. Ale pravdu povediac, ani on sám neverí tomu, že mu to vydrží dlhšie ako týždeň. Párkrát zahne do nesprávnej uličky, keďže sa v tejto obrovskej škole ešte nedokáže dobre orientovať, a preto mu cesta do knižnice zaberie viac ako len pár minút. Snaží sa zostať kľudný, je to v poriadku, veď sa predsa nemá kam ponáhľať. Konečne vojde do tých správnych dverí a ihneď po vstupe do knihovne ho očarí svojím jedinečným vzhľadom. Je naozaj obrovská a pôsobí veľmi starožitne. Gabriel do tohto momentu ani len netušil, že ho obyčajná knihovňa dokáže takto očariť. Pomalými krokmi sa teda vydá na cestu za svojimi knihami, zorientovať sa tu je preňho naozaj náročné. Snaží sa sledovať nejaké rozdelenie kníh podľa kategórií, ale je tu toho naozaj mnoho. Pomaly kráča hore schodmi, aby sa dostal k ďalším knihám, keďže v spodných radoch zatiaľ nemal žiadne šťastie. Knihovňa je prekvapivo preplnená študentami, mnoho z nich sa tu pilne pripravuje na hodiny. Gabrielovi sa toto veľmi nepozdáva, rozhodne nemá rád preplnené miesta a nečakal, že práve knihovňa bude jedným z nich. Dych sa mu zrýchli, na čele sa objavia kropaje potu, ktoré si rýchlo chrbátom ruky zotrie. Posledných pár schodov preskočí, aby sa konečne dostal na poschodie a zalezie za najbližší regál s knihami. Chrbátom sa prudko oprie o poličku s knihami, pričom na krátku chvíľku privrie oči a zhlboka sa nadýchne. Gabriela naozaj dokáže prepadnúť úzkosť hocikedy, aj v takejto obyčajnej situácií.*Sakra!*Zamumle si popod nos a opäť nasleduje jeden hlboký nádych, ktorý by ho mal upokojiť. Ruku zovrie pevne v päsť, najradšej by teraz do niečoho udrel. Vlastne sa ani nič také nestalo, ale jeho tak veľmi štve, že sa nedokáže ovládnuť pri úplných maličkostiach, akými sú napríklad preplnené miesta. Gabe bol vždy spoločenský tvor, bol rád stredobodom pozornosti, ale to sa po jeho premene celé zmenilo.*

Dnes měla zrovna volný den bez větších plánů a tak se ráno nehrnula z postele. Jako první tedy sáhla po knížce na nočním stolku a začetla se do těch pár stran, které jí zbyli ke čtení. Do knihy se tolik zabrala, že zapomněla na čas a ani si nevšimla, že knížku už má přečtenou. Tu si tedy nachystala na svůj stůl se seznamem do knihovny. Ustlala si postel a vrhla se na svůj denní rituál v koupelně. Nejdříve se osprchovala a omyla si vlasy. A tak její kůže voněla levandulí, která byla její poznávací znamení. Co si pamatovala, tak Gabriel vždy tuhle její vůni miloval, protože mu připomínala louku plnou květin a k té louce vždy přirovnával i její krásu. Chyběl jí a proto si jen tiše povzdechla. Stejně ale nikdy nepřestávala věřit, že se za ní zase jednou vrátí. Po sprše následovala očista obličeje a úprava vlasů na její typické neposedné vlnky. Na rty si jen namazala lesk na rty a jinak se vůbec nemalovala. Neměla ani důvod. Její tvář byla jemná a bez větších problémů. Řasy měla dlouhé a černé a proto si mohla dovolit tento přirozený vzhled, který jí moc slušel a její krásu ještě vyzdvyhnul. Oblékla se do svého oblíbeného černého trička s potiskem a černé roztrhané džíny. To doplnila černým chokerem a svými oblíbenými nazouváky. Ještě doplní voňavku, protože to by nebyla ona. Poslední pohled do zrcadla a vrací se zpět k posteli. Tu si ustele tak jak to má ráda. Se spoustou polštářů. Vzala si svou hromádku nachystanou do knihovny a ze svého pokoje. Tahle škola se jí velmi líbí, protože tady může být konečně sama sebou. Od té doby, co je ale bez svého kamaráda je o něco uzavřenější a moc se s ostatními nedostává do styku. Většinu času sedí ve svém pokoji a učí se na další den nebo je začtená do nějakého romantického románu. V knihovně se jí, ale líbilo taky. Všichni se věnovali svému učení a ona tady měla své místo, na které nikdo nechodil. Nebo neměla s tím za tu dobu, co tady byla zkušenost. Vrátila knížky do polic a vzala si nové, které ji zaujali jak titulem, tak i popisem. Sedla si na své místečko mezi regály nahoře v knihovně. Začte se do první knihy z její hromádky, když v tom uslyší někoho klít. Viděla ve svém zorném poli, že se nějaký chlapec ocitnul v uličce, kde se moc lidí nevyskytuje. Proto tady měla svoje útočiště. Zvedne pohled od knihy k chlapci, který se evidentně snažil ovládnout vztek. Odložila knihu a stoupla si. V tu chvíli si uvědomila, že tohohle chlapce znala. Znala ho velmi dobře. Byla velmi překvapená, že ho zrovna tady vidí a její obličej tak taky vypadal. Udělala krok k němu a už stála předním.
