Rosie Evans a Virginie Blanche

Začínala od znovu. Někdo právě vytrhl část kapitoly jejího života a změnil ji v prach. Obal knihy byl nový a neposkvrněný. Žádné přehnuté rohy, žádné zaškrtané slova na papíru a žádné chyby. Dnes, teď a tady začínala jako Rosie.  Necítila chlad brzkého rána, který ji štípal ve tvářích, ale teplo domova. Smích a věčné brebetání studentů, jež se rozléhal na chodbách zněl jako zvony štěstí ve slunečném dni. Temnota, která ji obklopovala a pouliční lampy, co osvětlovaly její tvář byly pryč. Vše, jenom díky pár legálně - nelegálním papírům, co svírala v rukou. Pozvedne tvář směrem vzhůru, aby pohlédla na majestátní schodiště, které vedlo k dívčím pokojům. S hlubokým nádechem vyrazí kupředu, přičemž se úspěšně vyhýbá všem v blízkosti, jako kdyby byla nějaký jedovatý had, kterého by se ostatní měli obávat. Pravda ovšem leží hluboko v historii, která je příliš bolestivá na to, aby na ni jen pomyslela. Nemůže cestovat nazpět časem. Ne, když jediný směr kterým lze kráčet je vpřed. Zastaví se před pokojem číslo 12 a ještě jednou přejede v rychlosti papír s informacemi, aby se snad ujistila, že je tady správně. Pravou ruku natáhne k pokojové klice, avšak něco ji přinutí to neudělat. Nějaký ten vnitřní hlas, který ji našeptává, jestli je to správné. Ne být tady, ale možná ohrozit všechny, kteří s ní přijdou do styku. Kdyby jenom nebylo to lidské sobeckosti, která se nestará o pocity druhých. Stará se čistě jenom o sebe a vlastní přežití. „Jsi směšná, Rosie.“ Zašeptá slabým hlasem a impulzivně uchopí kliku, kterou potáhne směrem dolů. Následuje cvaknutí a jen, co se dveře otevřou dokořán ji omámí příliš velké světlo a vůně dortíků. Ústa zůstanou pootevřená, oči vytřeštěné dokořán úžasem a zároveň panikou. Tady nemůže být správně, že ano? Tohle nemůže být její pokoj. Ani v nejdivočejších snech by si nepředstavovala, že by měla spát v růžovo – huňatém království princezen. Možná by ji i ta matrace prolezlá moly v deštivých dnech pod nejzapadlejším mostem byla milejší, než tohle. Znamená to pozornost a poslední, co potřebuje, je aby byla viditelná. Další ozvěna se objeví v hlavě, vybaví se ji slova ředitelky, která trvala na svých podmínkách a jedna z nich byla, že musí opustit to, kým je, aby se mohlo zrodit její nové já. Komfortní zóna ji to nedovolí, ale tohle zasahovalo přes hranice. Pro ni ten okamžik trval věčnost, zatímco v realitě to byly pouhé vteřiny. Hnědé oči zaregistrují drobnou, dokonalou dívčí postavu s plavými vlasy. Přesně ten typ dívky, která je jedním slovem perfektní od hlavy až k patě. Hlava ji říká uteč, ale tělo nedokáže reagovat. Kožený batoh, jež má přehozený ledabyle přes rameno sjede na podlahu v trvajícím šoku. „Uhm...“ zamručí váhavě a rozhlédne se okolo sebe. „Jsi Virginia Blanche?“Zaměří se znovu na představitelku panenky Barbie. Následuje jemný, nucený úsměv. To je momentálně všechno, co dokáže „vykouzlit“ na tváři plné utrpení a pochybnosti. „Olivia, chci říct ředitelka Fitzgerald se zmínila, že mě budeš očekávat.“ Nervózně skousne spodní ret a div, že se ji na něm neobjeví kapičky krve, jak pevně ho svírá. Není tady ještě ani dvacet čtyři hodin a už umí věci podělat dřív, než by se čekalo. Byl to špatný nápad. Neměla utíkat, měla se smířit s tím, že ti, kteří měli být pro ni rodiče byli jenom bastardi, co nikdy neměli mít dítě.

Reputácia, popularita, absolútna perfekcia, ktorá ju musela obklopovať na každom kroku. Akoby nemala na výber. Akoby nemala inú možnosť, než nechať sa unášať loďou, na ktorej palubu spočiatku nastúpila. Možno to však nebola veľkolepá plachetnica, možno to bol čln a vlny niekedy dokázali byť pridivoké. Obrovské a ničivé, narážajúc do nej každým preplaveným metrom. A potom sa prevráti upadajúc hlboko pod hladinu, šmahajúc rukami okolo seba v bezradnom boji o vzduch. Hlbiny ju umlčia a navždy pochovajú vo svojich enormných spároch. Bla, bla bla...Titul na čele jej už aj tak prischol a ona v ňom zahrabaná zostane až do posledných dní na tejto škole. Vitalita, dobrá nátura a hlavne nadradenosť lemovala jej pozdvihnuté plecia pri každom sebaistom kroku. Bolo ťažké sa nenadýchnuť a necítiť sladký príval mäty, bolo ťažké prejsť okolo nej a nevnímať vôňu poslednej kolekcie od Channel. Bolo ťažké nestáť uprostred školskej haly plnej starých i nových študentov a nevidieť všetky tie závistlivé pohľady. Oni chceli byť ňou, lenže ona by s nikým nikdy nemenila.
