Triedy

V každej z nich sú samostatné lavice, ktoré žiakov rozdeľujú po jednom, aby mali všetci svoj osobný priestor a nevznikali tak v triedach žiadne nežiadúce konflikty, či podvody pri testoch.

Profesori sa vždy menia, vzhľadom na to, čo vyučujú a väčšina študentov tak má šancu spoznať pri hodinách všetkých. 

Znovu ve škole, znovu může nasávat tu atmosféru, jako každý rok od počátku, co sem nastoupil. Není tady dlouho, ale rozhodně je tu déle než většina učitelů. Hodně se to tu střídalo, pro což měl naprosté pochopení. Mít na starosti bandu povětšinou puberťáků s nadpřirozenými schopnostmi, nebyla zrovna někdy výhra. O to víc, když tady byla většina studentů právě proto, že neumí ovládat své schopnosti a potřebovali pomoc, o kterou ale ve významné většině případů vlastně sami ani nežádali. Někdy to byl pomyslný kříž na jeho bedrech, ale on měl vlastně spíše štěstí. Většina studentů ho měla ráda a vážila si ho. Dokázal svoje hodiny zpestřit, protože nechtěl, aby se studenti unudili k smrti, když už tu musejí být někteří i proti své vůli, tak ať se aspoň baví. Ovšem i on měl své mantinely a věděl, kdy s legrací přestat a začít být vážný. Dokázal si představit, jak některé chvíle tady na škole musejí být pro studenty těžké, takže se všechny studenty snažil víceméně motivovat do spolupráce a do zlepšování svých schopností a vědomostí, ale ani on sám nedokázal s některými z nich hnout. Většina si tu zvykne a nakonec to tu má i ráda, ale někteří zůstanou zarytými odpůrci studia. On se tím ale nenechává rozhodit, protože pokud by si to nechal až moc vlézt na mozek, asi by skončil jako spousta učitelů na této škole před ním, prostě by odešel.

Měl v úmyslu si promluvit po delší době s Olivií, sice zůstávali v kontaktu i přes prázdniny, měl takový svůj malý rituál, že jí zasílal pohledy s vtipnými komentáři z cest, trochu sentimentální, ale Olivia byla jednou z osob na této škole, která mu opravdu přirostla k srdci a považoval ji za svou přítelkyni, znal ji ještě jako čarodějku. Teď je z ní upírka, a navíc nová ředitelka školy. Všechno se to událo tak rychle. Je si jistý, že bude potřebovat podpořit a on tu bude pro ni jako dobrý přítel. Bylo mu ale jasné, že teď má práce až nad hlavu. Samozřejmě, že byl v tělocvičně při jejím proslovu, stál tam opřený o veřeje dveří a on byl ten první, kdo se vypařil hned po proslovu, výhoda jeho rychlosti jako upíra. Byla na ní znát nervozita, ale ten proslov zvládla opravdu skvěle vzhledem k situaci. Až budou někde v soukromí, možná jí za to zatleská. Ale bylo mu jasné, že chvíle o samotě se asi jen tak nedočká, musela toho hodně zvládnout a jistě se teď věnuje nově příchozím učitelům. Pak by jí měl dát oddech, no a potom, potom bude už jenom jeho, alespoň na chvíli.

Využil proto chvíle, kdy se vlastně nemusí o nic starat, protože studenti sami jsou ještě rozpačití a nemají na věci kolem výuky ani pomyšlení, natož aby měli zájem vyhledávat jeho přítomnost jako učitele angličtiny a literatury nebo různých předmětů pro upíry. Rozhodl se, že si zaleze do jedné z prázdných učeben, ani se moc nepídil, do které se to zrovna vkradl, a zkusí si připravit pár věcí na blížící se výuku. Byl sice zastáncem improvizace při vyučování, ale to neznamenalo, že se na hodiny pilně nepřipravoval. Pokud by hodina byla totiž celá o improvizaci, rozhodně by to taky nebylo dobře, navíc studenti by na něm vycítili, že není připraven, a mohli by mu to taky nechat pěkně sežrat. U předmětů pro upíry byla výuka někdy velmi intuitivní záležitostí, ale na angličtinu a literaturu si přípravy dopředu mohl udělat téměř pokaždé. Sedl si proto ke stolu a začal přemýšlet nad konceptem svých prvních vyučovacích hodin, vlastně se nemohl dočkat nového ročníku. Rád poznával nové studenty a jejich potenciál. Něco si čmáral na papír a při tom usrkával krev ze sáčku s krví. Vydatná svačinka.