,,Gabrieli?'' zeptala se opatrně a svou ruku zvedla k jeho obličeji. Jemně mu ji přitiskla na tvář, když si byla smrtelně jistá, že je to on. Na tváři se jí objevil ulevující úsměv. A hned se mu vrhla kolem krku do objetí.

*Na tejto škole strávil ešte len pár dní, ale priateľov si tu zatiaľ žiadnych nenašiel, a popravde sa ani nesnažil s nikým pustiť do konverzácie. Gabriel nemal vôbec chuť sa s niekým pustiť do reči, neznášal ten typický zdvorilostný rozhovor s niekým, koho vôbec nepoznáte. Na chodbách videl mnoho krásnych dievčat, ale naozaj netušil, ako by ich mal správne osloviť. Vôbec nechcel pôsobiť zúfalo, a preto sa radšej na niečo takéto vykašlal. Na svojich zoznamovacích taktikách bude musieť popracovať, nechce predsa všetok čas tráviť úplne o samote. Áno, cíti sa vtedy najlepšie, pretože môže byť plne sám sebou a nemusí sa pretvarovať.  Avšak často sa cíti osamelo a ten pocit sa mu vôbec nepáči. Už má tej všetkej samoty dosť, proste sa tu musí s niekým spriateliť. Gabriel narozdiel od Charlotte preskočil všetky tieto ranné rituáliky, bol rád, že sa vôbec z tej postele dokázal vyhrabať. Najradšej by tam zostal zalezený celý deň, ale to momentálne nepripadalo do úvahy. Bol odhodlaný ísť si pre potrebné knižky, ako správny vzorný študent. Možno zostanú len pohodené popri nočnom stolíku a bude na ne padať prach, ale aj snaha sa predsa cení. Gabriela prekvapujú všetci tí ľudia sediaci pri knihách, naozaj sa tak pilne venujú štúdiu? On sa rozhodne nechcel upísať niečomu takémuto, a preto dúfa, že hneď pri prvej skúške odtiaľto nevyletí. Gabriel sem prišiel preto, aby sa naučil ovládať svoj hnev a dokázal tomuto prekliatiu lepšie pochopiť. A je hádam jasné, že on nemá záujem presedieť celý deň pri knihách. Hoci mal Gabriel oči zavreté, čím sa snažil sústrediť len na svoj dych, nedalo mu nevšimnúť si, že sa v tejto uličke nenachádza úplne sám. Avšak snažil sa to ignorovať, v tejto chvíli by naozaj nikomu neradil, aby sa mu staval do cesty. Z tohto premýšľania ho vytrhne až známy hlas, ktorý ho prinúti otvoriť oči. Párkrát prudko zaklipká, ako keby sa snaží zobudiť zo sna, ale známa postava nikam nezmizla, stále stojí pred ním.*Charlotte?*Jemne zašepká meno jeho priateľky, s ktorou sa už tak dlho nevidel. Na jeho tvári pristane jej jemná ruka, ako keby sa ona sama musela presvedčiť o tom, že sa jej to nezdá. Tak to sú na tom rovnako, Gabriel momentálne zostal bez slov. Skôr ako si to stihne celé v hlave usporiadať a odpovedať, Charlotte sa mu hodí do náručia. Gabriel preto ruky pevne ovinie okolo jej pása a hlavu zaborí do jej nádherných voňavých vlasov. Hádam, že niektoré veci sa proste nemenia. Pritiahne si ju bližšie k sebe, aby mu nikam neušla a on si  mohol naplno vychutnať tento moment. V tejto chvíli to vyzerá tak, že sa naňho nehnevá aj napriek tomu, že ju opustil len tak bez slova. Kto vie, možno hneď po tomto objatí bude nasledovať facka, a práve preto si ho chce naplno vychutnať, pokiaľ má tú možnosť.