Už pár hodín dopredu začala pripravovať všetko potrebné i nepotrebné pre uvítanie svojej novej spolubývajúcej. Popravde? Trčať v tak veľkej izbe celkom sama bolo pre tak extrovertnú osobu, akou bola ona, niečo nemysliteľné. Smiešne. Lenže veci sa menia a ona konečne po pár dňoch utrpenia bude mať koho ráno poprosiť, aby jej nakrútil vlasy. Naradostený úsmev nikdy neopúšťa jej tvár, práve naopak, pery sa jej stále viac a viac krivia v šťastlivej línií a jej nálada rastie každým drobným svetielkom žiarovky, ktorých desiatky pripla nad posteľ svojej novej kamarátky. Už týždeň dozadu si dala z domova poslať niekoľko plyšom plnených hračiek a ozdôb, ktorými ovešala celú izbu. Pričom jej ani len neprišlo na um, že niekomu by sa podobný nádel ružovej mohol nepáčiť aspoň tak ako jej.
Sladká vôňa sa rozlievala všade po stenách. Boli to malé koláčiky s príchuťami od výmyslu sveta položené na purpurovom trojposchodovom podnose. Napiekla ich ešte skoro ráno a ak by jej Jake polovicu nevyžral, tác by vyzeral omnoho honosnejšie. Nieky zabúdala na to, že bol upír.
Automaticky prevráti očami a ešte sa na niekoľko minút zastaví pred zrkadlom, byť si istá, že je všetko za jej chrbtom perfektne pripravené. Dlhé, svetlé vlasy jej v uvoľnených vlnách spadúvali na plecia, prirodzený make-up doplnený výraznejším rúžom zvýrazňovali všetky jej dokonalé rysi tváre. Mohla by tam sedieť a hľadieť na seba celé hodiny, obdivujúc, čo jej oči badali. Mohla by sa priblížiť k tomu chladnému, sklenému povrchu a cítiť svoj vlastný, sladký dych. Ktokoľvek by ju pozoroval, myslel by si, že je narcistická, posadnutá... ona by však povedala, že sa má proste len rada.
Ticho zrazu preruší zvuk zámku a otvárajúcich sa dverí, v ktorej stál presne ten človek, ktorého očakávala. V rýchlosti si prehrabne vlasy a s tým najširším úsmevom sa postaví neznámej priamo pred čelo. Pre niekoho, kto ju nepoznal, mohla pôsobiť ako člen nejakej podivnej sekty, ktorá vás chce navždy zatratiť vo svojich radoch. Lenže Virginia nikdy nehľadela na pocity ostatných, prakticky voči ním bola celkom slepá, nevidela ich. Vždy si myslela, že všetko robí automaticky na jednotku a vidieť, ako tomu dievčaťu v okamžiku padol batoh z pliec, ju v tom len utvrdzovalo. Už sa tu aj zabydluje.
„A kto iný?“ Prevráti hravo očami, akoby počítala s tým, že ju za stenami tejto obrovskej budovy pozná každý. Z ničoho nič nahlas vydýchne a rozpriahne rukami, ktoré obopne okolo Rosie zvierajúc ju v nečakanom a hlavne pevnom objatí, kývajúc zľahka hlavou nad jej poslednou vetou. „Vieš si predstaviť, aké strašné bolo byť tu sama celé dva týždne? Nemať nikoho, kto by so mnou zdieľal izbu a byť najpopulárnejšie dievča na škole, je skoro smiešne.“ Začne svoj dlhý monológ všetkého, čo posledné dni nedokázala dlhšie predýchať. Pomaly sa od Rosie odtiahne a snáď prvýkrát si pozorne prehliadne jej tvár. „A navyše nie si ani tak ohavná!“ Prenesie šťastím bez seba, akoby jej práve dávala nejaký zvláštny druh komplimentu. „Posledné dni boli ťažké, ale teraz je to všetko inak!“ Nahne hlavou do strany a priloží si dlaň na svoje neexistujúce malé srdce. „Budeme tie najlepšie priateľky, Ronnie!“ Venuje jej ďalší vrelý úsmev a mihom ruky za spolubývajúcou zabuchne dvere. Škoda len, že na mená takú dobrú pamäť nezdedila. Zrazu sa zvrtne na nohe a otočí sa tvárou do miestnosti, narážajúc jej vlasmi priamo tváre. „Pripravila som pre teba nejaké občerstvenie... Som si istá, že po ceste na tak odľahlé miesto budeš potrebovať aspoň štipku cukru.“ Uškrnie sa pobavene. „Ale nebudeme to s ním preháňať...“ nakloní sa zľahka jej smerom a posledné slová skoro pošepne, „niektoré čarodejnice tu majú trochu priveľké zadky.“

Útěk z vězení. Takhle by pojmenovala další životní kapitolu, který velmi vtipný spisovatel začal psát ve stranách nové knihy. Možná by jednoduše se měla otočit na podpatku a utéct dřív, než vůbec nějaká živá duše si bude pamatovat její velmi falešné jméno.