Jakmile byl jeho sáček s krví dopitý, schoval ho do své brašny. Nechtěl ho vyhazovat jen tak do koše tady ve třídě. Jednak nevěděl, kdo tu bude mít první hodinu, druhak opravdu nestál o to, aby se sem do třídy zatoulal nějaký student, kterého by mohl pach krve navnadit k jistým věcem, které by ve výsledku nemusely dopadnout zas tak dobře. Vždycky to tak dělal, na veškerých veřejných místech na škole. I když on se snažil nepít v přítomnosti jakýchkoliv studentů, někdy mu to prostě nevyšlo, avšak nikdy nevyhodil sáček od krve na místo, které by pro to nebylo přímo určeno. V tomto byl zodpovědný. Osoby, které ho moc neznaly, nebo které se s ním setkaly poprvé, do něj snadno řeknou, že je lehkovážný, lehkomyslný a nedůsledný, jenomže to bylo právě naopak. Zřejmě na ně tak působil kvůli svému uvolněnému jednání, které se snažil aplikovat na všechny bez rozdílu, ale pravdou bylo, že Bart, jak mu někteří tady na škole říkali, protože Bartholomew je strašně staromódní, je velice zodpovědnou osobou. Nebylo tomu tak vždy, samozřejmě, protože opravdu býval tím lehkovážným a lehkomyslným stvořením, které si užívalo plnými doušky všech příležitostí, jak si užít krvavé lázně. Ale změnil se a svoje místo tady na škole nebral vůbec na lehkou váhu. Byl rád za tuto příležitost, kterou mu dal už stařík – tak tituloval dědečka Olivie a Alexe – a nemohl být dostatečně vděčný Olivii, která ho nenapráskala hned, jak se od něj dozvěděla, kým v minulosti byl. Každý si zaslouží dostat druhou šanci, on ji dostal a chytil se jí za pačesy, ovšem bezstarostná, humorná nálada mu zůstala.

Zrovna přemýšlel nad tím, jak by mohl obzvláštnit úvodní hodinu angličtiny. Bylo mu víceméně jasné, že tato hodina bude spíše o představování přítomných. Aby i on o nich získal nějaký obrázek, alespoň, co se literatury týče, rozhodl se, že na první hodině se budou bavit o oblíbených autorech a knihách svých studentů, pokud tedy čtou, protože se vždycky najde ve třídě jedinec, kterému možná rodiče jako malému četli pohádky, a tím veškerý jejich kontakt s literaturou skončil. Mohlo by se zdát, že mu informace o oblíbených knihách studentů bude k ničemu, ale nebylo tomu tak. Dokázal pak své studenty lépe odhadnout a pochopit je. Jenomže teď ho někdo od přípravy vyrušil. Myslel si, že tu bude mít naprostý klid, že žádný student během dnešního dne do tříd ani nepáchne – no a taky nepáchl, protože ve dveřích nestál student, ale mírně nahrbený stařík. A ten stařík byl… člověk?! Co dělal člověk tady na půdě školy? Byl trochu zaražený, proto se chvíli vůbec neozýval. Musel přiznat, že tato situace mu trochu zavařila jeho mozkové závity. Rozhodně si nedělal iluze o tom, že by žádný člověk nevěděl o existenci nadpřirozena, že by někdy někdo nepotkal upíra, vlkodlaka nebo čaroděje, ale člověk, dobrovolně, tady? To muselo dát notnou dávku odvahy a odhodlání… a nebo ten stařík naproti němu musel být úplně mešuge. Rozhodl se, že nebude dělat unáhlené soudy a místo toho se raději ozve, nejprve na svou obranu, protože ten pán si zřejmě myslel, že je student, což ho na jednu stranu potěšilo, na druhou stranu si ale myslel, že vypadá dost staře na studenta.