*Ja-a.. Neviem čo mám povedať..*Po krátkej chvíľke sa od nej odtiahne a pohľadom pristane na jej krásnych očiach. Charlotte netuší, že Gabriel sa nedávno premenil na vlkodlaka, ale teraz už bude musieť vyjsť s pravdou von.*Prepáč mi to.*Na tvári sa mu zjaví skleslý výraz, na jeho očiach je vidieť, že tieto slová myslí naprosto úprimne. Samozrejme, že sa ospravedlňuje za svoje zmiznutie, ktoré sa jej už o krátku chvíľu chystá vysvetliť. Charlotte vždy bola tak sladká a nevinná a Gabriel dúfa, že sa v tomto za ten čas vôbec nezmenila.*Dúfam, že pochopíš prečo som spravil to, čo som spravil..*Sám nad sebou musí po týchto slovách zavrtieť hlavou. Musí vybrať trochu lepšie slová, aby vôbec pochopila, čo sa snaží povedať.*Myslím to, prečo som jedného dňa len tak zmizol.*Pohľad presmeruje radšej k svojim nohám, naozaj sa obáva reakcie Charlotte. Nechce ju stratiť, je to predsa jeho najlepšia priateľka, ale sám vie, že spravil mnoho chýb.*

Charlotte na školu nastoupila hned potom, co ji její nejlepší kamarád bez rozloučení opustil. Jasně, že se na něj ze začátku zlobila, ale zlobila se i sama na sebe, že něco takového dovolila. Vždycky přemýšlela nad tím, že určitě tomu mohla zabránit jenom kdyby se o něj trochu více zajímala. Tyhle myšlenky jí, ale velmi rychle opustili, protože věděla, že by pro něj udělala všechno a to samé i on pro ni. Pokud tedy odešel bez rozloučení, tak k tomu měl dostatečně velký důvod a to mu Charlotte přece nemohla zazlívat. Milovala ho celým srdcem jak jen nejlepší kamarádka může a i přesto, že po jeho odchodu ztratila veškerý zájem o to se s někým seznamovat ji připoutalo ke knihám a dlouhým hodinám, kdy byla zavřená sama v pokoji. Neměla na nové škole přátele a většina lidí ani nevěděla, že existuje. Možná proto se ještě nepotkali. Jelikož se většinu času někde schovávala o samotě. Hrozně ráda se ztrácela v myšlenkách a přemýšlela jaké by to asi bylo, kdyby na téhle škole byly spolu. V tu chvíli ji ale vždy došlo, že její kamarád měl důvod odejít a věřila, že až nastane ten správný čas, tak se zase vrátí za ní. A pokud by tomu přece jenom tak nebylo, tak věřila, že bude mít ten nejlepší život na světě. I kdyby ona si po něm měla vyplakat oči. Ale když se setkali v téhle knihovně a oba byli doopravdy reální, byl to zázrak. Z jejích očí se vykutálely slzy štěstí, že zase po dlouhé době cítí společnost své spřízněné duše. Jako by dnes věděla, že má použít tu levandulovou vůni. Jako by věděla, že se dnes znovu setkají.