Jak se cítila? Jako někdo, kdo stojí nahý uprostřed místnosti plné lidí ze které není úniku. Je to, jako kdyby se celé obrovské publikum dívalo na křivky jejího těla, zatímco jí se chce křičet, proklínat a plakat zároveň. Měla vztek, ale ne na novou spolubydlící, ne na ředitelku, která ji dala šanci. Na sebe. Fakt, že se vůbec opovážila požádat o pomoc a myslela si, že tohle bude pro ni poprvé dobrá volba. Celý svůj zatracený, mizerný a jednobarevný život prováděla jenom rozhodnutí, které ji dláždily cestu plnou jam a příkopů. Pokaždé padla a musela se vytáhnout rukami, kterými proudila síla čarodějky, ale slabost jedince. Chtěla jenom jediné. Vědět „proč“. Proč skončila na místě plném bolesti, proč ji rodiče postavili před rozhodnutí, co braly životy nevinným. To, co žila byla pavučinová síť a nebyl zde nikdo, kdo by jí z ni dostal a začal společně po jejím boku spřádat něco, co nebylo postavené na lži a utrpení. Nemá ponětí, zda to, co ji štípe v útrobách je jenom mizerný pocit a nebo přesladká vůně parfému blonďaté krásky. Už teď věděla, že je úplným opakem toho, co ona. Připadala si jako Popelka, akorát neměla v sobě žádnou skrytou krásu a už vůbec nevlastnila tři zázračné oříšky, které by ji dovedly k jejímu princi. Jenom z té myšlenky se ji obrací žaludek vzhůru nohama nebo je to možná oná odporná vůně, která ji připomíná směs cukrové vaty s přípravkem na toaletu? I ona oplývala perfémem, avšak ta její připomíná šeřík v teplých jarních dnech, něco, co nevyniká stejně jako její maličkost. Hluboko uvnitř doufala, že je ve špatném pokoji, že jednoduše ředitelka udělala chybu v systému a číslo, které je vepsané v papírech mělo být jen o stupeň výš či míň. Její naděje se rozplynou se zvukem dívčina hlasu. Obočí nakrčí v náznaku zklamání, které si s jejím, pokud nějaké má, štěstím může vynaložit jako nováčkovskou nervozitu. Celým tělem zničehonic projede mrazivý pocit, když ruce Virginie obepnou její postavu. Semkne rty do tenké linie, jako kdyby zažívala ten nejhorší pocit na světě a ono je to možná i pravdou. Nedokáže se pohnout, jednoduše nedokáže nic. Žádné emoce neprojeví, jednoduše zůstane s dalším přívalem šoku stát, dokud stisk nepovolí a ona se může znovu nadechnout. Ani to není nic, co by bylo příjemné. Stěny pokoje jsou nasáklé óderem ze slečny dokonalé.
Pozvedne koutky úst do úsměvu na který musí vynaložit veškeré úsilí. Jestli se někdy do něčeho opravdu nutila, tak potom to bylo zůstat tady. V myšlenkách si představovala, jak se tlustou knihou tluče do hlavy za svou naivitu a pitomost. „Řekla bych, že nemám sebemenší ponětí.“ Procedí skrz zaťaté zuby a sehne se pro batoh, který odhodí na volnou postel předpokládající, že je její. Alespoň slečna byla natolik soudná, že jí do růžové dala i temnou barvu v podobě deky. V hnědých očích se odráží lesk světýlek, které obklopují její postel. Tohle je asi jediná věc, kterou na tom celém zmatku dokáže ocenit. Možná v tom mozku má spolubydlící i nějakou kreativitu, možná. „Oh, to jsem ráda, že splňuji tvá vstupní kritéria.“ Odpoví na fakt, že nevypadá zase až tak špatně. Připadá si, že nemůže v malém pokoji dýchat a to nejenom proto, že ho sdílí s narcistickým šílencem, ale ta vůně. „Rosie!“ Odpoví k ní s frustrací v hlase, načež nasadí jeden z těch varovných úsměvů. „Jmenuji se Rosie.“ Připomene jí znovu, jako kdyby se obávala, že si to jednoduše nebude schopná zapamatovat. Klidně jí to napíše i slavným make - upem na zrcadlo, pokud bude muset.