„Ale věřte, je tomu opravdu tak,“ přitakal na důkaz toho, že se opravdu nemůže dočkat výuky, akorát on bude ten, kdo bude stát nebo sedět za katedrou, ne v lavicích. „Matematika tedy. No, to opravdu není moje specialita ani specializace, takže asi nebudu považován za tak chytrého a má reputace bude zachráněna… pane kolego.“ Usmál se na něj a napřáhl svou pravici, aby si s ním mohl potřást rukou. „Bartholomew Hathaway, angličtinář. Má druhá specializace souvisí s mou rasou,“ podotkne a potom roztáhne ústa do ještě většího úsměvu, kde byly jasně vidět jeho špičáky a jeho nový kolega si tak mohl jasně domyslet, co je Bartholomew zač. Ovšem ústa pak zavřel, rozhodně nechtěl, aby jeho špičáky vyzněly nějak výhružně. „Samozřejmě, respektuji, že toto bude od teď vaše třída, ovšem vadilo by vám, kdybych tu přeci jen ještě chvíli setrval s vámi?“ povytáhl obočí v náznaku otázky. Byl opravdu zvědav, kde se tu tento člověk vyloupl a jeho zvědavost mu nedala jen tak odejít. „Promiňte mi tu zvědavost, ale vy musíte mít adrenalin v krvi, když ve vašem věku bych spíš předpokládal, že budete někde relaxovat, než že nastoupíte do jámy lvové mezi hromadu pubertálních individuí s jistými výhodami navrch.“ Opravdu nedokázal skrýt své překvapení, ale kdo by taky dokázal?

„Omluva netřeba, pane kolego.“ Myslel to samozřejmě zcela upřímně, protože nedošlo k ničemu, za co by se snad na profesora Rosenkranze měl zlobit, nebo proč by se měl cítit uražen. Stisk jeho nového kolegy byl pevný, což ho vlastně ani neudivilo, protože bylo zdvořilé pevně stisknout nabízenou ruku. I on mu pevný stisk oplatil. I když rozhodně nepoužil zas tolik své síly. Kdyby ano, Valentin by tu teď nejspíš skučel s rozdrcenou rukou a předváděl by kulhavý škubavý taneček plný bolestivého hekání. Musel si přiznat, že si svého nového kolegu v této pozici na malou chvíli představil, ale opravdu jen na malou. V reálu by tohle nikdy neudělal. Pokud by neměl dost pádný důvod. Rozhodně není ten typ, který drtí kosti v těle na potkání – nebo alespoň teď už ne. Když si Kranze změřil pohledem pořádně, vlastně se ani nedivil, že je matikář. Vypadal jako matikář. U některých lidí prostě dokážete odhadnout i jejich povolání podle toho, jak vypadají a vystupují. Pokud si směle ve svých myšlenkách mohl dovolit jakýsi odhad, řekl by, že Kranz bude ten typ člověka, který je zarytě přísný, ale spravedlivý. Jen čas tady na škole ukáže, jestli se v prvním dojmu zmýlil, nebo ho odhadl přesně.

Valentin byl Němec, moc dobře pochopil jeho vtípek o rase. Čistá árijská rasa. Většina lidí by se jistě začala rozčilovat, že toto není vůbec vtipné a že by si měl takové věci nechat od cesty, ale jemu to nevadilo, naopak, Rosenkranzův suchý humor se mu docela líbil, takže si trochu přisadil. „No vidíte to, tak to máme i něco společného. Já jsem někdy takový Grammar Nazi.“ Kdyby je slyšel někdo útlocitný, možná by běžel za paní ředitelkou a stěžoval by si na ně, že se tu chovají nevhodně, ale naštěstí tady nikdo takový poblíž nebyl, má výhodu dost dobrého sluchu. Ale dosti nejapných žertů, alespoň pro tuto chvíli, protože si byl víceméně jistý, že s tímto profesorem bude mít ještě příležitost si nějak nejapně zažertovat.