,,Ach, Gabrieli, tolik si mi chyběl.'' zašeptala Charlotte jemně a byla ráda, že jsou zase spolu. Oči měla uplakané štěstím. Opravdu jí tolik chyběl. Už neměla v sobě ani trochu zlosti nebo smutku. Byla štěstím bez sebe, že může zase svého kamaráda držet v náručí. Když se ale odtáhne, tak se zahledí do jeho tváře a malinko se usměje.
,,Nemusíš mi vůbec nic říkat. Jen mi prosím slib jednu věc.'' na chvíli se odmlčí a zadívá se do jeho očí pořádně. Prohrábne si své nezbedné rezavé vlnky a usměje se.
,,Hlavně už mě, prosím, neopouštěj bez rozloučení. A nejlépe mě vůbec neopouštěj. Ale nic mi vysvětlovat nemusíš. Gabrieli, vím, že jsi měl nějaký důvod to udělat a ať už to bylo cokoliv, tak jsem ti vždycky věřila, že jsou tvá rozhodnutí správná. Jsi si jistý, že jsi doopravdy připravený říct mi ten důvod? Protože jestli ne, tak si počkám až budeš.'' znova ho pohladila po tváři. Opravdu si nepřála, aby jí všechno řekl tak zhurta. Její srdce jí říkalo, že možná ještě není pro něj ten správný čas pro to vysvětlit všechny okolnosti a možná i na Charlotte je příliš brzy, aby věděla celou pravdu. Možná se prostě jenom bála, že by jí ta pravda mohla ublížit mnohem víc, než ten fakt, že odešel bez rozloučení. Když sklopí svůj pohled k nohám, tak ho vezme za bradu a chce, aby se jí podíval do očí.
,,Vážně se nemusíš omlouvat. Víš. Každý děláme chyby a učíme se z nich. Myslím si, že není důvod se teď cítit kvůli tomu špatně. Už jsme zase spolu a vždy všechno spolu zvládneme. Ani nevíš jak jsem ráda, že tě vidím. Chci, abychom si tuhle chvíli setkání pamatovali jako šťastný moment. A i když pláču, tak jsem nejšťastnější holka na světě.'' kdyby je někdo viděl asi by si myslel, že jsou zamilovaný pár, ale jejich přátelství bylo prostě jen opravdu silné. Proto se jemně vytáhla na špičky a dala mu polibek na čelo, tak jak to dělávala, když bývali menší. Chtěla ho utěšit a tak se znova schoulila do jeho náručí, protože byla vážně šťastná, že ho má zase u sebe. A taky možná proto, že ho už nechtěla nikam pustit. Teď před sebou viděla všechnu tu zábavu, kterou na téhle škole zažijí.

*Gabriel vedel, že jeho náhly odchod bez rozlúčenia Charlotte veľmi ublíži, veď ona bola vždy tak krehká dušička. Pri predstave ako sa Charlotte musela cítiť ho prudko zabolí pri srdci. Avšak viac sa obával toho, ako by jej mohol ublížiť keby v tomto meste zostal. Vždy mal veľký problém zvládať svoje výbuchy hnevu, a teda premena na vlkolaka mu to rozhodne neuľahčila. Gabriel by bol tým najšťastnejším mužom na svete, keby ho jeho priateľka vzala na milosť a mohli všetko vrátiť späť do starých koľají. Je si vedomý toho, že to už nikdy nebude rovnaké ako predtým, bezstarostné, ale Gabriel by sa o to aspoň rád pokúsil a tak pevne dúfa, že s Charlotte ešte nie je všetko stratené.*Aj ty si mi veľmi chýbala.*Gabriel by bol najradšej, keby táto krásna chvíľa v objatí nikdy neskončila. Je toho mnoho, čo by chcel s Charlotte prebrať, ale dúfa, že nato budú mať ešte veľa času. Ak ho teda o chvíľu nepošle kade ľahšie kvôli tomu, ako sa zachoval. Charlotte ho vždy vypočula a vedela pochopiť, ale za ten dlhý čas sa toho mohlo naozaj mnoho zmeniť. Na prvý pohľad je Charlotte stále rovnaká, krásna a čarovná.*Dobre, sľubujem.