V další sekundě zůstane na ni zírat mlčky, protože ji momentálně vzala všechna slova z úst. Nejlepší kamarádky? O tom silně pochybuje. Co za materiál na škole bere? Taky by si o něj ráda požádala, aby měla nějakou šanci na přežití. Pohlédne krátce na cupcakes, než se zaměří opět na ni. „Díky. Hele, co kdybych na chvíli otevřela okno? Je tady poměrně dusno.“ Aniž by vyčkávala na odpověď, tak už stojí u okna, které jedním rychlým tahem otevře dokořán. Nikdy víc neoceňovala čerstvý vzduch. „Takže abych byla plně v obraze. Tohle...“ Poukáže pravačkou na jednu část pokoje, která je vyzdobená jako perníková chaloupka.“...je má část?“ Povytáhne pravé obočí nahoru a jednoduše hodí se složkou, jež doteď svírala někde směrem ke studovnímu stolku. Věcmi jako to, že všechno má své místo se příliš nikdy nezabývala. V dětském domově nikdy nic její nebylo. Když chvíli žila s covenem, poslední starostí je osobní život a pod mostem nebo v opuštěném skladišti nic nevlastníte. Tam jste rádi, že vůbec máte střechu nad hlavou a vaše prsty na nohou neumrznou v chladné noci. Po ramenou nechá sjet koženou bundu, kterou odloží na postel a zároveň se do ni i usadí. „Jak se někdo jako ty ocitl tady?“ Zeptá se ji na rovinu. Nedává to vůbec žádný smysl. Ona patří do zámku, kde se o ni stará její úžasná rodina a popíjí s nimi každý den čaj o páté. Ne tady, definitivně ne po jejím boku.

Nepamätala si dňa v svojom živote, kedy by nedostávala veškerú pozornosť okolia. Narodila sa ako dieťa na výslní. Narodila sa ako niekto, kto raz bude stáť pred očami všetkých a oni ho budú súdiť. Narodila sa ako líder, ktorý o vedení nič nevedel. Narodila sa, aby bola populárna. Jedného dňa bude viesť celý svoj coven, preberajúc ho od svojich rodičov. Jedného dňa to bude práve ona, kto bude rozhodovať, či mašle na slávnostiach budú ružové alebo purpurové. Pretože presne to bola jej najväčšia starosť, najväčší životný problém. Nič iného doteraz nepoznala a možno to bola práve táto škola, ktorá pred ňou otvorí tie malé, čierne dvere plné chmúr a emócií, ktoré sú ukryté niekde hlboko vo vnútri. Lenže to by musela prv chcieť, to by sa musela nechať spoznávať čokoľvek, čo zasahovalo za jej ilúziu perfektnej, nedotknuteľnej ulity.
Musela sa pousmiať nad jej nervozitou. Bola tak neuveriteľne rozkošná, že si z nej chcela začať sprvoti strieľať, ale predsa len... bála sa, aby niečo nepokazila. I keď ona nikdy nič nepokazí. Chcela ju privítať v tom najvrelejšom svetle, chcela jej ukázať svoju nadšenosť jej prítomnosťou a chcela, aby ju videla len v tom najpozitívnejšom svetle. Pravdou však bolo, že Virginia sa niekedy snažila až príliš. Preháňala to a ľudia jej snahu neoceňovali, nechápali. Práve preto tak tajne a potmehútsky dúfala, že jej nová spolubývajúca bude iná. Svoje ruky obopla okolo jej tela v medveďom objatí, ktoré istotne nebolo posledným. Mladá čarodejnica však nemala ani poňatia, potuchy, že to má na jej novú priateľku presne opačný účinok. Nevnímala jej chlad, jej odťažitosť, jej uzamknutosť pred svetom. Jej múry, ktoré by automaticky chcela rozdrviť ťažkým kladivom. Nevidela jej sklamanú, roztrpčenú tvár. A možno ju len nechcela vidieť, možno žila vo vlastnom svete, kde za oknami visela dúha a všetko bolo ružové a dokonalé. Pevne jej telo zvinie v náručí, než ju nakoniec konečne pustí na slobodu a opätuje jej ľahký poloúsmev. Bola ako vo vytržení. Šťastná, naspídovaná a nezastaviteľná. No i Gigi dokázali niektoré veci zaraziť. „Čo je tá odporná vec?!“ Letmo od nej odstúpi jasne mieriac otázkou k jej batohu, ktorý bez starosti zvalila do čistej, navoňanej a práve vypratej postele. Tón Rosienho hlasu sa jej tiež úplne nepozdával, ale väčšmi sa predsa len zhrozila tou ohavou, ktorú to nebohé dievča nosilo na chrbte. Kto vôbec vymyslel batohy? „Myslela som, že to vyrábajú len pre chalanov.“ Zhrozene pokrúti hlavou a s pootvorenými ústami niekoľkokrát zaklipká zelenomodrými očami. Však stotinu na to jej na tvári znovu visí neskrývaný úsmev a zadosťučinenie z nej srší na všetky strany, možno ešte viac ako ten silný parfém. „Tak to sme dve.