Telocvičňa

Nádech a výdech. Další nádech a výdech. Nervozita postupovala až do konečků prstů, když k uším doléhaly hlasy naplňující tělocvičnu. V životě se už setkala se situacemi, kdy se ocitla uprostřed něčeho neznámého. Tohle byly hluboké vody ve kterých neuměla plavat. Jediný malý záchranný člun, jehož krajů se mohla přidržet byl fakt, že od dědečka věděla mnoho věcí a taktik. Jenomže nic vás nedokáže připravit na realitu tak, jak vaše vlastní zkušenost. Kdysi, před pár lety se dostala do situace, kdy její oči měly odlišný pohled na svět. Ovládala ji krev těch, které dříve chránila a noc se stala novým přítelem. V ten den dostala i mladšího bratra do péče a absolutně netušila, jak celou situaci zvládne. Nedá se říct, že excelovala, protože k tomu měla příliš daleko. Ovšem dala mu všechno, jak nejlépe mohla a to samé udělá i se svým dědictvím. Chamberlains School. Stála tady dnes poprvé a měla promluvit ke stovce studentům o kterých nevěděla vůbec nic. Co jsou složky zavřené v šuplíku? Jenom cár papírů, který si možná můžete nastudovat, ovšem o charakteru to nic neřekne. Pravda je taková, že nemá sebemenší ponětí do čeho se to vlastně chystá, ale pokud to zvládla generace před ní, pak to znamená, že ji v žilách proudí stejná krev s předpoklady k vůdcovství. S rozšířeným úsměvem ve tváři vystoupí několik stupínků na vyvýšenou podložku a narovná se v zádech, když se zadívá do prostoru k mladým tvářím. Před ní je postaven mikrofón, jehož délka je přizpůsobená její výšce. Vlasy spadají na ramena v tančících loknách. Oblečena jest do šatů černé barvy zvýrazňující její postavu a pas obepíná jako had pásek béžové barvy. Boty se špičkou na vysokém podpatku ladí s opaskem a z Olivie září elegance a mladá dospělost. Srdce tluče silně do hrudi, avšak napovrch nelze nic znát. Působí klidně, vyrovnaně a především už jen úsměvem všechny vítá na škole. Na své pozici setrvává několik vteřin, dokud se hlasy neutiší a místnost nezplaní hrobové ticho. Ruce sepne ve středu těla a s vážným tónem promluví k osazenstvu. „Vítám nové i stávající studenty v dalším školním roce. Jak již víte, tak mé jméno je Olivia Fitzgerald a jsem novou ředitelkou Chamberlain’s School. Někteří z vás poprvé překročili pozemky. Jiní, už zde mají druhý domov. Bohužel, pro některé to znamená i poslední šance na to, aby zanechali své stopy na stěnách školy.“ Tvář zazáří další dávkou přátelského úsměvu a pokračuje v proslovu. „Každý z vás již obdržel složky s pokyny a malou změnou školního řádu, tak i velení a některých učitelů. Apeluji na každého z vás, aby věnoval chvíli těmto papírům, než je vyhodíte do nejbližšího koše, uděláte z nich vlaštovky nebo spálíte na popel. Každé porušení a nevědomost se neomlouvá. Jako my učitelé máme povinnosti vůči vám, tak i vy žáci máte povinnosti vůči nám a škole. Chtěla bych vás jenom upozornit, že je přísně zakázáno vstupovat do lesů, které leží za školou. Vlkodlaci, kteří prochází každý měsíc přeměnou budou za doprovodu učitele odvedeni do bezpečí mimo školu a na druhý den mají uvolnění z výuky, ovšem to neznamená, že jejich povinnosti nebudou stejné jako ostatních. Upíři mají přísný zákaz používat schopnost ovlivnění a taktéž nemohou napadnout lidskou rasu. Takové provinění nebude tolerováno. Čarodějové nemohou používat specifické druhy magie a využívat ji v ublížení kohokoliv a tím mám na mysli i to, co považujete jako žert. A teď k té příjemnější části..