Samozřejmě, že si všiml, že Valentin nehnul ani brvou, když mu ukázal svoje špičáky. Nemohl se přeci zaleknout vyceněných zubů, když v jeho třídě jich bude sedět mnohonásobně tolik a k tomu notná dávka vlkodlačí nestability a zrádné krásy čarodějek. Vypadalo to, že je tedy připraven na všechna úskalí, nebo si to o sobě alespoň Kranz myslel. Ale lepší si věřit, než sem přijít jako uzlíček nervů. Tady se bohužel jakékoliv zaváhání moc neodpouští. Každý profesor musel držet svou třídu pevně v rukách. Samozřejmě, že nenápadnost se cenila. Někteří studenti si mysleli, že když je tak uvolněný a jeho hodiny jsou víceméně ve většině případů zábava, že nedává dostatečně pozor a není tak ostražitý. Někteří si mysleli, že mohou jeho domnělé nepozornosti využít. A všichni ti se šeredně pletli, protože věřte, že to jediné, co nechcete, je nasrat pohodového profesora. Naštěstí dokázal takové problémy celkem rychle a efektivně vyřešit, takže ho ještě nikdo nikdy neviděl opravdu rozlíceného. Uměl se dobře kontrolovat. A stejně tak se kontroloval i Rosenkranz, což byl, dle jeho skromného názoru, na člověka opravdu obdivuhodný výkon.

Musel se zasmát, když Kranz vyprávěl o děvčatech, které do něj cosi nalily. Věřil Kranzovi, že lektvary nebyly nic moc a pokud se podobaly něčemu takovému jako mnoholičný lektvar z Harryho Pottera, asi by se nejdřív vyzvracel, než by to vypil… a možná, že by to ani nezkonzumoval. Dobře, že nic takového nemusí pít on. „Naše dámy jsou tady přeci jen nejsou úplně tak od vaření, ale pokud by se zde měla konat soutěž krásy, věřím tomu, že by mezi sebou měly obrovskou konkurenci.“ Narážel hlavně i na to, že mnoho čarodějek se rádo omlazuje, dokonce i všelijakými zaklínadly vylepšuje. Alespoň, co se ženského pohlaví týkalo, protože bylo víceméně známým faktem, že největší zbraní čarodějek nebyly ani tak jejich kouzla, jako spíš vzhled, který dokázaly využít ve všech možných situacích na jedničku s hvězdičkou. „Na druhou stranu, pokud ty blafy mají přispět k vaší zvýšené bezpečnosti tady na škole, což byla jistě jedna z podmínek paní ředitelky, člověk to podstoupit musí."