“ Oddýchne si. „Som rada, že to chápeš. Vieš...“ nadhodí nenútene, „ako budúca kráľovná tejto školy sa predsa nemôžem zahadzovať s lúzermi.“ Zasmeje sa nad tom potichu a nakloní hlavou do strany. Nebolo to nič osobné. Nikdy nebolo. Virginia bola normálne veľmi milou a dobrou náturou, no nemohla nechať nejakého čudáčika, aby jej pokazil reputáciu. Taký problém však mať nebudú... akonáhle svojej spolubývajúcej trochu obmení šatník a naučí ju ako používať rúž na pery. Pri premýšľaní o všetkom, čo jej musí ukázať a vymeniť, celkom prestala vnímať čokoľvek, čo brunetka pred ňou hovorila. Včetne jej mena. A ktovie? Možno si ho raz zapamätá a nabudúce ju osloví správne. Ronnie, Rosie, Richard... Koho to trápilo? Nadradene si prekríži ruky na hrudi a letmo nakrčí nosom, prijímajúc ju do svojej malej sekty. Kruhu populárnych deciek na výslní. Mala by jej byť vďačná, bez jej pomoci tu nebude ničím, lež malá neviditeľná šedá myška. Iste, že pri tak ohromnej informácií potrebovala vzduch. „Som rada, že ťa to tak nadchlo.“ Prenesie nadšene. „Milujem nové známosti!“ Radostne si tleskne a otočí sa jej chrbtom, aby jej ukázala celý pestrý výber koláčikov, v ktorých bola expert. Lenže Rosie bola ťažký oriešok. I keď v očiach mladej čarodejnice sa nezračilo nič iné, než nádej, mala pochybnosti. Mohla niečo predsa len pokaziť? Chytí sa rukou za hruď a pokročí k čarodejnici o pár krokov bližšie. „Chcem, aby si vedela, že čo je moje, je aj tvoje.“ Povie s tým najlepším možným úmyslom. „A čo je tvoje...“ rozhliadne sa po jej veciach a hlavne si ešte po desiatykrát prejde pohľadom aj jej... odev? „to je... jedno.“ Odvráti zrakom do strany, lež túto vetu nedomyslela a nerada by ju hneď v prvý deň urazila do krvi. Skoro poskočí, keď Rosie práskne papierami na stôl, kde mala každá vec svoje miesto. Špeciálne jej všetky papiere a knižky zoradila podľa abecedy a farebných nálepok! Lenže pred ňou očividne nestál niekto, kto sa staral. Kto sa zaujímal o čokoľvek, čo preňho Gigi robí. A to ju niekde hlboko vo vnútri frustrovalo. No poznať to nedala. Po celý čas si zachovávala perfektný, sebavedomý postoj. Preglgne akékoľvek slová nad jej rozhadzovaním vecí po izbe a s úsmevom si pomaly sadne vedľa nej. Však pomimo jej koženky, ktorá pre ňu bola ďalším, nepochopiteľným tabu. Myslela si totiž, že to nosia iba špinavý motorkári. A niektoré stokárky tu na škole, ale k tým by sa nevyjadrovala. Plavé vlasy sa jej hompáľali cez prsia, ktoré zvierali voľné šaty s dlhým rukávom a kvetinovým potiskom. Bola jednoducho dievčenská. A prečo nie? Predsa nemala gule medzi nohami, aby musela nosiť nejaké spotené dlhé nohavice. Na moment zostáva ticho, než ho pretne práve dievča po jej pravici. Pretne otázkou, ktorá ju prekvapila. Možno na nepatrný moment žitia zarazila, ale Gigi sa vždycky zotavuje veľmi rýchlo. „Moji rodičia, ma sem poslali...“ venuje jej jemný úsmev. „Vieš... raz budem viesť coven a k tomu potrebujem to najlepšie vzdelanie.“ Vydýchne spokojná s vlastnou odpoveďou. Nie všetko, čo sa však zdá ako perfektné, tým skutočne je. Pravda ležala na opačnej strane, tá však bola pre Gigi zamknutá na milión kľúčov a ona sa ju bála otvoriť. „Mimochodom, priatelia ma volajú Gigi.“ Naznačí jej, že si podobného oslovovania želá. „Je Rosie skratka od Rosalinda?“ Tuho sa zamyslí nad nasledovným bádaním. Možno si len myslela, že všetci majú tak dlhé mená.

Měla se ovládat a věděla to velmi dobře. Jediný úkol, který měla bylo, aby se vcítila do své nově vybudované role a byla Rosie, ne její předchůdkyní. To byla celá pointa vstupu na školu. Žádala si o něco a když to svírala v rukou, vlastnila to, tak najednou chtěla vše zahodit kvůli své nedůvěřivosti a odtažitosti? Jak je lidsky možné stát se z jedné sekundy na druhou někým úplně jiným? Prakticky se doteď živila obyčejnými sendvičemi se šunkou a sýrem a najednou má před sebou na stříbrném podnose cupcakes s paraplíčky? Ani nevěděla, kdo chce být a co vůbec chce. Byla si jistá tím, že potřebuje bezpečí a to dostala.