“ Vydechne, aby nabrala do plic vzduch, který potřebuje. Zelené oči přeskenují místnost, jako kdyby hledala někoho konkrétního, ale to pomine v okamžiku, kdy opět promluví. „... jako každý rok nás čeká táborová akce, již škola pořádá na uvítanou a začátek. Výuka začíná od zítřejšího dne, ale první týden bude pozvolná, abyste měli čas se po prázdninách adaptovat. Prosím, starší studenti nabídněte pomocnou ruku mladším. Taky jste jednou byli v jejich pozici. Následně budeme mít podzimní oslavy jak ve městě, tak i na škole. Samozřejmě díkuvzdání, dušičky, někteří z vás zůstanou i na Vánoce a tak dále. Škola je váš druhý domov, učitelé jsou zde od toho, aby vám nejenom předali své zkušenosti a vědomosti, ale aby vám pomohli, poradili a nabídli cenné rady. Berte to tak, že jsme jedna velká rodina. Pomoc se nabídne každému, kdo o ni požádá. Pokud něco nebude v rukou pedagogů, pak vám s žádostmi a bližší pomoci pomohu konkrétně já. Jsem šťastná, že mohu být součástí vašeho osobního rozvoje. Pevně doufám, že léta, které zde strávíte vám dají všechno, co budete potřebovat a možná...“ Koutky úst roztáhne doširoka, že odhalí řadu bílých zubů. „...možná někteří zde najdou více, než si dokážou představit.“ Vypne mírně hruď, jako kdyby chtěla znovu navázat na vážné sdělení. „Já vím, nechcete tady sedět a poslouchat slova ředitelky, když je venku stále krásné počasí a vy máte těsně před zahájením výuky. Tak na co ještě čekáte? Běžte si užít počasí, navázat nová přátelství a oprášit ty staré.“ A po své řeči ještě chvíli zůstane stát na stupínku, než se spokojeným pocitem zamíří směrem k východu z tělocvičny a ztratí se někde ve svém kabinetu.

Tento svet mu toho za tých pár nepatrných rokov zobral príliš. Viac nevnímal plynúce minúty, ubiehajúce dni, či dokonca mesiace. Dostal sa do štádia, kedy jeho najväčšou záľubou bolo strpčovať život jeho mŕtvej sestry. Nechcel tam byť, nechcel tam stáť a počúvať všetky tie falošné, klamlivé slová, ktoré jej vychádzali z úst, no nemal na výber. Nepotreboval ďalšie výchovné rozhovory, ktoré by ho mali učiť úcte a prezentácií, nepotreboval, aby sa tento monológ, ktorý viedla so všetkými žiakmi tohto brlohu, pretiahol ešte do jeho izby, keď ho znovu vyhľadá, aby mu pripomínala... Ako veľmi ňou opovrhuje. Ako veľmi ju neznáša. Jej hlas trhal bubienkami jeho uší ako piskľavá ozvena minulosti, na ktorú nikdy nedokáže zabudnúť. Ktorá ho vždy bude preberať z tých najreálnejších nočných môr. Ona bola jeho nočnou morou a on bol tou jej. Však ešte o tom nevedela.
Neskorý príchod bol pre Alexandra prirodzeným charakterovým prvkom. Akoby jej chcel dať najavo, ako veľmi mu je celá táto maškaráda ukradnutá. Ako veľmi sa nestará o ňu, ani o jej hlúpu školu plnú ešte hlúpejších pankhartov. Toto nebol jeho domov, ten poliala benzínom a spálila na popol. A s ním aj všetko, čo ho robilo jej bratom. Zvraští hustým ebenovým obočím a bez akéhokoľvek slova sa oprie o pánty dverí do telocvične, v ktorej sa konalo to veľké, cirkusové privítanie nových zvieratiek, ktoré si jeho sestra mohla pridať do beštiára. Prekrížené ruky a absolútna nezaujatosť lemovali jeho znudeným postojom. Stál za chrbtom všetkých, o ktorých pozornosť nestál, lež jediná osoba ho mohla v dave zahliadnuť, ak by sa obzrela do diaľky. Sledoval jej tvár, akoby ju chcel rozrezať na kúsky ničoho, na kúsky krvi a mäsa, ktoré pohodí divým vlkom v lese. Prívetivosť a priateľskosť vždy Olívií šli veľkolepo. Pretvarovala sa pred nimi a niektorí jej to hltali s otvorenými ústami, akoby táto škola pre nich bola všetkým. Akoby svet za jej bránami neexistoval a tento život bol ten jediný, ktorý ich čakal. Vcelku smutné záležitosti. Nevenoval pozornosť nikomu, nechcel sa dávať do reči, nechcel sa spoznávať. Mohol len využívať svojej priority, lež táto škola patrila jeho starému otcovi. A tak si všetkých po zbytok nasledujúcih troch rokov držať od tela. Zákaz vstupovať do lesov. Keby tam Alex len netrávil minulý večer, možno by to znelo menej smiešne. Bezpečie mimo školy. Bolo by veľmi