*Jemne sa pousmeje, keď si vypočuje tieto slová Charlotte, ktoré ho úprimne zahrejú na duši. Zdá sa, že naňho vôbec nie je nahnevaná, a teda jeho najväčšie obavy sa pravdepodobne nenaplnia. Naozaj netuší, čím si zaslúžil v živote takého dokonalého človeka, ako je práve Charlotte. On nikdy nebol dokonalý, to ani zďaleka, ale ona sa ho vždy snažila podporovať, jednoducho z neho spravila lepšieho človeka. Slovami ani nedokáže popísať to, čo preňho táto úžasná osoba znamená. Gabriel nie je tak úplne vo svojej koži, keďže je naozaj nervózny, a práve preto nie je až taký výrečný. Pri Charlotte dokázal vždy prekecať aj celé hodiny, spolu sa bláznili a zabávali, ale teraz tomu už tak nie je. Hoci ona tvrdí, že jej v tejto chvíli nemusí nič vysvetľovať, Gabriel to proste nemôže nechať tak. Kto vie, či si Charlotte vôbec v tejto situácií uvedomuje, na akom mieste sa práve nachádzajú. O jeho premene zatiaľ nič nevie, ale je hádam jasné, že sa na tejto škole nenachádza len tak náhodou.*Už nikdy ťa neopustím.*Venuje jej jeden maličký úsmev, pričom sa opäť zadíva na krátku chvíľku do zeme. Snaží sa usporiadať si všetky myšlienky, aby sa do toho celého nezamotal.*Čím som si ťa zaslúžil? Si naozaj úžasná.*Zadíva sa Charlotte do očí a opäť vyčaruje jeden drobný úsmev. Gabriel si už ani nespomína, kedy naposledy niekomu venoval toľkoto úsmevov. V poslednom čase nato zrovna nemal dôvod, jeho život rozhodne nebol úsmevný. Trošku sa zohne, keď mu dá pusu na čelo, ako za starých čias, aby naňho lepšie dočiahla. Áno, teraz rozhodne vyzerajú ako zamilovaný párik, ale medzi nimi je ešte silnejšie puto. Chvíľku ešte zotrvá v ďalšom príjemnom objatí a následne sa od Charlotte mierne odtiahne. S ustráchaným výrazom sa jej zadíva do tej krásnej tváričky a ticho si povzdychne.*Ja som už viac nemohol zostať v tomto meste. Nemohol som ohroziť ľudí z domova, tvoju rodinu, ale najmä teba. To by som si nikdy neodpustil..*Nasleduje krátka odmlka, Gabriel hľadá tie správne slová, ktorými by pokračoval v rozprávaní. V takýchto nepripravených monológoch je naozaj mizerný. Jemne sa pošúcha na zátylku a zadíva sa Charlotte do očí. Toto bude asi ten najlepší spôsob, ako vyjadriť to, čo sa mu tak ťažko hovorí bez toho, aby použil slová. Na krátku chvíľku zavrie oči a keď ich opäť otvorí, svietia jasnou červenou farbou. Z toho už musí pochopiť, že s ním niečo nie je v poriadku, a teda, že je premenený na vlkolaka. Oči sfarbené do červena si chvíľku ponechá, aby si ich poriadne Charlotte mohla prezrieť a následne ich vráti späť na svoju pôvodnú farbu.*Posledný rok bol pre mňa neskutočne náročný. Myslel som si, že útek bude tým najlepším riešením. Čoskoro som ale zistil, že to sám naozaj nezvládnem.*Opäť sa zadíva do zeme, proste sa aj napriek všetkým milým slovám od Charlotte cíti previnilo.*

Charlotte doufá, že Gabriel dobře ví jak celou situaci vzala. I když to nemohl vidět a být celou dobu u ní, tak mu každý den psala dopisy. Jeden takový měla zrovna schovaný v knížce, kterou právě četla. Jemně se ke knížce sklonila a dopis mu vtiskla do rukou. Měla na pokoji celou krabičku. Každý den mu psala dopis, kde popisovala jaký měla den. Přesně tak jako to dělali v domku na stromě každý večer. Ano, moc jí chyběl, ale Charlotte se vždycky snažila být silná a všechno zvládat s chladnou hlavou. Pravda byla, že jí to šlo, ale byla velmi křehké stvoření. Odchod jejího kamaráda jí zasáhnul, ale milovala ho a věděla, že to tak potřeboval. Bez důvodu by to nikdy neudělal a Charlotte si to plně uvědomovala.