Jenomže, co následovalo dál? Potřebuje vzduch. Potřebuje přemýšlet a urovnat si veškeré nedomyšlené záležitosti. Přijít na to, kdo vůbec je tahle osoba, která bydlí s panenkou Barbie. Má dvě možnosti a jedna bude ta, že slečně ze země jednorožců ublíží, ale bude tak nějak svá nebo sebere všechnu snahu, která ji ještě zbyla a pokusí se hrát tuhle zvláštně sestavenou hru. Neobtěžovala se odpovědět na stupidní otázku, která se týkala batohu ve kterém bylo všechno, co měla a v závěru vůbec nic. Pár cetek, které ji dělaly akorát sentimentálním idiotem a nějaké to zašmudlané oblečení, které potřebuje vidět prací prášek, aviváž a hodně kvalitní pračku.
Cítila uvnitř těla spalující oheň, co sálal do každého zákoutí. Musela se ovládat, aby nevybouchla a nesežehla svou spolubydlící, přezdívanou Gigi, která se tak nadměrně snaží ji přivítat. Proč si vůbec myslí, že by vůbec mohly být kamarádky, hm?A co znamená přátelství? Dokáže ji dát přesnou definici? Vždyť na pohled je každá z nich jiná. Nejradši by vzala do rukou ty nejtemnější barvy a všechno to zde přebarvila tak, že by z toho vzniklo doupě. Zvláštní, jelikož její oblíbenou barvou nikdy dřív nebyla černá, ani šedá. To se stalo až ve chvíli, kdy se ji takhle zabarvil svět. Pravda je ta, že milovala tyrkysovou a bílou. To už jí myšlenky sahaly do jiných směrů, avšak se vrátí nohami nazpět při zvuku jejího hlasu. „Možná ti jeden takový pořídím k narozeninám, abych ti osvěžila šatník.“ Jen, co to dořekla už toho litovala. Akorát ji dá záminku k tomu si myslet, že nabídku na nejlepší kamarádky bere vážně. Silně pochybuje o tom, že by vnímala tón hlasu, kterým k ní promlouvá a pochopila ironičnost. Vydechne slabě, poraženecky. Cokoliv, co řekne není dostatečně silné na to, aby ji alespoň trochu zpomalila. Kdyby zvolila taktiku mlčení už od samotného začátku, tak by nemusela pokračovat v bezvýznamné konverzaci. Ačkoliv se to možná nezdá, tak nedokáže držet jazyk za zuby a pokud se naskytne příležitost k tomu, aby si do někoho rýpla, pak to s radostí udělá. Lehký vánek, který proudí oknem do pokoje si odnáší nejenom silný parfém plavovlásky, ale zároveň ji dodává sílu na to, aby se rychle nerozběhla ke dveřím a nezmizela v hustotě lesů a nebezpečných hor. „Takže mi tvrdíš, že když...“Rozhlédne se konkrétně po druhé polovině pokoje, kde byly police přeplněné bůh ví čím k prasknutí. Vsadí se, že pokud na všechny předměty dopadne jenom jediné zrnko prachu, tak se všechno zhroutí jako domeček z karet. „...si vezmu třeba tvůj kartáček na zuby, tak ti to nebude vadit? Úžasné, protože já svůj stejně nemám.“ Zkoušela ji, provokovala, šťouchala ji za hranice jenom, aby věděla, kolik dokáže zvládnout. Jakmile jednou něco vyslovíte, pak už slova jen tak nemůžete vzít nazpět. Můžete jich litovat a nebo si jimi být tak jistí, že byste je vyslovily znovu. Už – už chce do ní strčit, jen, co si přisedne, ale vnitřní hlas promluví ke svědomí. Opravdu? Opravdu, Rosie? To chceš utíkat i před těmi od kterých ti hrozí maximálně to, že se ti bude snažit přinutit k nošení náhrdelníku z cukrovinek?