ironické, ak by premenení vlkodlaci behali ako psíky po halách, čakajúc než im niekto hodí nejaké granule? Úškrn na jeho perách sa zväčšoval každým jej slovom. Bohužiaľ, mnohé z vecí, ktoré si zapísala do imaginárneho zoznamu vlastných pravidiel, bolo ľahšie vysloviť, než zrealizovať. Aspoň pokým je tu on, aby všetko dobré v jej živote, pokazil. Momentálne by sa však najradšej otočil a porušil všetko, čo pred chvíľou povedala. A na druhú stranu? Mohol sa postaviť do stredu miestnosti a vykričať jej všetko priamo do tváre. Lež na sekundu, na moment... vedel, že ho v tom dave hľadala. Akoby sa chcela ubezpečiť, že ju počúva, že sa bude správať podľa merít. Bola neskutočne chabá. Prižmúri oči a zachytí jej pohľad, i keď si nebol istý, že mu ho pri všetkých tých ksichtoch navôkol, opätovala. Vianoce. On bude tým, kto tu s ňou zostane. On bude tou sirotou, ktorá nemá domov, do ktorého by sa vrátila. Odvráti tvárou niekam pred seba. Jeho výraz nevypovedal jedinkej emócií, ale v jeho vnútri to vrelo hnevom, zlobou. Akonáhle jeho sestra svoj prejav skončí, odlepí sa od širokých dverí, nemajúc potrebu počúvať nezmyselné breptania nováčikov nabudených na spoznávanie hocičoho, čo sa pohne. Študenti sa pomaly rozchádzali po halách a on sa strácal v ich dave, vediac, že ďalší rok bude ešte väčšie peklo.

Stála v tělocvičně a napjatě sledovala dění kolem sebe. Byla tu mezi prvními, a náhlá prázdnota velké místnosti jí nebyla moc příjemná, proto se pomalu přesunula k jedné stěně, která jí prozatím poskytovala alespoň malé útočiště. Nervózně si rukama žmoulala kousek spodního okraje svého zemitě oranžového trička. Přešlapovala z nohy na nohu a vyčkávala, co se bude dít. Věděla, že rozhodnutí studovat na této škole bylo správné, to ale neznamenalo, že se jí v hlavě nebudou honit pochyby. Po nějaké chvíli, se tělocvična začala naplňovat lidmi, tedy vlastně ne, člověk je ten poslední, koho byste tu potkali. Tamara si pečlivě prohlížela tváře všech nově příchozích a snažila se nedávat najevo, jak je pro ni nové prostředí, kde není obklopená rodinou a ostatními z jejího covenu, nepříjemné. Konečně dorazili všichni a na stupínek vystoupila žena v černých šatech, která se představila jako ředitelka. Tamara pečlivě poslouchala její proslov a byla ráda, že se konečně může soustředit na něco jiného než nejisté myšlenky. Ano, složka s pokyny, tu si ještě nestihla pročíst, ale plánovala to hned, jak bude moci. Nad zákazem o vstupování do lesa si krátce povzdechla, ale nedá se nic dělat, určitě si najde i jinou zábavu. Se zakázanými druhy magie si nemusí dělat starosti, protože ty se nepraktikují ani v jejím covenu, takže by jí jejich užití ani nenapadlo. Sama neměla tolik zkušeností s magií, kolik by chtěla, a proto se nemohla dočkat, co všechno jí nová škola nabídne. Při tom pomyšlení, jako se by magie v jejím nitru radostně zatřepetala, což Tamaru donutilo k úsměvu. Odloučení od domova sice bylo těžké, ale přeci jen myšlenky na vše nové, co se zde naučí, to trochu ulehčovali. Navíc, už je přeci načase, aby se Tamara postavila na vlastní nohy a dělala rozhodnutí bez covenu za jejími zády. Podívala se na všechny tváře, které pozorovali ředitelku, bylo pro ni těžko představitelné, že by z tolika rozdílných bytostí mohlo vzniknout něco většího. Ale kdo ví, ředitelka zněla dost přesvědčeně, když tento dav přirovnala k rodině. Doposlechla si celý monolog a na konci se neubránila sarkastickému povytáhnutí koutku úst, když bylo zmíněno hezké počasí. Tamara začala silně pochybovat o tom, že si sbalila dostatek teplého oblečení. Když se všichni začali rozcházet k východu, tak konečně pustila konec svého trička a při odchodu z tělocvičny se ho neúspěšně snažila alespoň trochu uhladit.

