Tamara Sparks a Wilhelmina Zeeman

Vydala se spolu s Tamarou po chodbách školy. Jejich kroky mířily pryč z budovy univerzity, ale ne pryč z kampusu. Ten byl celkem rozlehlý a ony musely chvíli hledat cestu na kolej. Venku byl příjemný vzduch. Počasí bylo celkem pěkné, i když se to rozhodně nedalo srovnat se slunečnými státy. Ona ale byla naprosto spokojená, protože podnebí tu bylo dost podobné tomu v Montaně. Očekávala tak, že i když budou všichni chodit v teplejším oblečení, ona přeci jenom bude trochu víc nalehko, protože na to byla zvyklá. Možná, že jakmile se ubytují, zajde ještě na chvíli ven, ale zatím si tím nebyla zcela jistá. Obě dvě šly vedle sebe mlčky. Nebylo třeba dalších slov, alespoň zatím ne. Byla si celkem jistá, že někdo jiný by do ní drnčel i po cestě do pokoje, že by ji neustále nutil dál konverzovat, ale Tamara ne, nebyla taková. Vlastně byly obě dvě v tomhle dost podobné. Ani jedna se nenamáhala se slovy navíc. Čím dál tím víc se tak utvrzovala v tom, že Tamara pro ni bude dobrou spolubydlící.

Vešly do kolejní budovy. Zamířila rovnou za recepční, která seděla za pracovním stolem. Kampus se vlastně dost podobal klasickým univerzitním komplexům, tedy až na ten zevnějšek. Byla si celkem jistá, že každá univerzita, byť koncepčně velmi podobná, je svým způsobem vlastně originální. A nejinak tomu bude jistě i s touto školou. Zatím nevěnovala moc pozornost tomu, jak to vypadá kolem, ale byla si jistá, že některý den si dá prostě za cíl prozkoumat co nejvíce míst tady a poznat tak trochu víc krásy tohoto komplexu. Dnes však cítila, že i když si prozatím vyslechla jen proslov ředitelky a navštívila knihovnu, cítí se i tak celkem unavená. Stres je unavující a ona se necítila zrovna extra uvolněně. Ale to asi nikdo z nových Studentů. Všichni mají svá očekávání a čekají, zda se naplní či nikoliv. Ani ona nebyla výjimkou. I když nebyla fanynka rozhodnutí, že musí začít navštěvovat tuto školu, přeci jen i ona měla jisté představy o tom, jak to tu bude asi vypadat a jak se tu bude cítit. Chvíli stála zamyšleně před stolem, až to byla nakonec recepční, která ji musela vyzvat k tomu, aby jí vůbec sdělila, co potřebuje. Respektive rovnou to odhadla. Zřejmě dnes neviděla nervózního prváka poprvé, takže se zeptala na její jméno, aby jí mohla sdělit, kde mají s Tamarou svůj pokoj. Celkem kvitovala skutečnost, že jejich pokoj není v přízemí. Patro přeci jen mohlo být v jistých ohledech bezpečnější místo, nebo ne? Poděkovala recepční a vydala se s Tamarou plná očekávání nahoru do patra.