„Ach tak, takže jste tuto školu vlastně přišel víceméně zachránit. Myslím, že to takhle budete muset vysvětlit i svým studentům, třeba se jim ta slovní říčka s počítáním a spočítaním to někomu bude líbit,“ zašklebil se a pokračoval, když Valentin narážel na jejich věk. „Vlastně máte pravdu, jste o dost mladší, odhadl bych, že do mého věku byste se vešel nejméně osmkrát. Opravdu jsem již něco zažil. Ale pokud jde o vaše léta praxe, řekl bych naopak, že jste tu na tom ze všech profesorů nejlépe, to vás jistě dělá vysoce kompetentním i mezi nadpřirozenými bytostmi, protože toho jistě máte za ta léta učitelské praxe dost za sebou.“ Na chvíli se zamyslel, když Kranz zmínil, že má ještě dost času na to, aby rozdal hodně nedostatečných. Představoval si tu bandu studentů, jak jsou ohromně nadšení z toho, že tu mají entuziastického matematikáře, který jim nedá absolutně nic zadarmo a bude je mučit svými příklady. Nedivil by se ani, kdyby mnozí z nich měli noční můry z tohoto nelítostného profesora a jeho rovnic o několika neznámých, které možná budou jedním z těch menších problému. Ano, Kranz bude, co se výuky týče, naprostým opakem jeho samotného, ale ta pestrost je vlastně úžasná věc. Nezáviděl studentům, na druhou stranu ti poctiví by neměli mít problém snad ani s panem Rosenkranzem, a pokud ano, nebude to vůči nim fér, protože by to znamenalo, že Kranz má možná až přílišné nároky, které studenti prostě nemohou zvládnout. „Pane kolego, tak se mi zdá, že tu bude konečně protiváha k mé osobě, která tu vážně chyběla. Dosud jsem míjel některé studentky na chodbách, které nedokázaly dost dobře skrývat své nadšení. Teď budou alespoň jejich jistě velmi krásné sny o mně“ - ne, nechtěl přímo použít výraz mokré sny, protože na to si přeci jen před kolegou zatím netroufl, i když to třeba taky přijde – "střídat noční můry o vás.“ Pobaveně se zasmál a uhnul od katedry tak, aby si za ni mohl sednout sám Kranz, když toto byla teď jeho třída. On sám si vzal brašnu a papíry a sedl si do první lavice před katedru, aby se mohl dál věnovat nerušenému rozhovoru s Kranzem.
„Žijete v USA již dlouho, nebo jste přijel z Německa čistě jen kvůli této práci?“ Na něm samém byl znát silný britský přízvuk. Když mluvil s kýmkoliv mimo hodiny, používal svůj rodilý akcent, tedy britský. V hodinách ale preferoval ten americký, protože přeci jen učil americké děti a tím pádem i americkou angličtinu. Základem pro jeho hodiny byl tedy americký akcent, i když pro zpestření během hodin přízvuky několikrát vyměňoval jen tak pro zábavu, a to nejen ten americký s britským. Vlastně každý jazyk na světe má svůj vlastní přízvuk anglického jazyka. A on tu rozmanitost miloval. Na jazyky měl talent, on sám mluvil plynně ještě německy, francouzsky, španělsky, italsky, portugalsky, norsky a finsky, za těch několik staletí jeho života nebylo těžké se tyto jazyky naučit. A samozřejmě neotálí, protože má v merku další jazyky, tentokrát by se chtěl zaměřit na ty asijské, protože ty v jeho repertoáru chybí úplně. „Víte, nějakou dobu jsem v Německu vlastně žil, ale už je to dávno,“ řekl Kranzovi perfektní němčinou. „Proč jste odešel?“ Vlastně ho to opravdu zajímalo. Změnil Kranz své působiště až na stará kolena, nebo tu je již nějakou dobu?

Poznal na Kranzovi, že se mu o sobě moc hovořit nechce. Respektoval to. Ne každý byl ochotný sdílet svoje soukromí. O něm jeho kolegové taky zdaleka nevěděli všechno. Kdyby jim měl vlastně úplně vše vyprávět, byly by tu několik let, aby mohl obsáhnout celý svůj život, a to alespoň ve zkratce. Většina o něm ví věci, které se týkají působení tady na škole, jeho schopností a dovedností, samozřejmě i něco málo z jeho osobního života a cest, ale ty zásadní věci si nechával čistě sám pro sebe, nebo se s nimi svěřoval pouze jediné osobě na této škole, a to Olivii. K té jediné měl absolutní důvěru a věděla o něm spoustu věcí, které ne vždy byly veselé a pěkné. On sám byl v minulosti krvelačné monstrum, které si užívalo krev a zabíjení. I to o něm Olivia věděla, a i tak ho nezavrhla. Vlastně to jejich přátelský vztah jen posílilo. I on leccos věděl. Avšak věřil, že i oni dva před sebou vzájemně mají jistá tajemství, a tak je to správně. Člověk by si měl nechat pár věcí pouze a pouze pro sebe. Takže se opravdu Kranzovi nedivil. Vidí se poprvé, jistý odstup je tak samozřejmý. Pokud Kranz někdy bude chtít sdílet věci o sobě, jistě ti udělá, ale až on sám bude chtít. Pouze pokyvoval hlavou, když mu Valentin prozradil alespoň to málo, co byl ochotný sdílet. „Musím přiznat, že člověk na nadpřirozené škole je trochu nevšední, ale na druhou stranu slovo nevšední na této škole trochu začíná postrádat svůj význam.“ Taky nevšední nemohlo být vlastně nic. Postřehl ten mírný úsměv na Kranzově tváři, když promluvil německy, ale nevydrželo mu to dlouho. Kranz bude zatvrzelý a zarputilý člověk, který na sobě emoce nedává moc znát, ne všichni na světě jsou ale veselí, rozjuchaní, přátelští a sdílní, což by vlastně ve výsledku byla nuda, protože rozmanitost je přeci krásná věc.