Angie byla v tělocvičně jako jedna z prvních, nikoliv však svou vlastní zásluhou - Alfa se postaral, aby se na školní pozemky dostala úderem šesté hodiny ranní a ona tak měla oproti mnoha jiným nováčkům několikahodinový náskok, který strávila prozkoumáváním školních budov. Nebylo to tu špatné. Velmi nóbl a po celém areálu bylo rozeseto více cedulí ,,zákaz kouření", než by se jí líbilo, ale s tím se dá žít. Když proto konečně vklouzla do tělocvičny, byla více či méně smířená se svým osudem. Při vstupu do rozlehlé místnosti si upravila límec své obnošené kožené bundy a přejela obličeje již přítomných rychlým pohledem. Její pozornost zachytila zcela evidentně velmi nervózní dívka v oranžovém tričku. Stála stranou od centra tělocvičny, kde se začal formovat chaotický chumel, takže po krátkém zaváhání si to Angie namířila přímo k ní. Na okamžik uvažovala, zda nezačít konverzaci, ale při pohledu na dívčin rozptýlený obličej se rozhodla proti. Místo toho se postavila vedle ní, udržuje si zdvořilý odstup, a ležérně se opřela o stěnu.
Naštěstí nemusela čekat dlouho, protože ačkoliv velmi atraktivně vypadající, ona pozice byla extrémně nepohodlná. Blonďatá žena, která se představila jako ředitelka si zjevně nepotrpěla na dlouhé řeči. Ráda vás poznávám, základní pravidla, všichni jsme jedna velká rodina. Na Angiin vkus trochu klišé, ale v tomto ohledu nemohla kritizovat. Je chudá, nosí koženou bundu, jezdí na motorce a nemá ráda pravidla - stereotypnějšího vlkodlaka byste v okruhu dvaceti mil nenašli.
Když projev skončil, přidala se k potlesku a vypakovala se ven. Stále ještě měla spoustu míst na prozkoumání a den nebyl ani zdaleka na konci.

Poslední na co myslela je právě tento den. Myslela si, že se mu vyhne a bude dělat, že vůbec neměla nastoupit na školu a ještě k tomu s neustálým dohledem své rázné sestry lomeno alfy. Nejhorší kombinace co mohla nastat v jejím životě. Dokonce si ještě ráno hrála na honěnou než jí sestra násilím přetáhla až do auta a směřovaly tak do školy. „Nechápu, proč se stále snažíš mi zničit život. Neudělala si už dost?" Neodpustila si svou kousavou poznámku narážející na jejich bratra. Celou cestu se jinak dívala z okýnka, protože pohled na její sestru, která měla nadšený výraz z nového začátku jí lezl krkem a měla chuť vyskočit za jízdy.
„Nemůžeš si najít jinou cestu nebo chceš aby mi ujely nervy?" Střelí pohledem opět po Katie, která si to vykračuje po jejím boku. Nejsme snad spojený pupeční šňůrou o tom jsem přesvědčena. Noora tak přidala do kroku a dostala se tak úspěšně z dosahu své sestry až do tělocvičny na uvítací cirkus. Zapletla se do davu, protože nehodlala riskovat, že se Katie postaví vedle ní a lidi si jí tak budou moc s ní spojit. Leda přes mou mrtvolu. Založila si ruce na prsou, která signalizovala její typickou obranu proti jakékoliv komunikaci. Pohledem prolétla přes všechny studentíky, kteří se skoro až klepali na to až jim vše ředitelka sdělí. Směšné. Nesnažila se ani více si prohlédnout ředitelku. Úplně jí stačilo, že jí slyšela přes celou tělocvičnu. Složky? Nechápavě se zamračila, protože co si pamatovala zahodila je aniž by nahlédla dovnitř. Už v tu chvíli jí totiž přišly k ničemu. Upss. Těžkou hlavu si ale nedělala.