Vyhledaly společně svůj pokoj. Wilhelmina věnovala Tamaře jeden významný pohled, než vsunula klíč do zámku, odemkla a nakonec vzala za kliku. Dveře zůstaly dokořán a její ústa asi trochu taky, dneska již podruhé. Vešla dovnitř pokoje a poprvé za dlouhou dobu se široce usmála. Ten pokoj byl jako stvořený pro ni. Byl útulný, vůbec nebyl křiklavý, spíš převládaly hnědé přírodní tóny barev. A pokud byl v pokoji nějaký výraznější prvek, jako třeba žlutý závěs, skvěle to ladilo se zbytkem nteriéru. A pak tu byla ta lampa pod stolečky. Ta byla naprosto senzační. Jako by vyjadřovala teplo toho pokoje, jeho útulnost, jeho přívětivou atmosféru. Nevěděla, kdo tyhle pokoje vybíral, jestli se jedná jen o náhodu, nebo si někdo dal s výběrem práci, ale pokud by měla říct, snad by si i myslela, že tento pokoj ji vybral někdo, kdo ji zná. Byla naprosto spokojená a vlastně jí teď bylo naprosto jedno, že bude mít spolubydlící. "Co tomu říkáš?" Otočila se na Tamaru a na tváři měla stále užaslý výraz. " Já musím říct, že tohle jsem rozhodně nečekala, je to perfektní, ta uklidňující energie, co z toho vyzařuje. A ta solná lampa, ta je... Asi mi došly slova." Posadí se na jednu z postelí, tu, která je víc u okna, ale pak si uvědomí, že se vlastně nedomluvila se svou spolubydlící, kde by ona nejraději spala, takže se zase postavila. "Jakou postel bys chtěla raději?" Nechávala rozhodnutí na ní, ona se klidně přizpůsobí.

Když vyšly z knihovny a procházeli chodbami, stále si všechno prohlížela. Budova školy byla opravdu veliká a Tamaru zajímalo, jak dlouho bude trvat, než se tu naučí pořádně orientovat bez přemýšlení. Mlčky následovala Wilhelminu ven a okamžitě se zatřásla. Okamžitě jí ofouknul studený vítr, a tak si začala rychlím třením zahřívat paže. Doufala, že již brzy vstoupí zpět do tepla budovy. Všimla si, že Wilhelmina se zimou vůbec netřese, očividně byla na chladnější počasí zvyklá. Doufám, že se nebudeme hádat o teplotě v našem pokoji. Tamara si na teplo celkem potrpěla a zimu nesnášela moc dobře. Nadávala si, že si na sebe nevzala nic teplejšího, než zemitě oranžové tričko s krátkými rukávy. Tiše záviděla Wilhelmině její odolnost proti zimě.

Když vešly zpět do budovy, úlevně si vydechla. Cítila, jak jí teplo proudí všude po těle a konečně na ni neútočil ten studený vítr. Chvíli jí trvalo, než se opět plně ohřála, nechápala, proč nemůže mít škola nějaké vyteplené průchody. Viděla, že se Wilhelmina vydala k recepci, a tak na ní počkala na chodbě. Nějak neměla náladu nic vyřizovat a byla si jistá, že by tam stejně jen stála a překážela. Místo toho se zvědavě rozhlížela kolem sebe. Nevěděla, co od školy očekávat, ale tohle na ni působilo až moc...normálně. Tak nějak očekávala, že škola pro nadpřirozené bytosti bude vypadat jinak. Samozřejmě celá budova byla velmi stará a působila trochu muzejním dojmem, ale jinak byla stejná, jako jiné školy. Kdyby sem někdy vešel člověk, považoval by ji pouze za nějakou starou školu a ani by ho nenapadlo, jak daleko by byl od pravdy. Ale to je asi jenom dobře, protože utajení je pro náš svět důležité. Vlastně ani nevěděla, proč čekala, že bude budova vypadat jinak než lidské školy. Určitě je tu i vybavení na výuku nadpřirozených bytostí, ale to bude buď schované v části školy, kam se nikdo jiný než profesoři a studenti nedostanou nebo bylo pro lidské oko přehlédnutelné.