,,Gabrieli, jsem tak ráda, že jsme zase spolu. Máme si toho ještě tolik co říct. Každý den jsem ti psala dopis. Všechny jsem schovala až se vrátíš, aby jsi si je mohl přečíst.’’ usměje se a podívá se na dopis, který mu vložila do rukou. Obálka byla obyčejná. Zdobilo ji jen něžné písmo jeho jména na prázdné straně. Ve vosku, který držel dopis zavřený byla levandule jako něco, co jí vždy předcházela. Milovala vždy spojení levandule a ostružin. Bez toho by to prostě nebyla ona. Všechny ostatní dopisy měla svázané stuhou, aby je měla seřazené podle dní. Doufala, že v tom Gabriel neuvidí něco zvláštního. Byly to skoro jako zápisy do deníku.
,,Víš jak to je. Zasloužíš si jen to, co jsi schopen dát. Vždycky jsi mi byl oporou a ochráncem a to teď budu i já pro tebe.’’ usměje se na něj a zadívá se do jeho hnědých očí. Když spatří jeho rudé oči hned ho bez váhání obejme. Nikdy by ho nenechala odejít samotného, kdyby věděla pravdu. O vlkodlacích se jako čarodějka učila již dávno a proto mu mohla pomoct se s tím vyrovnat. Na druhou stranu pochopila, že nechtěl riskovat její ublížení na tož tak smrt. Ale když teď už věděla pravdu rozhodla se mu pomoci jak jen to mohla dokázat.
,,Tohle jsi mi neměl tajit. Přece víš, že bych ti s tím mohla pomoct líp než bojovat s tím sám.’’ zašeptala mu jemně do hrudi. Netušila jak jinak v téhle situaci reagovat než být po jeho boku, aby věděl, že ho nikdy neopustí. Ani by si to nikdy neodpustila, kdyby ho s tímhle prokletím nechala sama.
,,Kdyby jsi mi to řekl dřív… Mohla jsem ti pomoct. Darovat ti svůj život, aby jsi se nemusel tolik trápit sám.’’ zašeptala znova a doufala, že si nemyslí, že mu to vyčítá. Nedovolila by si to. Takové věci se vyčítat prostě nemají a ona by se svým srdcem něco takového ani nezvládla. Měla ho tolik ráda, že občas zapomněla na sebe.

*Gabriel veľmi dobre vie, že Charlotte je ochotná mu pomôcť túto jeho novú osobnosť zvládnuť, ale v tej dobe ju proste do toho nechcel zatiahnuť. Veď ona bola vždy tak sladká a šťastná, nedokázal to proste pokaziť. Avšak naozaj si myslel, že lepšie to celé zvládne sám, no teraz už vie, že to nebol zrovna najlepší nápad. Už je neskoro, netreba sa nad tým pozastavovať, aj keď je to pre Gabriela nesmierne náročné. Stále sa mu v mysli premieta všetko čo spravil a všetko čo mohol spraviť úplne inak, oveľa lepšie. Najväčší strach mal nepochybne z toho, ako Charlotte na jeho náhle zjavenie sa zareaguje. Srdce mu bilo ako o život, jeho telo zalial pot od nervozity. Preberie si od Charlotte list s menším úsmevom, je z nej naozaj ohromený.*Ty si tak úžasná.*Áno, Gabe má stále potrebu tieto slová opakovať. Charlotte by rozhodne mala vedieť, že je proste výnimočná.*Radšej si ho prečítam keď budem sám. Nemusíš ma vidieť plakať.*Poškriabe sa na zátylku, pričom sa mierne nervózne uchechtne. Nerád ukazuje svoju slabosť, za ktorú považuje aj slzy. Vie, že je to proste ľudské a muži majú právo plakať, ale on to jednoducho nemá rád. A preto radšej v tejto chvíli list od Charlotte neotvára. Je si istý, že sa v ňom objavia dojemné slová, ktoré by momentálne nezvládol.*Neverím tomu, že si nestratila nádej. Ale ďakujem ti zato.