Záhrady

Angie se nudila. Brutálně, beznadějně a zcela. Prolezla každý kout, prozkoumala všechno, co se prozkoumat dalo, nahlédla do každé učebny. Dokonce to zašlo až tak daleko, že otevřela učebnici a pokusila se něco dělat. Vše však bylo marné a Angie se tak každou minutou bořila hlouběji a hlouběji do bažiny zoufalství a beznaděje. Jenže smutná pravda byla, že v okamžiku, kdy skončilo vyučování zkrátka nevěděla co dělat. Nemohla zbytek dne prosedět v baru. Nemohla se projet na motorce. Nemohla.... Co jiného vlastně kdy vůbec dělala? Nic, co by jí teď jakkoliv pomohlo. S chmurnými myšlenkami se proto pomalu donutila dovléct se do zahrad, aby aspoň chytila nějaké slunce, když už stráví zbytek dne v nehybné apatii. Šouravým krokem si to šinula mezi lány bezchybného trávníku a snažila se najít hezké místečko, kde by se mohla usadit a strávit tam následující čtyři roky. Bez úspěchu. Svými obnošenými těžkými botami kopala do zbloudilých kamínků, ruce zaražené v kapsách černých džín. Z černé kožené bundy pak vykukoval lem zářivě žlutého trička - slunce sice jeśtě svítilo, ale s nástupem podzimu pomalu začalo ztrácet na síle. Angie to nijak zvlášť nevadilo - na chlad byla zvyklá. Místo na počasí se však její myšlenky upínaly k jinému tématu. /Bod číslo jedna - nastoupit na školu. Splněno. Bod číslo dvě - přežít a vystudovat. V procesu./ Zauvažovala, kolik dní jí ještě zbývá. Příliš mnoho. A jestli si brzo nenajde nějakou aktivitu, ukouše si ocas nudou. S povzdechem se sesunula na jednu z kolemstojících laviček, zavřela oči a nastavila tvář slunci v naději, že jí osvítí inspirace.

Krátka skladaná sukňa perfektne znázorňovala jej štíhle nohy, ktoré si to práve kráčali celým školským pozemkom. Obklopená dvomi dievčatami, ktoré si už v prví deň "najala" ako svoje imidžové pomocníčky, cítila sa sebavedome a doslova nedotknuteľne. Kam Virginia vošla, vždy bola hviezdou. Kam sa Virginia pozrela, tam sa niečie pohľady lepili späť k nej. Mohla to byť závisť, mohol to byť obdiv, lenže ona bola príliš nadradená, príliš dokonalá na to, aby to jej malú hlavičku trápilo. Pravdou bolo, že ju ostatní väčšinou nezaujímali a pokiaľ z nich nemala vlastný prospech, ani sa k ľuďom, ktorí boli pod jej úroveň, neprihovárala. Prečo by sa aj znižovala pod svoju úroveň?
Plavé vlasy v ľahkých, rozpustených kučerách sa hompáľali na jej útlych pleciach a tentokrát striedmejšie opätky stále letných sandálí sa pomaly zabárali do čerstvo skosenej trávy. Milovala to. Ako strašne perfektné všetko okolo nej bolo, nakoľko v chaose by žiť nedokázala. Jej posledným dnešným revírom boli práve záhrady, kde množstvo študentov v starých i novo-vytvorených skupinkách bezstarostne prenášali rôzne bezvýznamné konverzácie. Pevne zovrie ráno vytlačené papiere v rukách a zastaví sa pri niekoľkých študentoch, ktorých po ceste stretne. Druhá ruka zvierala košík s koláčikmi, ktoré ešte predtým vlastnoručne napiekla, snáď, aby ju mali všetci radšej. Široký úsmev na jej ružovou sfarbených perách, prívetivosť, sebaistota. Nič z toho v jej postoji nechýbalo. Jej "priateľky" už pomaly obchádzali celú záhradu, keď napokon zahliadla svoju poslednú obeť. Natočí hlavou do strany a v okamžiku sa za neznámou rozíde. Vlasy jej rozrýval jesenný vánok a tenká, purpurová bundička len tak-tak udržiavala jej telo v akomsi imaginárnom teple. Na sebe by to však znať nedala. 
Konečne sa zastaví pri osobe sediacej na jednej z mnohých lavičiek v okolí a nahlas si odkašle. Snáď, aby ju čo najskôr zaregistrovala, prebrala. "Ja som Virginie Blanche... Vediem tím roztlieskavačiek na škole a čoskoro budem kandidovať na post predsedkyne študentskej rady, ktorú sama plánujem založiť." Začne raptať ten svoj naučený monológ, ledva urobiac akúkoľvek pauzu medzi slovami, či dávajúc osobe naproti nej čas reagovať. "Dúfam, že mi pomôžeš svojím hlasom." Už-už jej strkala plagát so svojou najlepšou fotkou, menom a mnohými vodcovskými schopnosťami pred ksicht. Podávala jej ho, či si ho už zobrala alebo nie. "Hlasovať sa bude celý tento týždeň, takže ma môžeš podporiť pri mojom baneri v hlavnej hale." Pousmeje sa s odhodlaním a akousi prehnanou veselosťou v hlase. "Cupcake?" Potiahne košík do jej blízkosti a nespúšťa z nej pohľad. Čo pred sebou videla, bolo dievča... snáď dievča? Ktoré o jej type dievčenskosti nemalo ani poňatia, neznamenalo to však, že jej hlas, že ju, nemohla využiť. Pretože Virginia by sa s podobným typom nikdy nezahadzovala, na to bola príliš arogantná. Príliš veľká kráľovná.