Když se Wilhelmina vrátila z recepce, následovala jí do jejich společného pokoje. Nebyl v přízemí, za což byla Tamara celkem ráda, protože jí přišlo, že tam bude mít více soukromí a klidu. Když se a ní dívka, při odemykání podívala, usmála se na ní. Byla už nedočkavá a chtěla zjistit, kde bude bydlet po celý svůj studentský život. Vešla dovnitř hned za Wilhelminou a s úžasem si celý pokoj prohlédla. Byl skvělý. Nebyl nijak křiklavý a měl uklidňující nádech, přesně to, co teď Tamara potřebovala. Podívala se na svou spolubydlící a musela uznat, že k nim oběma ten pokoj dokonale sedne. Zajímalo jí, jestli všechny pokoje vypadají takhle nebo měli prostě štěstí. Když se rozhlížela po pokoji, ihned jí zaujala solná lampa pod stolem. ,,Plně s tebou souhlasím,” odpověděla a stoupla si doprostřed pokoje, aby se mohla rozhlédnout. Pokoj si zamilovala a věděla, že jí nebude vadit tu trávit čas. Popravdě jí nevadila ani dívka, která s ní měla pokoj sdílet. Normálně si Tamara na společnot nepotrpí, ale když viděla Wilhelminu v pokoji, na chvilku ji napadlo, že by třeba jednou mohli být kamarádky. Při té představě se pousmála. Když dívka zmínila solnou lampu, přišla k ní Tamara blíž a sklonila se, aby se jí mohla dotknout. Byla celkem studená na dotek, ale přesto pokoji dodávala nádech tepla. Wilhelmina si mezitím sedla na postel u okna ,,klidně si vezmu tu druhou,” odpověděla jí a sedla si na postel u stěny. Na posteli jí moc nezáleželo. ,,Třeba to tu nakonec nebude tak špatný,” poznamenala a podívala se na dívku, která seděla naproti.

Když si všimla, kam se upírají dívčiny oči, musela se pousmát. Ta lampička byla opravdu úžasná. Připomněla jí studijní hodiny, které měla doma. Jeden čas s vůdcem covenu studovala kameny a minerály. Učila se o jejich schopnostech a unikátních vlastnostech. Věděla, že mnohým by se to jistě zdálo velice nudné, ale Tamaru bavilo všechny tyto věci zjišťovat a studovat. Je úžasné, jaké rozmanitosti se dají najít v tak jednoduché magii. Dokonce se dozvěděla, že někteří lidé na jejich účinky také věří a kupují si různé kamínky domů. Celá tato věc byla trochu složitější, než si lidé mysleli, ale i tak jí připadala představa člověka, který si něco takového kupuje, protože věří na magické účinky, podivuhodná. Připadalo jí sice trochu vtipné, že věřili, že se účinky dostaví samy, bez potřebných zaklínadel, ale třeba to lidem dodávalo útěchu a sebevědomí, které potřebovali. Kdyby jen tušili, co se jim skrývá přímo před očima. Lidé někdy dokázali být tak slepí, až to Tamaru udivovalo.Připadalo jí divné, že si stále jejich přítomnosti nevšimli. Jsou tak moc zanedbáni sami sebou, že nevidí, že zdaleka nejsou jediná rasa, která sdílí tento svět.

Pohladila přikrývku na posteli a promnula ji mezi prsty. Byla celkem příjemná na dotek. Když se rozhlédla po své polovině pokoje, všimla si, že nad postelí jsou dvě veliké police. Tamara nezahálela a vydala se k jednomu ze svých kufrů. Položila si ho na postel a začala pomalu vyndavat sbírku knížek, které si přivezla kvůli studiu nebo se jí prostě zalíbily. Když byla hotová s jejich rovnáním do polic, spokojeně se zadívala na knihy, které se vyjímaly nad její postelí. Podívala se na Wilhelminu, která si již vybalovala oblečení do skříní, které stály naproti postelím. Zamyšleně se na dívku zadívala. Zajímalo jí, jak se tu ocitla a spoustu dalších věcí ohledně její minulosti. Nepřišlo jí ale správné se na to ptát, jí samotné by to bylo nepříjemné, kdyby ji Wilhelmina zahrnula otázkami, tak radši zůstala zticha. Místo toho se zvedla z postele a začala si také pomalu a pečlivě vybalovat. Nerada by si poničila nějaké křehké školní pomůcky, které si přivezla. Kupodivu i přes spoustu věcí, které se nacházeli v kufrech obou dívek, byla skříň dostatečně velká, aby všechno pobrala. Wilhelmina už moc nemluvila a Tamaře to ticho vyhovovalo. Byla to taková nevyřčená domluva.