*Gabriel ju opustil približne pred rokom, to je naozaj veľmi dlhá doba nato, aby ste každý deň mali nádej, že sa opäť vráti. Gabriel je nesmierne vďačný za takéto skvelé priateľstvo, ktoré medzi sebou so Charlotte majú. Teraz je odhodlaný vrátiť všetko späť do starých koľají a našťastie to vyzerá tak, že Charlotte je na tom rovnako.*Ja viem, bola chyba myslieť si, že to zvládnem sám. Pokúšal som sa o to, bojoval som s tým, ako sa len dalo. Avšak vidíš, kde sa teraz nachádzame. Očividne som to sám nezvládol.*Gabe si povzdychne nad sebou samým, nesnaží sa ľutovať, proste objasňuje Charlotte, ako to celé vlastne bolo. V tejto chvíli sú opäť v pevnom objatí, pričom si ju Gabriel pritiahne bližšie k sebe. V jej náručí sa cíti bezpečne, takýto pocit nezažil už naozaj veľmi dlho. Celý zážitok na tejto škole sa uberá dobrým smerom, keď ho môže zažiť so svojou najlepšou priateľkou.*Bohužiaľ, čas sa vrátiť späť naozaj nedá. Môžem sa proste posunúť vpred, dúfam, že s tvojou pomocou. Som si istý, že spolu to zvládneme.*Jemne zoberie Charlotte za ruku, pričom na tvári vyčaruje drobný úsmev. Gabriel má naozaj po veľmi dlhom čase nádej, že všetko bude dobré. Na svoje prekliatie aspoň na chvíľku zabudol, keďže jeho myseľ je teraz plne zaneprázdnená priateľkou Charlotte.*Ale dosť bolo rozprávania o mne. Prezraď mi, čo si počas celého roku zažila. Chcem vedieť úplne všetko, nemusíš sa s detailami krotiť.*Uškrnie sa, pričom sa porozhliadne po miestnosti a neďaleko nich zazrie miestečko, kam sa môžu posadiť. Je to proste maličký stolík s dvomi stoličkami. Spolu s Charlotte sa teda odoberie týmto smerom, kam sa posadia, aby sa mohli porozprávať vo väčšom pohodlí.*

Jak znala Gabriela, tak vždy věděla, že všechno, co udělá je pro její dobro. A taky si většinou své nápady dvakrát nerozmyslí. Charlotte měla ale svého kamaráda velmi ráda a proto mu vždy jeho nápady hned odpustila. Stejně tak to měla s tím útěkem. Věděla, že to mělo nějaký smysl pro něho a proto nebylo nutné, aby na něj teď křičela. Hněv by nic nespravil a ona se nebude zbytečně ochuzovat o šťastné chvíle se svým nejlepším kamarádem. Vždycky to vnímala trošku jinak než ostatní. V jejím životě na vztek a zlobu nebylo dostatek místa. Ani taková nebyla. Byla vždy jemným a křehkým stvořením. Ostatním věnovala vždy tolik laskavosti a nikdy nic za to nečekala nazpět. Tímhle si také získala Tylera, který jí chránil před lidmi, co její dobré vychování chtěli zneužít. Vždycky se o ni bál jako o vlastní mladší sestřičku. To na něm bylo to nejlepší čeho si velmi cenila. Vždy ráda vzpomíná na ten okamžik, kdy se spolu začali pořádně bavit. Charlotte se zrovna schovávala pod tribunami s pláčem, když se Gabriel chtěl ulít z hodiny. Tak dlouho tam spolu seděli až se nakonec dali do řeči. Ona zjistila, že to co se o něm říká není tak velmi pravda. On zase uznal, že je to velmi milá dívka a nemělo by jí být tolik ubližováno. Od té chvíle byli nerozluční a trávili spolu, co nejvíce času. Jeden druhého poznával úplně z jiného úhlu a to na tom bylo to nejkrásnější. Jejich přátelství bylo vždy velmi pevné a tak přesně věděla, že přežije cokoliv, co jim život naloží. A že se ani s jedním zrovna nepáral.