Zůstane strnule sedět po jejím boku a namísto šílených defenzivních manérech vysloví něco, co ji přijde jako první na mysl. Při jejich slovech si uvědomí, že narazila na zlatou žílu. Další z mnoha čarodějnických rodin, kdy se od dědiců očekává jen jediná věc, co jim akorát ničí život, než usnadňovala. „Nejlepší vzdělání? Mám pocit, že tohle je jediná škola ve státech.“ Ne, že by chtěla rýpat do faktu, že ani jinou možnost nemá. Za tu dobu, co procestovala krajiny nikdy na nic podobného nenarazila. Cítí z ní, že nemá ani příliš na výběr, než aby ji oslovovala dle jejich představ. Poslední kapka dopadne do pohárku trpělivosti, jen co se zeptá na jméno, které si ani sama nestačila přivlastnit. Jak má zatraceně vědět, jestli je to nějaká zkratka? Jednoduše si ho vybrala, zlegalizovala a tam to pro ni končí. Musí si vymyslet lepší příběh, než se kterým nakráčela do říše Gigi divů. „Ne. V pěstounské péči nepřemýšlí nad jmény, jednoduše nějaké vylosují v kole štěstí a to ti přiřadí.“ Odpoví dotčeně. Po své částečně vymyšlené lži se vyhoupne na nohy, přičemž shrábne koženou bundu a obleče ji. Kapuci mikiny položí na hlavu, jako kdyby chtěla, aby zakrývala její identitu. Mluvila a zároveň nemluvila pravdu. Není v jejím zájmu komukoliv vyprávět příběh plný slz, nářků a nenávisti, ale odněkud pocházet musí. Jednoho dne se každý tak či onak dozví, že je ta holka z pěstounské péče, kterou nikdo nechtěl. Proč si hrát na něco jiného? Proč se namáhat vymýšlením historek o neexistující rodině, která s ní nechce trávit žádné svátky? Žádné prázdniny? Ne, tohle si sama ráda ušetří. Natáhne se ručkou po dortíku, aby nejenom udělala alespoň malou radost Virginii, ale už nemůže ignorovat žaludek, který volá po potravě jakéhokoliv typu. Neprahne po chuti sladkého, co ji akorát zalepí ústa, ale musí uspokojit své potřeby alespoň z části, než se dostane k něčemu mnohem výživnějšímu. Zakousne se do dortíku, který několikrát přežvýká v ústech. Soudě výrazu ve tváři to vypadá, že nechutnají vůbec špatně. „Ráda bych si zůstala, ale vzpomněla jsem si, že mám ještě jednu krabici, kterou si musím vyzvednout. Uvidíme se.“ V ten moment rychlým krokem přejde ke dveřím a vymizí stejně tak rychle jako, když přišla. Nemohla se s ní nadále zdržovat, protože kdyby zůstala jenom o vteřinu déle, tak už by s návrhem na pomoc měla blondýnku přilepenou na zádech. Musí být sama, aby si odpověděla na otázky, které si položit nechtěla. Zbytek dortíku odhodí do nejbližšího koše, jelikož ji přejde chuť. Ruce si založí do kapes a zamíří do útrob školy v nichž se ztratí. Jediné, co po Rosie zůstane v pokoji je batoh a lehký šeříkový závan, který však odnese vítr, přinášející brzký podzim.

Netušila či dievča pár metrov pred ňou má nejaký problém, no pevne dúfala a verila, že to nemalo nič spoločné s ňou. Možno ak by si vôbec všimla jej frustrácie a znechutenia, prerušila by sa, zastala by... snažila by sa svoje prehlušujúce vnútorné ja držať na uzde. Lenže to bohužiaľ nebola Gigi. Nie, tá všetko preháňala, tá všetko musela mať dokonalo uložené na dlani a blikajúce v rytmu hrajúcej hudby. Všetko muselo byť veľkolepé, všetko muselo žiariť do diaľky, rovnako tak, ako žiarila aj ona. Bola svetlom, ktoré prekrývalo temnotu. Bola plná života, plná snov, plná ambícií a na oko... tiež plná radosti a bez-realitných, imaginárnych bublín. A tak jej to vyhovovalo. Bol to jej svet, kde vlastné sklamanie nemá miesto. Pretože ona nikdy nesklamala.
„Ooh,“ vydýchtne dotknuto, avšak v tom lepšom slova-zmysle, „pokojne si môžeme nejaké veci aj vymeniť, ak budeš chcieť.“ Tie jej budú Rosie nehorázne svedčať a Rosiene poputujú s prehľadom do prvého krbu, ktorý v tejto usadlosti nájde. Posledné slová skoro pískla, široký úsmev sprevádzal jej osobu snáď na každom kroku. Akoby tam bol nasadený i keď spí. Akoby nikdy nemizol. Čo na jednu stranu znelo hrozne desivo. Ona mohla byť desivá. Možno jej ale nemala naznačovať, že jej šatník sa v priebehu najbližších dní zmení o tristošesťdesiat stupňov. Nemala jej naznačovať, že už plánuje ako svoju najlepšiu priateľku zdokonalí, aby sa snáď nemusela hanbiť kráčať chodbami po jej boku. Všetko malo svoj čas a všetko muselo ísť pekne po poradí. Nechcela ich vyvíjajúci sa vzťah predsa akokoľvek pokaziť už na začiatku.
Slová z jej úst vychádzali a vychádzali. Napredovali a tĺkli Rosie priamo do hlavy ostrou, hrubou tičou. Lenže ona si popravde ani toľko nevšímala. Chcela urobiť dobrý dojem a pri všetkom, čo od rána nachystala, prvé stretnutie s jej novou spolubývajúcou prebehlo hladko. Milá, priateľská nóta sa z nej niesla na všetky strany, dokonca i vzduch, ktorý jej vychádzal z úst pomedzi pauzy vo vetách, bol presladký. Neuvedomila si, že druhá osoba mlčí. Neuvedomila si, že miestami jediný, kto rozpráva, je ona samá. Často sa jej to stávalo, často sa snažila slovami prekryť vlastnú nervozitu a vlastné komplexy. I keď tie boli, samozrejme, nepatrné, až neexistujúce. Dych sa jej však jedným momentom zasekne v krku a slová prestanú prúdiť na svetlo sveta ako z nejakej masovej produktívnej mašiny. Tá otázka bola dobrá. Až príliš dobrá pre mozoček niekoho, ako bola Gigi. „Ehm...“ s pootvorenými ústami na ňu pár sekúnd civí, než sa uvoľnene začne smiať. „Ty si tak vtipná!“ Vyhlási spokojne, akoby si práve uvedomila, že to bol žart. I keď pravdepodobne nebol... no nemohla sa jej skutočne pýtať, či môže použiť jej kefku na zuby, mohla? „Budeme mať spolu kopu zábavy.“ Prenesie naradostene a natočí sa jej na moment chrbtom. Už teraz si predstavovala všetky tie dievčenské večery na ich izbe, vyberanie lakov na nechty, hádky o farbu rúža, ktorá je najlepšia. Popravde? Nemohla sa dočkať a svoj nový školský život.