Slunce, které pro dnešní den ztratilo zlatou barvu a změnilo se na tmavě oranžovou zapadá za horizont. Poslední paprsky hladí tvář Olivie, která v hlubokém nádechu a výdechu medituje v křesle pracovny. Oční víčka drží při sobě, rty semknuté v uvolnění k sobě a v klíně svírá krystalovou sklenici. Poslední doušek alkoholu projede vnitřkem hrdla a pálí do stěn, stejně tak jako odnáší všechny zničující myšlenky. Mělo by to být jiné, snadnější a měla by se cítit spokojeně, možná až šťastně. Věci jdou přesně tak, jak si představovala, pravděpodobně ještě lépe. Všechny překážky, jež ji byly vhozené pod nohy zvládla a dokázala je dokonce vylepšit. Je přesně tam, kde před několika měsíci se rozhodla být. A přesto v srdci cítí jistou samotu a strach. Doteď měla možnost věci vnímat za jakousi výkladní skříní. Věděla, že to tam je, ale bylo mezi ní a vlastními démoni jakési tlusté, neprůstřelné sklo. Bariéra u které doufala, že bude držet ještě hodně dlouhou dobu. Co je ovšem dlouhá doba u upíra? Padesát let, pět set nebo tisíc? Každopádně pevně věřila, že se tam nebude muset podívat. Jenomže jakmile všechno bylo ustálené, vyřešené, tak jako kdyby někdo, možná její druhé já, vzalo kámen a zničehonic z něčeho, co mělo vydržet mnoho, se stala tenká hranice, která je roztříštěná během jediného úspěšného hodu hned na několik set tisíc střípků.
S dalším nádechem vydechne negativní proud myšlenek, který směřoval k jediné osobě a tou byl její vlastní bratr. Upřímně, někdy to chtěla vzdát. Jak snadné by bylo postavit se mu tváří v tvář a sdělit všechno, co ji žere zaživa. Jenomže to je ten problém se kterým by se nikdy nemohla vyrovnat. Bylo by to snadné, sobecké a pro něj devastující. Je velmi lehké ublížit člověku a zvlášť tomu na kterém vám záleží, ale co není snadné je udržet je v bezpečí i za cenu vašeho vlastního utrpení. Z myšlenek ji „zachrání“ pípnutí mobilního telefonu na desce stolu. Zorničky se rozšíří a volnou rukou sáhne po přístroji, který ji oznámí, že je čas vyrazit. Neochotně se zvedne a několika kroky, které doprovází klapání jehlových podpatků přistoupí ke stojanu s kabáty, přičemž jeden z nich uchopí do ruky a letmým tahem přehodí přes sebe. Odraz vlastního já v protějším zrcadle nelze přehlédnout. Připadala si směšně, ačkoliv by se dalo říci, že tento smart styl jí slušel. Nikdy dříve by si o sobě nemyslela, že bude jedna z těch, kteří budou nosit jako právě teď čistě bílou košili s dvěma rozepnutými knoflíčky a černé společenské kalhoty, co sahají až do pasu sepnuté vysokým opaskem. Někdy si připadá, že se dívá na cizí ženu, než na svůj vlastní odraz. Opustí pracovnu a zamíří směrem ven k pozemkům školy.
Večery v této oblasti bývají chladnější a zima vždycky přichází o moc dříve tady nahoře, než v Crossville. Ovšem s jejím novým já už necítí nepříjemný, chladný vánek. Necítí téměř nic. Cestou k bráně školy sem tam zamíří pohledem ke studentům vracející se do vnitřních prostorů. Občas jim věnuje úsměv s lehkým pokývnutím, těm méně (ne)šťastným i pozdrav. Přistoupí k bráně u které na elektrickém přístroji vyťuká kód, jež otevře vstup dovnitř. Překročí chráněné pozemky a zadívá se na mužskou postavu, která je dalším krokem blíže a blíže k ní. Koutky úst pozvedne v zářivém a vítajícím úsměvu, jakmile ji padne první ostrý pohled do jeho tváře. „Marcus Hays?“ Udělá krok vpřed s nataženou rukou k pozdravu a představení. „Velmi vás vítám v Chamberlain’s School. Olivia Fitzgerald.“ Její stisk je pevný, ale přesto ženský. Hlas klidný a vyrovnaný. „Doufám, že nebyl problém nás najít. Alespoň počasí vyšlo na výbornou. V deštivých dnech je to katastrofa a to nemluvím ani o tom, co nastane v zimě. Je téměř nemožné se dostat sem a nebo odtud.“ Usměje se na něj přátelsky, přičemž mu pokyne rukou, aby vstoupil a následoval ji. „Mimochodem děkuji za vyhovění mé žádosti. Pozice o kterou žádáte je docela urgentní a já ji potřebuji zaplnit. Jestli jsem vám svým rychlým sjednáním schůzky narušila nějaké osobní plány, tak se omlouvám.“ Poví k němu upřímně. Jistě, měla kupodivu zcela hodně uchazečů, ačkoliv žádný z nich pro ni nebyl dostatečný na roli učitele, kterého potřebovala. Je to poslední místo, co potřebuje zaplnit, než se výuka rozjede do plných kolejí. Ona samotná by mohla učit magii, možná i něco z upírství, i když na to už má jiného specialistu, ale pravda je, že o vlkodlacích neví téměř vůbec nic. Možná by měla.