Začal Kranzovi více naslouchat, když ho oslovil s dotazem. Chvíli si říkal, jestli mu Kranz nevrátí jeho smělost a nezeptá se na něco osobního, ale nebylo tomu tak. Kranze zajímali studenti. Tento přístup se mu zamlouval. Když to vzal z profesního hlediska, ředitelka školu může svým uchazečům o práci nakukat vlastně cokoliv, aby někoho získala pro post profesora na této škole, ale jak to tu opravdu funguje, to se přijatí uchazeči dozvídají právě až od svých kolegů a studentů. Jeho dotaz byl tudíž více než vítaný, Kranz se zachoval jako opravdový profesionál. Zajímalo by ho, jak se dozvěděl o nadpřirozeném světe. Rozhodně to nebylo s příchodem na tuto školu, protože Olivia by sem dle jeho názoru nevzala člověka, který se s nadpřirozenem nikdy v životě nesetkal. Napovídalo tomu i to, že Kranz byl tak ledově klidný mezi nadpřirozenými bytostmi. Rozhodl se ale, že se na to Kranze ptát nebude, alespoň ne teď. Místo toho mu raději odpověděl na jeho otázku o uplatnění žáků z této školy. „Víte…“ Na chvíli se zamyslel, jak by nejlépe začal, takže mírně nakrčil čelo a objevily se mu na něm vrásky, „… je to vlastně velice individuální záležitost. Někteří sem přicházejí s ambicemi svých rodin, které v nich vidí další lídry covenů, smeček či klanů.“ Ano, i upíři se sdružovali. Sice ne tak často jako čarodějové a vlkodlaci, protože upíři byli spíše sóloví než týmoví hráči, ale věděl o pár klanech na území USA i Evropy. „Tito studenti se tedy většinou vrací do úzkých kruhů svých lidí a snaží se naplnit očekávání. Potom jsou tu tací, kteří se sem připletli tak nějak náhodou. Nezvládají to, čím jsou, většinou jsou to velice problémoví studenti, o to větší je to pak satisfakce, když vidíte u těchto studentů jistý pokrok, když přestanou brojit proti systému a uvědomí si, že to, co tady absolvují je hodnotné hlavně pro ně.“ Mírně se pousměje, protože na tyto studenty většinou vzpomíná vždycky nejvíc. Někteří se chytnou nového života plného sebekontroly a nových možností. Jiní se bohužel po odchodu ze školy propadnou zpět na dno a skončí to s nimi špatně, ale i takový je život. „Ale je tu i mnoho studentů, kteří pokračují dál. Tady získají sebedůvěru, sebekontrolu, stanou se z nich ambiciózní osobnosti, které moc dobře vědí, že jsou schopni to dotáhnout velmi daleko. Nevěřil byste, co lékařů, vědců, ředitelů velkých korporací a různých organizací, právníků, soudců, dokonce politiků patří k nadpřirozené komunitě. A to jsem tu vyložil opravdu jen zlomek profesí. I proto je tady na této škole kladen důraz nejen na nadpřirozené schopnosti, kterými naši studenti oplývají, ale také na všeobecné předměty, které se učí na běžných školách.“ Koncept této školy byl dle jeho názoru velmi záslužný. Pomáhal nadpřirozeným bytostem nabýt nové sebevědomí a zkušenosti se schopnostmi tak, aby se mohli vrátit do normálního všedního života a mohli něco dokázat, ať už za pomoci svých schopností, nebo svých znalostí z obecných předmětů.