Sedeli vedľa seba na Rosienej posteli. Jedna strnule a druhá by neprestala hľadať témy na novú konverzáciu. Snažila sa ju oslniť, zaujať. Snažila sa použiť svoju najväčšiu zbraň – prívetivosť. No ona sa jej musela pýtať práve na otázky, ktoré nemala pripravené. Áno, niekedy si pripravovala aj odpovede na otázky, ktoré vedela, že dostane. Nebolo to pre ňu nič nezvyčajné. Slabo sa pousmeje a pokrúti letmo hlavou. „Moja rodina pochádza z Francúzska, do Ameriky sme sa presťahovali pred niekoľkými rokmi.“ Prenesie snáď prvú vec, ktorá z jej monológov dávala akýkoľvek zmysel. Áno, mohla si nájsť nejakú školu v Európe, nakoľko o nejakých počula, ale práve táto jej vyhovovala najviac. Bola jediná v štátoch a práve preto taká dobrá. Navyše, mala bohatú históriu a fungovala už niekoľko desaťročí. V jej očiach to bolo niečo ohromujúce.
Plavovlasé dievča nemohlo ani tušiť, čo spustí jedinou, vcelku prostou otázkou. Nemyslela to zle, ani ju nechcela uraziť. Nechcela vyvolávať spomienky a brnkať po nejakých bolestných, zlatých strunách. Pestúni. Niečo, čo jej cez tú bezstarostnú hlavu ani nešlo, niečo, čo si nevedela predstaviť a ani si nechcela prestavovať. Čiastočne sa jej to hnusilo, čiastočne by najradšej poprosila o druhú spolubývajúcu, ktorá by sa jej vysokým, často neuskutočniteľným nárokom, viac podobala. Však prvé dojmy boli sa blížili ku svojmu koncu a Gigine pocity na seba nenechávali dlho čakať. Neurčitý výraz už nezvieral žiaden z jej širokých vrelých úsmevov. Namiesto toho ju čakalo dlhé bádanie a premýšľanie nad nasledovnými krokmi, ak nejaké vôbec uskutoční. Mohla by jej pomôcť, mohla by ju zmeniť na obraz svoj a mohla by z nej vytriasť všetko, čo ju očividne drží spátky. Pretože nik nevystúpi na výslnie, pokiaľ zostáva stáť v tieni. Stále sediac sleduje, ako sa dievča vedľa nej dvíha z výšvihom na nohy a veľmi očividne sa chystá utiecť. Opustiť jej malú zoznamovaciu párty skorej, než by sa vôbec začala. Otovrí ústa v proteste, no veľmi skoro ich znovu zavrie. Nebola to predsa len až taká katastrofa, bola? Nie, naplánované to mala dobre, ona nikdy nepochybí. „Pristane ti...“ Prenesie za jej chrbtom ho hodnej chvíle ticha, ktoré pre ňu bolo niečím nezvyčajným. „Rosie je pekné meno.“ Pousmeje sa vľúdne a už-už vstáva na nohy, strkajúc jej svoju pomoc. Ak mala nejaké krabice, určite tu pre ne nájde miesto. Mohla jej predsa len pomôcť s dekorovaním – na to bola odborník, niežeby sa chcela chváliť. No ona sa chválila stále. Lenže než by stihla povedať čokoľvek iné, dvere za brunetkou sa v rýchlosti zatvoria a všetko, čo po nej zostane je niečo, čo by sa dalo charakterizovať ako batoh a príval čerstvého vzduchu z pootvoreného okna. Pomaly sa postaví na nohy a potichu vydýchne, zatiaľ čo prejde k tácu s koláčikmi a do jedného sa bezmyšlienkovite zahryzne. Oči boli otvorené dokorán, kúsok sladkého cesta ešte stále v jej krku, postupne schádzajúc dole. Ona si žiadne kalórie navyše dovoliť nemôže a keďže jej nová spolubývajúca očividne tiež príliš neholduje zákuskom, radšej ich navalí Jacobovi do úst. V rýchlosti začne vykašliavať všetko do koša, ktorý stál hneď povedľa nej pri stole. Prstami si tlačila hlboko do hrdla a jednou rukou zvierala jeho plastový lem. Vlasy sa jej lepili do slín a zvuky, ktoré sa niesli izbou začínali pripomínať zvuky zvracania. Do pekla! Už tretí krát za deň si bude musieť umývať vlasy.