,,Ty doopravdy víš, jak mě přivést do rozpaků. Nemůžeš mě přece pořád jenom takhle chválit. Pak bych si na to ještě mohla zvyknout a můj nosík by šel nahoru. '' zasměje se a jemně si špičku nosu na horu. Poté zase zavrtí hlavou a zase se jemně usměje. Zadívá se mu do očí a poté mírně skloní pohled ke svým rukám. Někdy by si přála, aby nebyla takhle citlivá ohledně všeho. Ale všechny ty dopisy, co mu psala jsou velmi citlivým místem pro ni a tak se bojí na chvilku se mu podívat do očí. Jen malinko doufá, že se na ni nebude zlobit, že takové věci vypisovala do dopisů místo toho, aby si raději o tom s někým popovídala. Ale komu by to vlastně řekla? Vždyť má jen jeho.
,,Než začneš se čtením, tak ti dám ještě zbytek z mého pokoje, aby ti všechno dalo smysl.’’ usměje se na své ruce a poté ji po tváři sjede jedna slza. Vzpomněla si na ty smutné pocity, které tam vypisovala a jako by je najednou cítila znovu. I když teď už s ním zase tady měla možnost stát. Její vzpomínky z uplynulého roku nebyly nijak šťastná. Byl tam vypsaný celý důvod, proč vlastně přestoupila na tuhle školu. Nejen, protože se chtěla naučit více o svých schopnostech, ale také šikana na bývalé škole, když Gabriel odešel. Najednou byla velmi zranitelná a ostatní toho rychle dokázali využít k posměchu. Byla příliš slabá, aby se sama dokázala bránit. Proto volila variantu úniku. Někdy je tahle verze lepší a ona aspoň nemusí na nové škole skrývat kdo doopravdy je.
,,Přece mě znáš. Pokud jde o tebe, tak naději nikdy neztratím. Vždycky ti ve všem budu věřit, protože by jsi mi nikdy nechtěl vědomě ublížit. Teda aspoň v to doufám, že nechtěl.’’ zasměje se nervózně a zase se na něj podívá. Tváře má lehce zarudlé a oči lesklé od slz. Byla vážně moc ráda, že se znovu setkali. Cítila jako by nikdy neodešel. Byla šťastná, že už je za nimi všechno špatné a můžou teď být už konečně spolu.
,,Upřímně… Kdo by tohle mohl zvládnout sám? Vždyť toho na tebe muselo být hrozně moc. Ah, Gabrieli. Jsem tak ráda, že už jsme spolu a můžeme v životě zase bojovat spolu. Ale jsi teď trošku jiný. Jako by ta magie ve mě měla strach z toho vlka v tobě. Musíme se toho ještě hodně co učit. Společně.’’ její slova byla plna pozitivní energie. Přece jen byla vždycky takové jeho energické sluníčko. Ať už se stalo cokoliv, tak mu vždy vykouzlila úsměv na tváři. Když si ji přitáhnul blíž k tělu, tak se zabořila do jeho hrudi a nechala slzy zase volně téct. Tentokrát to ale byly slzy radosti. Byla velmi šťastná, že jsou zase spolu. Jeho pevné ruce jí drželi a ona si už nepřipadala tak zranitelná. Najednou cítila, jak se jí vrací vnitřní síla a pozitivní energie zpátky do těla.
,,To víš, že to zvládneme. Společně jsme silní jako nikdo jiný.’’ zasměje se a podívá se jak drží jeho ruku. Věděla, že to bude zase všechno dobré a budou společně šťastnější než kdy jindy.
,,Ale Gabrieli. Toho není moc co vyprávět. Spíš jsem jenom byla doma a nikam moc nevycházela. Ve škole jsem sotva stíhala. Nějak se ten rok ztratil v dlani ani nevím jak.’’ pousmála se a vydala se s ním ke stolu. Neměla mu moc co povídat. Její život jako by se na ten rok úplně rozplynul. Ve škole se rapidně zhoršila po jeho odchodu. Ale nic z toho mu říkat nechtěla. Stačilo, že si to poté přečte v dopisech.
,,Radši se zeptej na něco. Co by jsi chtěl přesně vědět?’’