„To si z nás hodlají udělat poslušný pejsky, které se mohou přeměnit jen pod jejich dohledem a pak spát v pelíšcích?" Upustí tak polohlasně svou poznámku a nebere ohled, že jí někdo z přítomných může slyšet. Poslouchala tak slova ředitelky dále a nedokázala ani spočítat to kolikrát už protočila oči v sloup. Nejhorší z nejhorších, tvá klasika Katie. Měla chuť to zvolat přes celou tělocvičnu ale pozornost nepotřebovala. Potom ale co slyší slova o rodině se už neudrží a nahlas se zasměje, protože takový vztah neměla ani ke své vlastní krvi. Proč zrovna v téhle škole to mělo být jinak? Největší vtip. Rozhodně za tohle dávala plusové body ředitelce. Naivita. Po konci proslovu měla chuť začít tleskat, protože to konečně skončilo ale neudělala tak. Místo toho se rychlejšími kroky vydala pryč z tělocvičny s myšlenkou, že si prozkoumá co všechno tu je a také s tím, že zmizí z očí Katie, která bude jistě vyšilovat, protože nikdy neví co se Nooře zrovna urodí v hlavě a nebo jaká emoce jí ovládne.

Když vešel do tělocvičny, celá místnost se již hemžila lidmi. Nebyl si úplně jistý, co má teď vlastně dělat, tak se prostě postavil k davu a s rukama v kapsách svých džín, které byli značně poznamenané putováním v lese, si bez zájmu prohlížel všechny kolem sebe. Na chvíli ho zaujal úšklebek na tváři jedné dívky s dlouhými hnědými vlasy. Když si všiml, že to byla reakce na nápis na jejím tričku, musel se v duchu uchechtnout nad ironií tohohle trička před zrakem ředitelky, která zrovna kázala o všech pravidlech, které musí dodržovat. V tu chvíli mu ale tělem projel velmi neznámí pocit. Opovržení? Znechucení? Nedokázal to přesně pojmenovat a hlavně netušil, kde se to v něm vzalo. Raději rychle svou pozornost přesunul zpět k ředitelce a snažil se na ty podivné pocity zapomenout. Poslední dobou se stalo tolik věcí, které mu život obrátili naruby, že nebylo těžké další nevysvětlitelnou událost zastrčit do pomyslného šuplíku, který se mu tvořil v hlavě. Jen doufal, že tahle škola je opravdu to, co potřebuje, a dokáže ten šuplík vyprázdnit dříve, než se naplní k prasknutí. Ředitelka na něj působila celkem milým dojmem, ale k jeho překvapení, se mu při pohledu na ní začali vybavovat ty samé pocity, které se nevysvětlitelně objevili před chvílí, když pozoroval neznámou dívku. Než nad tím stihl opět přemýšlet, všiml si, že ředitelčin pohled zabloudil do davu a na chvíli se zastavil, zvědavě se ohlédl, aby zjistil, komu ona pomlka patří. Na samotném konci davu, spatřil muže, který s jakýmsi nadhledem a škodolibostí vepsanou ve tváři pozoroval ředitelku. Zahlédl ho pouze na moment, protože hned nato mu výhled zablokovala těla studentů. Avšak z mužova výrazu ho zamrazilo. Nebyl to stejný pocit, který pocítil při pohledu na dívku nebo ředitelku, a to ho zmátlo ještě více. Vůbec se nedokázal orientovat ve vlastních emocích. Zakroutil nad tím hlavou, určitě si jen vymýšlí, vždyť ho spatřil jen na krátký okamžik. Jeho oči ho jistě klamaly. Dál se tím již nezaobíral, protože jeho pozornost upoutalo něco, co zmínila ředitelka. Táborová akce. To znamená, že bude mít možnost seznámit se s ostatními. Kyle byl velmi společenský, a tak není divu, že se mu na tváři objevil úsměv. Byl rád, že mohl zažít nějakou akci s ostatními, protože kdyby musel být ještě chvíli sám, asi by mu hráblo. Byla sice škoda, že ta akce bude jistě hlídaná profesory, ale to se může později napravit. Nad tou myšlenkou se mu úsměv roztáhl ještě více a zbytek proslovu už skoro nevnímal. Zato nepřeslechl poznámku dívky, která stála nedaleko od něj a uchechtl se. S ní se bude muset poději seznámit. Když dala ředitelka konečně pokyn k rozchodu, s dobrou náladou si to namířil pryč z tělocvičny.