Kranz na něm během jeho povídání mohl vidět, že mu na této škole opravdu záleží, ale co víc, že mu záleží na studentech, protože jim opravdu rád pomáhá k tomu, aby mohli mít kvalitní život, protože ne každý má jistotu v tom, že se vrátí do rodiny, která, kdyby nastaly nějaké problémy, toho daného člověka podrží. Byli tu i tací, kteří se po vychození této školy budou muset postarat sami o sebe. Pokud jim on mohl pomoci k hladšímu průběhu jejich dalšího života, dá do toho opravdu všechno. Ti studenti tu sice mají svoje přátele, ale někdy potřebují svoje učitele k tomu, aby s nimi řešili svoje problémy a on je přesně ta osoba, která je otevřená tomu, aby s ním studenti svoje problémy řešili.
„Každý ze studentů vlastně potřebuje individuální přístup, takže se rozhodně nemusíte bát toho, že se tady budete nudit. I já, ač jsem toho zažil už hodně, sám někdy žasnu nad tím, že mě ještě něco dokáže překvapit. Ale ty děcka vždycky něco vymyslí,“ zasmál se a pak se podíval dlouze na svého nového kolegu. „Pokud bych vám směl něco poradit, ačkoliv již máte dlouholetou praxi, buďte na ně přísný, to ano, ale nebuďte nepřístupný. Mnohdy je učitel ten jediný, který v momentální situaci dokáže studentovi nějak pomoci. Studenti by se za vámi neměli obávat přijít se svými problémy. A možná, že jako člověk budete mít na jejich potíže originální a neotřelý názor, který jim pomůže nejvíc.“

Na chvíli se zamyslel, ale pak se přeci jen zeptal na to, co chtěl nechat až na později. „Víte, pane kolego, nemohu si nevšímat vašeho ledového klidu v tomto prostředí. Obdivuji to, opravdu upřímně. A jsem si tak víceméně jist, že toto není vaše první setkání s nadpřirozenou bytostí. Jak jste se vlastně dozvěděl o tom, že mezi lidmi se to hemží nadpřirozenem?“ zvědavě se na něj podíval a skousnul si ret. Čekal na odpověď, kterou buď mohl dostat, nebo nemusel, zřejmě bude záležet na Kranzově rozpoložení.

Kranz měl svým způsobem vlastně pravdu. Člověk a ani nadpřirozená bytost, nemohl nikdy vědět, co je čeká a kde narazí na takovou překážku, která bude znamenat jejich smrt. On sám už vlastně mrtvý je, jeho už smrt potkala. Moc dobře si vzpomínal na onu noc, kdy se bavil až přespříliš. Nebyl a ani není žádný svatoušek, vždycky miloval společnost dam, dříve mnohem více než nyní. Ne, že by byl dnes nějaký puritán, ale rozhodně byste v jeho ložnici nenašli každou noc jinou ženu, jak tomu bylo dříve. Byl mladý, bohatý a rád se bavil, jeho životní styl byl dosti zhýralý a stal se ještě zhýralejší, protože jako každý mladý nechutně bohatý svobodomyslný muž chtěl vždycky mnohem víc a víc, chtěl tak moc, až se jedné noci stal upírem, zcela dobrovolně, protože si myslel, že mu otevře zcela nové možnosti. Ty sice opravdu přišly, ale vlastně nebyly zas až tak skvělé, jak si představoval. Ovšem i tak si jich dokázal do sytosti užít. Ovšem měl i chvíle, kdy si dokázal přiznat, že jeho život stál vlastně za starou bačkoru a že ve svém životě, ať již jako člověk nebo jako upír, moc nedokázal. To se tak nějak změnilo s příchodem na tuto školu. Bývaly doby, kdy si nevážil ani sám sebe, natož ostatních, ale posledních sto let pomalu přehodnocoval veškerý svůj život a svá rozhodnutí. Nakonec dospěl až sem na tuto školu, kde je teprve pár let, ale až tady jeho život začínal dávat smysl, alespoň to tak cítil. Měl svůj cíl, ambice, cestu, po které směřoval. Sice mu to všechno trvalo strašně dlouho, ale dočkal se. Věřil, že i pro něj jednou přijde den, kdy bude buďto někým nadobro sprovozen ze světa, nebo se on sám rozhodne, že už toho i na něj bylo příliš a že už nepotřebuje žít dál, protože už toho zažil dost. Vlastně se mu líbila myšlenka toho, že se jednou on sám rozhodne, kdy zemře, nadobro.

Musel se naprosto upřímně nahlas zasmát. Rozbitý automat na kávu, nedej bože rozbitý kávovar v kuchyni nebo v kabinetu. Vlastně mu rozuměl, protože si nedokáže představit, že on sám by si nedal svých sedm šálků kávy denně. Pokud byl Bart na něčem závislý, tak to byla káva. „Máte naprostou pravdu. Opravdu si neumím představit ty nedozírné následky, kdyby se tu rozbilo jen jedno zařízení vyrábějící kávu, natož úplně všechny naráz. Myslím, že by se to dalo přirovnat ke katastrofě národního rozměru. Já sám nedám bez kafe ani ránu a jsem si jist, že někteří naši studenti taktéž ne. Vlastně bych řekl, že káva je tu ta nejžádanější komodita.“ Když se tak nad tím zamyslel, docela by ho zajímalo, kolik litrů kávy se tady na škole denně vypije, ročně to musely být hektolitry. Ale to už se zaposlouchal do vysvětlení Kranze, jak se vlastně dozvěděl o nadpřirozeném světe.

Ta historka opravdu nebyla nijak extrémně napínavá a nápaditá, ale o to víc vlastně byla uvěřitelná. Navíc, nebylo to zase tak výjimečné, že si čaroděj nebo čarodějka našli lidského partnera, se kterým zůstali. Při Kranzově označení kouzelník se mírně pousmál. Připomínalo mu to spíše nějakou pouťovou atrakci, kouzelníka, co vám vytáhne králíka z klobouku. Ale dozvěděl se tak vlastně o Kranzovi trochu něco víc, například, že má dceru. To byl na první den tady docela pokrok. Kranz se mu vlastně dost zamlouval. Měl dobrý pocit z tohoto jejich prvního setkání a něco mu říkalo, že si budou opravdu rozumět i do budoucna. Jakmile zmíní jméno přítele své dcery, vybaví si ho. „Ano, Henry Logan, opravdu si ho vybavuju. I když na této škole nepropadl, takže to muselo být už dříve. I když je dost možné, že s matematikou bojoval i tady. To si ale již tak do hloubky nevybavuji. Byl dost průbojný, to ano, ale nakonec se i tady zklidnil. Jsem rád, když slyším, že se usadil a seká latinu. Nedovedu si představit, že byste svou dceru dal jen tak někomu. Jen nevím, nevím s tou matematikou. Doufám, že jste ho řádně prozkoušel, aby nedělal vaší rodině ostudu,“ zasmál se a pomalu si začal balit svoje věci. Přeci jen se den začal chýlit pomalu ke svému konci a on si potřeboval ještě něco zařídit. Na rozdíl od některých jiných kolegů, on nebydlel přímo na škole, ale ve městě, v Crossville. Vlastnil tam mezonetový byt tak akorát pro něj a pro jeho návštěvy, ať už byl jejich důvod jakýkoliv. Vstal z první lavice a vzal si svou brašnu. „Pane kolego, musím říct, že jsem si tento náš rozhovor opravdu užil, potřebuji ještě něco zařídit a potom bych se měl vrátit domů. Ještě jsem si úplně nevybalil ze svých cest a nechci to příliš odkládat,“ pousmál se a zamířil ke dveřím. Ještě se však na chvíli obrátil zpět ke Kranzovi. „Vítejte na škole, kolego. Hodně štěstí a zdaru.“ Myslel to zcela upřímně. Potom vyklouzl ze třídy a zamířil chodbou pryč.

Na druhé straně pozvánek stojí "Účast není povinná, ale vedení školy doporučuje každému studentovi či profesorovi  se zúčastnit setkání. Při zmeškání hrozí sobotní večer osamotě a nedostatek nezapomenutelných vzpomínek na celý život. Máme pro vás spoustu jídla, pití a zábavy. Prosím, nezapomeňte si teplé oblečení a pokud  náhodou zapomenete a nebo spolužák vám ho spálí v táboráku, pak doporučuji najít si někoho přítulného! Těším se na Vás. Vaše ředitelka školy, Olivia Fitzgerald." Písmo textu je úhledné a elegantní. Na spodní části je tištěné razítko školy.